Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Srpen 2018

konec válení, život nepočká

18. srpna 2018 v 23:37 pod perexem
Všichni víme, že Kristýna raději setrvává v bezpečí zaběhlých procesů, i když ví, že nejsou úplně vyhovující. Není to lenost ani jenom paralýza strachem,
je to od každého něco malinko, a celkově to jde pojmenovat jako součást vnitřní přirozené výbavy, kterou Kristýna má.
V průběhu uplynulých let se změnilo pouze to, že jsem se s tím naučila pracovat a překonávat to, aniž by mě to vracelo zpětným úderem nazpět do spirály.
Pravidlem už se stalo obrovské množství psaných slov a tichých analýz a myšlenkových proudů, kterými si vpodstatě "prožiju" všechnu možnou realitu, která nastane, když/až se něco stane doopravdy. Teprve pak se cítím připravena a jdu do toho.

hydra jménem závislost...17-18.8.2018

18. srpna 2018 v 12:29 deníček
Jeden večer, můj normální večer po normálním dnu,
dnu, do kterého se vejdou klidně i dva dny průměrného člověka,
stojím na balkoně, věším prádlo,
uvnitř oddechuje jedno dítě a jedna kočka, schoulená na gauči, zády přitištěná na hromádku zmuchlaného prádla,
kocour je už pryč, na svém pravidelném privátním nočním chlapském tahu,
a mně se nechce kouřit,
nechce se mi nic než spát, ale ještě prádlo na žehlení, doplnění příprav do školky, a samozřejmě kopec myšlenek na to, jak to bude se změnou práce, s výhledem tak zátěžového září, kdy dokončuju dva důležité vzdělávací a kariérní rozvoje, musím dokončit loňský ročník ve škole, vypravit do nového školního roku Inušku, a před tím vším se jet vyrelaxovat na dovolenou k moři.
Vyrelaxovat...haha...vyrelaxovat.
A v tom všem jím normálně.
V tom všem se mohu jakkoli plácat a mrcasit, a přesto se to neprojevuje na jídle. Asi poprvé po těch všech letech, ani jeden malilinkatý náznak projekce do jídla. Nejpodtstanější na tom je, že mi dochází až za pochodu anebo dokonce zpětně.

Růst, štěstí si ustlalo pod mojí hlavou...19. července 2018

6. srpna 2018 v 21:25 deníček
Pod nohama mám zemi, v plicích zbytky kouře z cigaret, které se už tolik let neumím rozhodnout, jestli chci anebo nechci kouřit,
celé je to o nějaké potřebě být hmatatelně slabý člověk.
Člověk se slabostí pro něco hmatatelného, škodlivého,
abych měla co řešit,
abych měla co řešit stejně jako ostatní lidi,
abych si připadala víc jako člověk.
Nic víc v tom není, většinou. Nekouřím proti stresu, kouřím pro chvilky osobní pohody, a ráda o tom tak mluvím.
Protože chci aspoň o něčem mluvit.
Mohla bych být šťastná, štěstí si totiž ustlalo pod mojí hlavou.
Kolem jsou války, hladomory, deprese, týrané děti, znásilňování a vraždy, ubývají nám energické zdroje, planeta míří do hajzlu,
a můj největší problém je kouření cigaret a pocit selhávání v rodičovské roli, které vyplývá pouze z toho, že se bojím žít tak, jak to cítím.
Jsem tak zasraně posraná žít tak, jak to cítím, že žiju v určitém nepohodlí.
Můj svět by byl jako pohádka. Krása a klid a ticho a skoro žádní lidi.
Ale já mám mít ráda lidi. Učím se to. Učím se mít ráda nedokonalost. Učím se řešit svoje laxní kouření a občasně zkratovité rodičovství,
neschopnost dobře hospodařit s penězi,
svoje tělo, ve kterém žiju,
prostě samé kraviny v poměru toho, co se děje okolo.
A směju se těm, kteří se chtějí bavit o globálním zlepšování situace na naší Zemi,
protože začít se musí u sebe přátelé...
Někdy mi chybí barevné nebe, na které bych čmárala lihovkou přání na dobrou noc pro všechny! Složila jsem ho mezi vyžehlené utěrky a prostěradla svatební výbavy. S Honzou si jej rozložíme na balkoně zalitém sluncem jako ubrus pod náš první manželský nedělní oběd, a budeme se bavit, jak na něj budou padat kousky brambor,
které nám budou propadávat mezi zuby v rozesmátých ústech.
Vidím to naprosto reálně.
A pak jednou umřu, Honza bude pobíhat mezi pokoji, tiše nadávat a hledat, a pak až ho napadne sáhnout do staré svatební výbavy, kde ho zase najde, pečlivě složené, se všemi zažehlenými drobečky a mastnými fleky od našeho prvního manželského oběda.
Moje tělo nebude hnít, bude hořet jako hořela těla kdysi dávno, a s cáry hořícího nebe bude odlétat daleko do krajiny...
Vidím to naprosto reálně.
Je spousta všeho, co se do té doby bude dít. Někdy mám chuť se na to dívat, a někdy se za tu zvědavost musím peskovat jako malá holka, i když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!

I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
.
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!

I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
.
.
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
.
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!
I když vím, že stejně si to všechno nemůžu dopředu zapamatovat!

metamorfóza do přirozenosti

5. srpna 2018 v 22:13 (Fe)minimum
Při posledním sezení u terapeuta jsem si poslechla začarovanou větu "...a od dubna procházíte hlubokou osobnostní krizí, která nevím z čeho pramení nebo co ji spustilo".
Kontext, ve kterém byla zasazena, je mírný a bezpečný. Samo o sobě ale toto sdělení působí drsně a ve chvílích únavy či přetížení na mě má účinek jako dobře mířená rána do míchy, a docela se bavím představou sebe před pár lety, jak bych se tím nechala vláčet.