Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

je líp, bude líp

25. května 2018 v 22:16 |  modlitba je, když...
V letošním roce jsem viděla dva filmy, které mě zneklidněly do takové míry, že jsem si nebyla schopna nechat pocity/emoce v sobě, ale valilo to ze mě ven a bylo pro mě velmi náročné se dostat do balancu. Potřebuji si o tom napsat,
a podělit se o to tady. Web tvořím spíš v pc, je to už jakýsi produkt, ve kterém chci být živá, ale i srozumitelná.
To, co chci psát, je jazykem tohohle blogu. Patří to sem.


První z nich byla Chaotická Ana, kterou pustil můj kluk stejně jako pustil už XY jiných filmů "na usnutí".
Většinou se na takovéhle filmy vydržíme koukat 5-10minut, pak už koukáme jen na sebe nebo máme zavřené oči, a po další půlhodině hodině či několika hodinách diskutujeme o tom, jestli má smysl film přetáčet a koukat "znovu".
V případě Chaotické Any to bylo jinak. Prakticky od začátku jsem se cítila nepohodlně,
a ať jsem se snažila ten pocit zapudit sebevíc, jen to narůstalo.
Když se Ana procházela mezi lidma ve městě a naciťovala se skrz dlaně, začla jsem mít nepříjemné flashbacky, které vlastně flashbackama nejsou,
protože si něco velmi podobného zažívám.
Nechci rozepisovat celý film, podstatné na tom je, že mi to nastavilo jakési zrcadlo, na které jsem nebyla vůbec připravena.
Kromě toho, že charakter a vůbec celá hlavní hrdinka neodpovídala chápajícím schopnostem ostatních, došlo až na "nucené hypnózy", skrz které se hlavní hrdinka měla vypořádávat se svými minulými životy (aniž by vlastně chtěla, jen okolí samozřejmě vědělo lépe než ona, co má dělat).
Můj neklid vnitřní přerostl do vnějšího. Po několikátém těkavém záškubu rukou a nohou jsem se musela prudce posadit a začla vysvětlovat, že se půjdu tak na patnáct minut projít, že potřebuju na vzduch a další podobné fráze.
Honza mě velmi mile překvapil tím, že místo dotazování na to, co se mi děje, mi nabídl že film vypne, objal mě a a řekl, že nechce abych šla pryč, že chce být se mnou.
Snažila jsem se alespoň v rámci možností vysvětlit, že nejsem schopna tento film sledovat, protože mi něco způsobuje a nedokážu to koordinovat.
Výsledek byl takový, že jsem ven nešla, film jsme přerušili, já se snažila nějak pochopit a pojmenovat, co mi na filmu vadí a co mi způsobuje.
Došla jsem k prosebepřekvapivému závěru, že mi je velmi nepříjemný vnější přístup k hlavní hrdince, a že se mi pravděpodobně otvírají dveře vzpomínek na můj život před a v době nemoci, respektive že na mě padají všechny ty nevědomé roky, kterýma jsem se brodila v roli oběti. Prožívala jsem si vnitřní dítě a samu sebe, zranitelnou s holým břichem, takovou, jaká ve své přirozenosti jsem, a překlápělo se to v obrovský VZTEK až nenávist vůči těm, kteří o to nedokázali pečovat a místo toho deformovali.
Naposledy jsem si tímto procházela v rámci léčby a rekonvalescence, a měla jsem za to, že si tu zranitelnou čistou malou Kristýnu v sobě opečovávám se zdravým soucitem. Evidetně je stále co objevovat a dohánět.
Nebyla jsem na to připravena a netušila jsem, co se se mnou vlastně děje, takže jsem zkusila nejčastěji praktikovaný přístup "když nevím co se sebou, odkládám a skládám neklid, jsem ve svém středu, bdělá a vím, kam si pro neklid sáhnout zpětně, abych jej utřídila".
Tady se ale jednalo o náročnější emoce, takže to šlo docela obtížně.
Nakonec se Honzovi podařilo uvolnit napětí svou blízkostí, poslední čtvrtinu filmu jsem nevnímala skutečně,
nicméně na závěrečný obraz (ne filmu, ale co jsem viděla, než Honza intuitivně film definitivně vypnul) nezapomenu nikdy.
Hlavní hrdinka prožívala reálnou podobu svého konce, jako tomu bylo ve všemožných minulých životech. V realitě to ovšem nebylo žádné pálení čarodejnic ani umrzání někde na horské výpravě,
ale skutečně syrové a brutální mlácení starším kravaťákem. Barevně byla scéna zasazena do bílého prostředí, kde vynikaly hereččiny (v této části děje již) černé vlasy a samozřejmě krev.
.
Doteď nemám srovnané, co přesně mi film (při)dal, jsem si jen jista tím, že toto se mi dělo naposledy někdy v pubertě, když jsme experimentovali s rituály a určité dispozice mi umožnily dostat se dál, než většině ostatních.
Prožila jsem si extrémně silnou frustraci z neschopnosti vyjádřit se nejbližšímu člověku, kterého miluji a který mě objímal a dost pravděpodobně si v hlavě srovnával, zda Kristýna navazuje na seznam jeho převážně labilních holek, nebo se jedná o skutečně unikátní situaci, kdy padají všechny opony a boří se skla.
Potřebovala jsem toho sdělit tolik, ale současně jsem potřebovala jen aby mě chápal beze slov. V hlavě mi klepala myšlenka, že už jsem přeci zdravá a takovéhle věci se mi nedějou,
což bylo téměř komické vzhledem k tomu, že jsem měla nekontrolovatelné záškuby v celém těle. Celé se to srovnalo do půlhodiny po vypnutí filmu, spalo se mi dobře. S Honzou jsem se o tom pak již nebavila, chtěla jsem si to nejdřív probrat sama se sebou, co to sakra vlastně bylo.
Za svůj život jsem viděla XY filmů na různá témata. V posledních letech jsem viděla XY dramat, ve kterých se vyskytovala témata, která se mě měla možnost dotýkat "snad" ještě intenzivněji, u některých jsem si poplakala, u některých si říkala "proboha, to už stačí", ale že by mě něco takhle nadzvedlo a komplexně rozebralo, to jsem asi ještě nezažila.
Odkaz zde https://www.csfd.cz/film/229449-chaoticka-ana/prehled/
...
.
...
Druhý film, který mě vyhodil zcela mimo balanc, jsem viděla dnes. Jmenuje se Matka!, a je to onen diskutovaný film loňského roku, kteří jedni vynáší do nebe a další válcují jako totální pitomost.
Chtěla jsem ten film vidět už loni, protože mě vnadilo ztvárnění biblických příběhů a vůbec příběhu Boha a lidí.
Nyní jsem v aktivním "studiu" Bible (před nějakou dobou jsem už jeden e-kurz zaměřený na víru absolvovala, a když to ke mě nyní přišlo znovu, řekla jsem si proč ne,
protože nemám kolem sebe vlastně nikoho, s kým bych mohla víru sdílet v běžném životě),
Navíc je pro mě Bible obsahově velmi hodnotná,
protože tam je rozporů jak blázen a mě baví v tom hledat smysl tak, abych se necítila jako tupá ovce následující blbost, ale současně nehledala nějaké zaručeněsvobodnější metody, jak se držet v kontaktu s Bohem skrz písmo".
a nebojím se říct, že lepší načasování na Matku! jsem si vybrat nemohla.
Ještě včera jsem psala svoje postřehy a názory k příběhům o rajské zahradě, Kainovi a Abelovi a potopě světa,
ve všem se mi prolíná obecná a pro mě přirozená nedůvěra k lidem coby funkčním tvorům,
a dnes tradá, Matka! mě umožnila procítit si svoje myšlenky až na kost (a ještě dál).
Věděla jsem tentokrát, narozdíl od Any, do čeho jdu (minimálně teoreticky, několik pozitivních i negativních recenzí jsem si po vydání filmu četla),
ale efektivnost předčila veškerá má očekávání.
Narozdíl od Any jsem také věděla, co se mi děje. S jistotou mohu říct, že více vědomě prožitý film jsem dosud neviděla.
Několikrát jsem měla nutkání film zastavit, respektive kvílela jsem si tu "už ne, už dost, už dost!", ale je to stejný princip, jako prožívám v reálném životě,
takže nemělo smysl film přerušovat/vypínat.
.
Kdybych mohla hodnotit, dávám 4* z pěti možných. To, jak někteří kritici film shodili a označili za totální propadák, vnímám jako dobrou ukázku toho, kde se tak asi jako lidé nacházíme.
Neztotožňuju se s hlavní myšlenkou filmu, ale podepsala bych se pod většinu scénáře. Konkrétní scény (například s dřezem, patláním bahna po hlavě, rámování textu (báseň jako ztárnění písma svatého mě fakt dostalo!),
no a pak scéna začínající +- 1:40:05, která končí měkkým lupnutím v 46minutě,
to jsou pro mě naprosto neuvěřitelně reálně ztvárnění nejen lidé, ale i komplexní šílenost a úlet, který není potřebný.
Pociťuju velký vděk za to, že byl tento film natočen. Vlna odporu a úděsu (ono je něco jiného žít s tím, že mě život vlastně nebaví tolik jak by asi měl, ale i přesto dělám co můžu) se přelila v pocit menší osamělosti.
Chybující Bůh je pro mě mnohem víc přijatelný než neomylná bytost. Neomylnost by totiž, dle mé hlavy, neumožnila fungování lidí, jaké je.
Matka! s touhle úvahou evidetně pracuje hodně, a i když, jak jsem napsala výše, je hlavní myšlenka mimo mou víru, je pro mě tento film hodnotným uměleckým dílem a jedním z nejpovedenějších ztvárnění Bible.
Trailer je ovšem otřesný, a popis filmu docela také.
https://www.csfd.cz/film/433721-matka/prehled/
-----
----
---
--
-
Oba zážitky jsou pro mne připomínkou, že jsem si s nemocí odložila i některé svoje přirozené součásti, na které jsem si znovuvybudovala kapacitu, ale oddaluju jejich montáž nazpět.
Chodím okolo tohoto tématu už několik měsíců, ale zatím jsem se neodhodlala s tím pohnout. V tomhle jsem ráda Bože, že jdeš se mnou, a neumožňuješ mi utéct od toho úplně pryč. Buď prosím nablízku, až se tím začnu zabývat naostro. Přijde mi, že se budu nejen cítit lépe, ale i budu schopna dělat věci lépe a více, až si vytřídím doposud odsunuté "nežádoucí vzorce chování, nemoci atd".
Amen.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 28. května 2018 v 1:49 | Reagovat

Tak uvidíme, co mi Ana přidá. :)

2 Niko Niko | Web | 13. června 2018 v 0:34 | Reagovat

Já na filmy nekoukam vůbec, nějak mě to netáhne. Každopádně určitě dělej, čeho se bojis, protože jen to tě může někam posunout

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama