Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

holub v hrsti vol2

6. března 2018 v 22:13 |  deníček
Chtěla jsem to napsat bez volume two, ale evidetně už jsem takto někdy něco tady pojmenovala
(aha, cyklím se?!)
Rozšiřuje se mi zase záběr práce, řeším neřešitelné ale narozdíl od dřívějška se mi daří nedělat si z toho privátní drama,
fňukám (si) málokdy,
maminkuju,
postupně se douzdravuju z vlekoucí se fyzické nakřáplosti způsobené pracovním přetížením a intenzitou odstupu od OB,
snažím se ustát výzvu stát se skutečným trnem v oku místním vůdců ovládaných mamonem,
a taky mám vztah.
.
Potvrdila jsem si tím svůj model uvažování a reakce na chlapa, že primárně potřebuju fakt bezpečné mentální souznění a pak až jde o obal atakdále,
v tomto případě mám všechno dohromady a považuju to za vrchol svého dosavadního života,
jak v ženské oblasti, tak v oblasti kariérní a i oblasti rodiče.
Nedá se to srovnávat,
ale je to úplně prvekrát, co mám vedle sebe člověka, se kterým děláme reálné a konkrétní plány na společnou budoucnost, zahrnující jak pracovní tak rodinnou stránku.
I kdyby to nedopadlo, tak budu napořád vědět, že existuje člověk, se kterým můžu komunikovat otevřeně a sama za sebe a je to přijímáno,
člověk, který pořádá kulturní a hudební akce a festivaly, takže velmi dobře chápe moje pracovní vytížení a můžeme se krásně vzájemně koučovat a podporovat včetně zpětných vazeb (i těch negativních),
člověk, který má zájem se mnou trávit svůj život komplexně, je ochoten přistupovat na kompromisy (a sám s nimi přichází),
člověk, se kterým můžu zkoumat a dělat hudbu,
zajímá se o moje názory, mou minulost, moje vize a respektuje když mluvit chci i když mluvit nechci,
je přístupný mým otázkám, mému rýpání, mému "odporu" k tomu být člověk,
a jako bonus tam funguje i chemie.
Tradá.

Mám krásné chytré zdravé dítě, práci co mě baví, střechu nad hlavou, auto i báječného chlapa. Takže balanc docela dobrý,
pomalu ale jistě dotahuju svoje vrstevníky, kteří si k těmto cílům lezli postupně a klidněji.
...
A aby to nebylo sluníčkové- strašně mě bolí, že to vše je součástí toho velkého Života. Jsem hodně hluboce zasažena tím, jak do sebe jednotlivé věci zapadají
když si vzpomenu na kilometrové zprávy se Zuz mezi říjnem a prosincem,
které byly jeden rozpor za druhým,
a přitom vedly bezpečně k tomu,
co se děje dnes,
tak se cítím fakt titěrně,
ale strašně moc vyzrále současně.
Je to jako ohlédnutí na další schod, který jsem vyšla. Komplexně, živě. Všechna ta SAMOTA, bolest, úzkost a hlavně obrovské neznámo, které se přede mnou rozprostíralo na začátku prosince, kdy jsem se rozhodla procítit si skutečné emoce a ne si hrát na nekonečně chápající a tolerantní mimoňku z planety Ká,
to všechno k něčemu bylo, směřovalo,

a já jsem přesvědčena, že aktuální stav věcí je výsledkem přijetí prohry bez ztráty důstojnosti a snahy zachovat s OB to, co zachovat lze,
stejně živě a čistě, jako to celé předtím.
...
.
...
Stále mám co zlepšovat (ve škole, v dcerky škole například...), ale mám holuba v hrsti, a případná hovna už jen potečou mezi prsty dolů na zem.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ellaria Ellaria | Web | 12. března 2018 v 10:01 | Reagovat

Přijde mi, že to trvá nesnesitelně dlouho než se člověk dopracuje do tohohle bodu - že je spokojený. Je spokojený, i když to není perfektní a přesto jsme si dřív spokojenost odvozovali od toho, že všechno bude do puntíku dokonalý. Není, ale umíme to zvládat.
A při pohledu zpátky je to strašně úsměvný, že se skoro zdá, jak běh událostí směřoval přesně k téhle chvíli, ale mi to neviděli a všechno bylo zoufalé.
Ať to vydrží! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama