Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Prosinec 2017

bezpečná orientace

26. prosince 2017 v 23:40 (Fe)minimum
Nostalgie z blížícího se konce roku. Reapitulace ať chci nebo nechci.
Po několika letech jsem si začla dělat úklid na emailu, což pro dnešek spočívalo ve smazání neuvěřitelných několika stovek emailů s Rozcuchem z let 2012-2015
a s ohledem na obsah jsem ke své velké nelibosti zjistila, že ještě koncem roku 2013 jsem vykazovala spoustu nestandartních myšlenkových postupů a nezdravého uvažování i chování.

cesta k dalšímu

25. prosince 2017 v 22:11 pod perexem
Včerejší Štědrý den byl opravdu štědrý. V ulici za lesem stálo zaparkované auto, na jehož zrcátkách byly uvázané mašle a na čelním skle cedulka s našimi jmény.
Jsem hrdá majitelka mikroauta.

den před...23.12.2017

24. prosince 2017 v 0:23 deníček
Místo Vánočního stromečku mám ozdobné žehlící prkno hromadou vypraného oblečení.
Sladkoví se letos povedlo, ale Adventní čaj se ukázal být oříškem. Je připraven tak,aby se z něj tahaly sáčky skutečně po jednom ud začátku do konce.
Ostýchavé přešlapování a otázky "co s tím?", "můžu si dovolit to narušit?"
Ale jo, můžu.
...
.
...

předVánoční

22. prosince 2017 v 23:24 deníček
Na ulicích teče zase rybí krev smíchaná s blátem
z oblohy to sype slzy deště občas řízlé sněhem,
doma si nacvičuju jak to asi vypadá když bouchne malá sopka.
Koukám se po dalším místě pro život,
nebude to stejné ale ani příliš jiné než to bylo doposud,
a přitom nic už nebude stejné jako bylo,
každý jeden den,
každý jeden nádech,
každá stopa bosé nohy ve sněhové pokrývce.
Mám letos i nějaká předsevzetí,
líp jíst a líp se hýbat,
víc spát a taky víc mít ráda...všechno,
to všechno co si beru do života.
A dneska jsem se musela smát při pohledu na krabičku biočaje,
kterou jsem dostala jako "paní učitelka" v našem lesním klubíku,
expiračka připadá na mé třicáté čtvrté narozeniny,
a je to speciální adventní čaj, dvacetčtyři pytliků seřazených od jedničky do čtyřiadvacítky,
takže jsem se rozhodla pro čtyřletý projekt "vypij si svůj adventní čaj Kristýno".
Bude to znamenat každý rok, počínaje tímto, vypít během adventu několik "dnů", a budu si to značit už na novém místě.
Dneska jsem nestihla - pustila jsem konečně únavu a přišla nemoc, takže kromě čaroBylinek jsem si nasadila eště dva jiné zlepšováky a jsem něco jako intoxikovaná chodící živá čajovna - ale zítra jeden šálek stihnu
a příští rok si prvního prosince uvařím Jedničku a pak nějaká další čísla,
další rok zase nějaká,
a ten další opět nějaká,
no, a v roce 2021 bouchnu míšto šáňa na Štědrý den sáček s číslem 24, a prázdnou krabičku si schovám až do svých narozenin.
Baví mě, že aspoň v něčem mám velmi přesný plán na takhle dlouhou dobu :-)

návratka do pokračování...17.12.2017

17. prosince 2017 v 22:50 sociálně-patologické řádky
Tento víkend jsem zvládla mluvit o spoustě věcech.
I o těch, které mě vyloženě bolí na jazyku a svírají mi krk a hrudník (fakt NESNÁŠÍM mluvit o své rodině, pubertě, nemoci, vztahu s Vaškem, psaní poezie, svých cestováních po Evropě, bydlení na různých místech),
nebaví mě a doslova mi dělá nepříjemně jakoby opakovat (přestože jsou různě velké proluky mezi jednotlivými rozhovory a o spoustě věcech jsem nemluvila i několik let) nějaké věty o tom jak jsme měli kdysi metalovo-punkovou partu a měli se všichni rádi, jak to bylo u nás doma, jak jsem chodila do skautu a na gympl a pak za gympl a vůbec co VŠECHNO sem kdy dělala PŘED
stíhla jsem toho příliš moc na to, abych nebyla fakt "trochu divná" anebo "radějnemocblízko",
vadí mi to, a necítím se vůbec dobře, mluvit o těch KVANTECH zážitků,
který normální člověk kolikrát nenažene ani za celý život,
což sečteno podtrženo znamená, že mi to vadí
a doteď jsem si myslela, že se v tom nechci hrabat a mluvit o tom hlavně kvůli tomu, že se nemůžu a nedokážu identifikovat se svým tehdejším způsobem fungování.
Překvapivě se ukázalo, že to nebyla správná úvaha, protože - a to mi prosím došlo právě tento víkend - mám (stále) problém se s někým poznávat, a potřebuju přijít na to, proč.

vidím téměř na vrchol a začíná se zvedat vítr...12.12.2017

12. prosince 2017 v 23:04 modlitba je, když...
Cítím se jistě s nějakým seznamem či tabulkou v ruce, kapse či rukávu, to víš. Žít jen tak je zatím pro mne nesnadné, to víš taky. Když se koukám za sebe, vidím sice i velké pokroky, ale zatím se nedaří mnoho věcí udržovat bez tabulek a seznamů dlouhodobě.

Polemiku o tom, co je to dlouhodobě, když funguju sama teprve pátým rokem, teď ponechám stranou,
a ani nechci přemýšlet nad tím, zda Tě mohu urazit vynecháním mezi seznamem a tabulkami.

Celý restart v roce 2011 byl tenkrát založený kromě psaní hlavně na tabulkách a seznamech, a tak i teď, v období druhého restartu, mám několik tabulek a dokonce i jeden seznam.
Ten jsem si napsala už koncem loňského roku, kdy jsem byla vyřízená ze spolupráce s Elis v Klubu a začla jsem cítit nejistotu jak v hlavě tak s jídlem, a hlavně v roli mámy to byl jeden škobrt za druhým.
Úpravy jsem provedla hned v únoru, kdy jsem se porvé oddálila s OB. Takový malý záchranný tahák abych nevypadla z běžného provozu, kdyby mě to bořilo moc.
Pak jsem přeplánovala s V., abych v rámci formálního vztahu nezapomněla na svoje osobní potřeby a cíle.
Objektivní selhání těla letos na podzim přineslo seznamu strašně teatrální pojmenování : "Co chci stihnout, než umřu" (plán na tři čtyři roky umírání), a teď se to přeformovalo do "Co chci stihnout do jednatřiceti" (to jest na pár měsíců).

o novém prostoru...9.12.2017

9. prosince 2017 v 23:42 deníček
Potřebuju vymyslet nějaký vhodný nickname pro svou dceru. Před pár dny oslavila desáté narozeniny, a to už prostě nemůže být Čudle, to je jasná věc.
Zatím mne napadají samé legrácky, za které by mi v budoucnu pěkně nadávala, ale současně mne napadá spousta věcí související s mou dcerou, o kterých bych ráda psala (ale ne bez adekvátního pojmenování). Dilema jak hrom.

Zápisky ze školy, aneb Trabura a ti ostatní...7.12.2017

8. prosince 2017 v 22:35 deníček
Škola byla odsunuta dočasně na vedlejší kolej a teď to trochu drhne. Dnešní zkoušku z češtiny jsem zrušila, ale výtvarku jsem se zařekla že dám bez ohledu pocity trapnosti z toho, že z velkých plánů na vymazlenou práci nakonec krystalizuje rychloplácanice.
Pobrečela jsem si během dopoledního (!) psaní o jednom z mých nejoblíbenějších současných malířů, hlavou mi protékalo spousta myšlenek na to, co určitě zapomenu zmínit a i jsem měla nutkání napsat práci raději o někom jiném.
Aby to nebylo příliš neuctivé, příliš nízké na to, co pan Trabura dělá.
.
Romana Traburu jsem si vybrala hlavně proto, že mne první kontakt s jeho tvorbou zasáhl skutečně velmi niterně, a že už několik let z něj čerpám inspiraci, krásno a vtipné glosy aktuálního dění.
Když se mi pak začaly prsty rozbíhat po klávesnici a já subjektivně hodnotila postupy, výrazy a atmosféru komplexně i jednotlivých obrazů, cítila jsem se o něco lépe,
ale když jsem pak stála před kabinetem našeho třídního, chvěla jsem se opět pocitem trapnosti a jakési neptařičnosti.
...
.
...
Náš třídní kromě toho, že učí, taky maluje, vystavuje v galeriích a vůbec tvoří oficiálně na svoje jméno. Jeho kabinet vypadá trochu jako skladiště, galerie a smeťák v jednom. Krásné prostředí, ve kterém by se člověk mohl cítit příjemně rozptýleně a bezpečně.
Moje primární představa o tom, jak si zkoušku prohovořím a ne odtrpím, ale během náročných dnů minulého týdne odešla neznámo kam,
takže jsem do kabinetu vešla spíš jako vyplašená puťka.
Třídní si mě posadil na gauč, natáhl beze slova ruku, já mu do ní vložila svou PRÁCI, on se koukl na titulku, řekl "Trabura, toho znám.", a já byla v hajzlu.
"No, tak mi povězte o panu Traburovi", vyzval mě třídní.
A moje hlava nevěděla zda mám začít reáliema nebo přímým popisem díla, ale věděla jsem že jestli nezačnu do několika vteřin mluvit, dopadne to blbě.
Začla jsem sázet ostrá data, kdy se narodil a jak se k profesionálnímu výtvarničení dostal, třídní seděl a já na něm viděla že to není ono,
že nemluvím dobře a že mám stále možnost tu zkoušku přeladit tam, kde bych si ji přála mít.
Přestala jsem mluvit uprostřed slova, zhluboka se nadechla a nechala ze rtů vyjít větu "Trabura na AVU studoval v ateliéru profesora Jiřího Načeradského, což vnímám jako jeden z důležitých základů pro jeho tvorbu. Přístup k zachycování lidského těla, jako to dělá pan Načeradský, se totiž promítá v tvorbě pana Trabury, a já si nevybavuju mnoho takto zaznamenatelných přejímaných inspiracích."
A bylo to. Atmosféra v kabinetu se jako mávnutím kouzelného proutku vyladila, třídní si poposedl a začal listovat stránkami mé práce,
a já mluvila a mluvila,
popisovala jsem techniky, které mne fascinují, popisovala jsem nálady a sdělení, která mi v dílech Romana Trabury přijdou pro dnešní dobu tolik důležitá,
povídala jsem o hravosti, kterou vnímám jako součást tichého dialogu mezi malířem a divákem,
nebála jsem se mluvit o tom, jak souzním s tím jemně zaobaleným svinstvem a hnusem Světa a celkově traburovským přístupem,
a také jsem zmínila určité porovnání s malířem Bolfem, o kterém bych psala určitě, kdybych neznala díla pana Trabury.
Pak začal mluvit třídní. Pobavil mě příhodou s výstavou právě zmíněného Bolfa, na které byl, a ze které odešel v hluboké depresi.
"Na Bolfa už nikdy nepůjdu.", řekl třídní a já mu to věřím.
.
Když jsem začla mít pocit, že už nemám moc, co k tématu dodat, povídá třídní hrobovým hlasem: "No, ono to má ale jeden háček."
Tma.
"To jsem nevěděl, že studoval u pana Načeradského. Pan profesor Načeradský je už ale mrtvý. Myslím že to je tak dva roky."
Ticho.
Co s tím mám teď jako dělat? Přemýšlela jsem, zda to je konstatování nebo nějaká smyčka, na kterou se mám chytit a něco duchaplného na to říct. Nakonec jsem vyhodnotila své zkušenosti s všelijakými umělci a mlčela, což bylo správně.
Vzpomněla jsem si během těch několika vteřin odmlky na různé rozhovory s opilýma
zkrachovalýma umělcema v suterénu Skla v Brně,
kde jsem trávila několik let svého života,
a kde jsem mimojiné zjistila, že někdy taková nečekaná poznámka nemusí znamenat vůbec nic,
a že pokud znamená, dotyčný to hned, anebo po odmlce, rozvine.

Když jsme si dostatečně pomlčeli, povídá třídní: "Mě se to líbí, jak mluvíte. A co dějiny, dívala jste se i na ně?"
Hlavou mi prolétaly stránky skript, které bych sice chtěla jednou umět celá nazpaměť, ale při ubohém stavu mé hlavy posledního týdne
kdy se mi nepodařilo udržet ani posrané slovíčka do angličtiny,
ani si zapamatovat cokoli, co sem si nenapsala na papír a nestrčila někam na oči,
jsem si vybavovala jen cáry a nepospolitá hesla a obrazy z období mezi pravěkem a Egyptem.
V hlubokém nádechu jsem sebrala odvahu a rozehrála opravdu velký vabank, kterým jsem měla možnost buď dotáhnout zkoušku ke smysluplnému a hodnotnému závěru,
anebo se totálně ztrapnit, udělat ze sebe kravičku, která má barevné vlasy a chodí celá v černém a snaží se působit depresivním uměleckým dojmem (přitomvhlavěvymeteno).
"Mě se vlastně asi nejvíc líbí pravěk. Ten úplný základ, že člověka zničehonic napadlo začít něco zaznamenávat. Je to pro mne zajímavé i tím, teď nevím zda to vyjádřím přesně,
ale baví mě to svědectví o tom, že se něco stalo-posunulo biologicky v naší hlavě. Teď může tvořit prakticky každý. Kdekdo píše (sračky sprominutím) a vydává to za poezii, kdekdo sprejuje, kdekdo dělá kdeco, ale to je nic oproti tomu, že kdysi někde v jeskyni najednou přišla ta potřeba něco zachytit, zanechat po sobě, znázornit a ne to jenom odžívat. Tam se podle mě jasně dá vidět, že člověk vyspěl. "
A pak už bylo všechno moc hezké. Třídní se na mě otočil, měl hodně živé oči a povídal mi o tom, že jsem to řekla moc krásně a hlavně zajímavě,
mluvil že "jo, to je opravdu takový zázrak, kdy člověk kouká na šutr, na zvíře, na šutr a najednou ho napadne, že když ten šutr obrousí, líp tm zvíře zabije."
A pak jsem byla svědkem nefalšovaného uměleckého monologu o NÁPADU pramenícím z vizuálního podnětu, což je základ pro jakoukoli tvorbu,
a že tento vizuální podnět je něco, co "provází lidstvo skutečně od toho prvopočátku až dodnes, a bude doprovázet i nadále, dokud bude lidstvo lidstvem", zakončil.
...
.
...
Měla jsem chuť dodat jen AMEN, a oba jsme věděli, že si myslíme o lidech velmi podobné věci.


další kolo marathonu jménem život

4. prosince 2017 v 22:13 sociálně-patologické řádky
Furt se něco nového učím. Někdy v lednu na začátku, když se mi pokazila prvně (po delší době) iluze o principech mezilidského fungování, sem si řekla že tenhle rok si to dám všechno,
protože třicet je pro mě docela magický věk,
a pak už to jelo. Všechno.
Teď se finišuje kalendářní rok,
mě do dalších narozenin čeká eště pár měsíců navíc,
a furt se něco nového učím.