Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Srpen 2017

povzdech noční...30.7.2017

1. srpna 2017 v 0:51 deníček
Nejde mi spousta věcí, na které jsem si racionálně i logicky připravila a vybavila.
Roky v hajzlu možná ani nejdou dohnat.
To, že můžu jíst cokoli a že nemám problém jíst cokoli ( tím myslím že nemám žádné dobré a špatné potraviny) neznamená, že umím jíst normálně.
Vedu podivný spor mezi hlavou a srdcem a stále věřím že se můžu naučit nepodlíhat citům,
protože s mým primárním nastavením logicky a racionálně nemám šanci dojít souladu s tím, co cítím.
Snažím se přesvědčit sama sebe, že mám právo na to fungovat v normálním vztahu s průměrným člověkem,
že si to zaslouží i Čudle,
ale skutečnost je čím dál drsnější a fakt mi spousta věcí nejde a zjišťuju, jak MOC vnímavého a nesobeckého A HLAVNĚ SE SEBOU SROVNANÉHO partnera potřebuju. A taky potřebuju aby uměl jíst všechno, neměl žádné oblíbené jídlo podle kterého by "posuzoval" ostatní,
aby neměl často chutě anebo když už má, mě do toho nezahrnoval (protože já mám chutě málo, rozhodně ne každý den nebo každý týden, a z otázek "a co by sis dala ty" anebo "ty nemáš na nic chuť?", "to ti stačí kafe?" se mi chce někdy až brečet),
aby neměl oblíbené potraviny skrz které bych se dostávala do pocitu jakési stereotypie (aneb "vím, co na tebe funguje frajere"),
nelpěl na žádné potravině (maso, chlast),
no prostě aby měl jídlo normálně zpracované jako základní složku života a nic víc PROTEĎ,
dokud se nezvládnu alespoň naladit na fakt, že bych se měla standartně stravovat s někým v jedné domácnosti.

O tom, že mi už třetí potenciál na normální vztah jede trochu mezi prsty protože necítím TU blízkost, kterou cítím jinde,
se mi zatím psát nechce. Eště si a i tomu vztahu dávám jednu šanci na to, že nejsem nepoužitelnej emoční krypl který má tak specifické potřeby, že je odsouzen k věčné samotě.