Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Červenec 2017

budování rodiny o víc než jedné generaci

19. července 2017 v 23:09 pod perexem
Tenhle článek nosím v hlavě od února 2015. Jsem ráda, že se k tomu dostávám až teď, kdy mohu referovat i mezičas uplynulých dvou let,
kterým dozrával až do dnešní podoby.
A jsem i na nejlepším místě pro napsání tohoto článku.
Jsem totiž u Václavovo rodičů.

cestou domů...14.7.2017

15. července 2017 v 15:21 deníček
V mém životě jsou chvíle, kdy cítím, že nemůžu. Nemůžu pokračovat takhle.
Chvíle, kdy cítím že už to stačilo, že už toho bylo moc, moc všeho, a že to nemůže takhle pokračovat.
Spouští to často situace v práci, nebo v mém okolí, nebo filmy,
prostě všechny ty emoční kravinky, na které reaguje lidskej mozek,
pokud nejste psychopat.
Někdy mi připadne pokrytecké, že si tu vypisuju o všem možném, jdu do hloubky a pak klidně ještě do větší hloubky,
ale když ležím někde v lese nebo v poli,
jenom tak ležím a dýchám a nemůžu dělat vůbec nic jinýho protože na nic víc než ležet a dýchat nemám sílu,
tak jsem to taky já,
jen si o tom neudělám poznámku a nikomu o tom neříkám.
Není to moc fajn. Nedávno jsem vystrašila náhodné kolemjdoucí, kteří na mě mluvili, a já nebyla schopna na ně ani zareagovat,
věděla jsem že tam jsou, slyšela jsem je a jenom ležela a nebyla ve stavu schopném jim odpovědět, dát najevo, že jsem vpohodě,
naživu,
že si prostě jen tak ležím.
Paní pak začla být hysterická, a já dokázala jen pohnout ukazováčkem na znamení toho, že nejsem mrtvola pohozená v přírodě,
a že v té pozici, ve které ležím, ležím dobrovolně,
že jenom jsem, jsem tak jak potřebuju.

.
Dostávám se někdy myšlenkami do míst, kde jsou souvislosti o hodně víc hmatatelnější a srozumitelnější než se jeví v běžném provozu Světa.
V určitých bodech je to podobné zážitkům lidí, kteří se věnují nějakému duchovnímu cvičení, berou řízeně šamanské drogy,
nebo jsou zaměstnáním vědci na plný úvazek.
Nejsem si jistá, zda bych v tomhle šuplíku být měla nebo neměla. Můj psychoterapeut zatím nepozoruje žádné známky duševního onemocnění ani poruchy,
ale někdy mě to neuklidňuje.
Slovo někdy je vůbec jedno z nejzákeřnějších slov našeho jazyka. Nedává konkrétní údaj, není z něj nic jasno, jen že časová osa není kkontinuální, ať už vertikálně nebo horizontálně.
"Myslíš někdy na jinou ženu?"
"Někdy."
"Chtěla bys být raději sama než se mnou?"
"Někdy."
"Míváte pocit, že nejste vpořádku?"
"Někdy."
.
Někdy mi připadá, že na to z jakého prostředí pocházím a jakou výbavu jsem původně dostala,
je můj stávající život jeden velký zázrak,
a že v adekvátním měřítku jsem tak trochu nadčlověk.
Když se potom vydýchávám někde vysoko ve větvích stromů anebo ležím v lese nebo na poli a nejsem schopna reagovat na lidský hlas ani větu "Fando, zavolej policajty ale hned!",
připadám si taky trochu jako nadčlověk, ale na jiné rovině,
a ani v jednom není ego příliš v popředí.
Je v tom příliš mnoho samoty na to, aby to mohlo být o egu.
...
.
...