Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

(ne) tradiční rodič - průvodce Světem

26. června 2017 v 23:22 |  pod perexem
Na mezinárodní konferenci, která proběhla v pátek, jsem byla součástí týmu věnujícího se Tradicím a svátkům. Z původních deseti minut tlachání s veřejností vznikla téměř hodina dialogů, čmárání na flipchart a tvoření "magického kruhu" prostřednictvím karet cností.
Téma jsem si vybrala víc náhodně než cíleně pár týdnů před konferencí, a až několik dní předem jsem si uvědomila, jak propracované to rozhodnutí bylo.
Předně mi to ukázal strach, jak budu k cizím lidem mluvit z pozice "znalého" člověka, který ví, o čem mluví. Já, která si teprve zkouší samotný život.
"To už jsem na tom tak dobře, abych mohla pobízet ostatní?"
No asi jo, když se to děje, řekla jsem si nakonec.
...
.
Hlavním sdělením směrem k posluchačům byl samotný význam udržování určitých tradic (prakticky jedno z jakého "kulturního či spirituálního" pytle si to dospělý bude tahat),
a to předávání orientace v čase a předávání kvalit člověka, které ve formě pojmů nejsou pro děti srozumitelné natož uchopitelné.
Vycházíme z poznatků o tom, že děti nejsou schopny vnímat čas lineárně, zato v kruhovém (spirálovém) rozložení se cítí bezpečně, protože mohou procházet skrz, dle vlastní potřeby. Opakovaným prožíváním určitých rituálů (slavností) se čas stává uchopitelným, a stejně hezky se vstřebávají vzorce myšlení a chování lidí, (kteří figurují v příbězích k daným obdobím se vztahujících).

.
Pro mě je tohle téma velké jako moře, a rezonuje ve mě hned několik možností, jak k tomu přistupovat.
Největší neznámo a nepříjemno se týká mě samotné, která ve své přirozenosti nemá potřebu vlastně cokoli "slavit", ale bez problémů se přitom aktivovuju v rámci hromadnějších akcí.
Vzniká tam jakýsi rozpor a od té doby, co se tomu koukám pořádně pod pokličku, si hodně citelně uvědomuju, jak jsem v uplynulých letech polevila v předávání srozumitelnosti Světa Čudleti.

Když byla Čudle malá, rodina se mi pomalu smála za to, jaké piktogramy a podobné "kravinky" na hranici VOXovací metody pro autisty jsem jí vyráběla. Jednalo se především o různé kartičky s obrázky, které jsem umisťovala na harmonogram dne (jakože ráno si čistíme zoubky a snídáme a jdeme ven, v poledne se obědvá (s náčrtem konkrétního jídla, které budeme vařit), pak odpočívá atd,
a do toho přibývaly aktuální plány typu "výlet s kamarádem", "návštěva babičky", "malování s mámou" atd atd).
Lidem v MHD zase kolikrát přišlo podivné (ale spíš pozitivně a zajímavé), jaké příběhy a přirovnání volím pro vysvětlení jevů okolo (například opilí lidé, menstruace, rozchod rodičů, původ nemocí atd atd).
Teď, po několika letech, kdy tohle upadalo a upadalo, shledávám u Čudlete ochabnutí orientace. Ve Světě, v čase i v možnostech jeho využívání.

Letos jsme například přání k narozeninám příbuzným patlaly doslova na poslední chvíli (například cestou vlakem směr Morava),
moje narozeniny vyšumněly, a účast na jednotlivých slavnostech v našem lesním klubíku se Čudleti slévají na prostou účast.
Že by Čudle věděla, co bude kdy dělat o prázdninách, nehrozí.
Jsem z toho zklamaná a snažím se napropadat z toho panice.
...
.
Celkově je pro mě nyní velmi žhavá tématika nezhroutit se z toho, že hodně věcí není vpořádku tak, jak si představuju, že být mají,
a být trpělivá vůči sobě.
Stejně jako všechno, i tohle jde postupně zlepšit, ale nejtěžší na tom je ten opakovaný přímý střet s odrazem zanedbání z dřívějška.
Včera to byla vážně silná darda, když se Čudle zničehonic cestou vlakem domů rozpovídala o svém neštěstí ve třídě, potažmo ve společnosti obecně.
Taková vlna studu a současně pochopení, která mne zavalila při poslechu příběhů o pocitech osamělosti, které Čudle sdílela,
to se asi ani nedá pořádně popsat.
V hlavě mi hučelo "Už je to tady! Už je to tady a to znamená že jsi ji blbě připravila a vybavila, neochránila jsi ji před tím a tady teď vidíš, kam až to došlo!"
...
.
...
Moje dítě má ve svých necelých deseti letech skepsi vůči společnosti a lidem. Cítí se vyloučeně, přestože ji nikdo vyloženě nešikanuje, soustavně se neposmívá ani ji neuráží.
Moje dítě si ve svých necelých deseti letech uvědomuje, že je nějak jinde, jiná, neschopná se přirozeně zapojit, zařadit, začlenit,
cítí se tak, že neviditelně vyčnívá na okraji, přestože viditelně není žádný problém ani důvod k tomu, aby nebyla součástí celku.

Famfáry za to, že se to mé dceři děje o skoro dva roky později, než se to začalo dít mně ?!?

Dohajzlu.
Během noci jsem si začla mlátit o hlavu všechny večery a večírky uplynulých sedmi let, které jsem místo v hospodě/rehabilitaci v přírodě/v nemocnici/v depce atd mohla věnovat nějaké ukotvovací činnosti s Čudletem,
ale docela brzo jsem naštěstí přestala,
protože bych to stejně asi nevymyslela lépe, anebo třeba jo, ale toho se už nedoberu a raději než analyzovat kolik jsem toho udělat mohla,
jsem se začla zamýšlet nad tím, kolik toho dělám a můžu dělat dál.
To mi přineslo nejen úlevu, ale i klidný spánek.
Velmi nejistě jsem se začla cítit zase navečer, když jsme téma z vlaku otevřely podruhé. Připadala jsem si jednou nohou v práci, a druhou někde na pevné půdě, což dohromady dělalo něco jako balanc na windsurfu.
.
Říkám si, zda je ještě vůbec srozumitelná souvislost mezi udržováním tradic a svátků a mých rodičovských nejistot, která si prožívám, a proto přejdu trošku k teroii.
...
.
...
Tradicí a svátkem můžou být rozumněny konkrétní body v (kalendářním) roce.
Na konci léta, kdy jsou stromy připravené a začínají vypouštět své semenáčky do větru,
i my vypouštíme děti vstříc neznámu, novému růstu, ať už do školky anebo školy.
Při sv.Václavu si připomenem hojnost, se sv.Michaelem přichází výzva porazit vlastní draky, sbírání odvahy na dobu úbytku, tišení, stahování energie dolů, do hloubky, do nitra,
odkud čerpáme inspirace pro růst našich kvalit. Dvě takové, soucit a bezpodmínečnou štědrost, nacházíme ve sv.Martinovi a Mikuláši.
Posilování kvalit je přínosné i v době adventu. V tomto období si lze připravovat nitro pro zažehnutí Světla, které se odráží ve svíčkách Vánoc, aby nám dalo sílu "přežít" dvanáct svatých nocí do Tří Králů, často symbolizujících dvanáct následujících měsíců.
Zajímavé třeba je, že z těhle dvanácti dnů a nocí měli i naši nekřesťanští prapraprapředci velký respekt.
Lidé se věnovali hlavně sami sobě,
mimojiné se v tomto období nesouložilo, protože dítě splozené v tomto velmi zátěžovém
a rozhodujícím období by mohlo být oslabené
a náchylné na neštěstí.
Hromnice, příslib Světla i v nadcházejícím roce, vede zvolna až k bujarým Masopustním oslavám,
kdy máme jedinečnou možnost pobavit se s osobními diblíky a démony beze studu a obav!
Doslova. Jestli něco poznat a vypustit, tak na Masopust ideálka!
Popeleční středa dává naopak jucháním STOPku,
a připravuje nás, podobně jako advent, na intenzivní a zásadní proměnu. Proměnu do jara, přes vynášení zimy (myslíte, že i v minulosti se "obětovala" nějaká figurína, hadrová pana Morana?) a Velikonoce.
Velikonoce jako pomyslný konec zpytování a čištění se v novém roce,
prostor tak víceméně pro vyklidnění a stabilizaci,
oslava noci ohňů (Čarodejnice, Beltaine...),slunovratu, Svatojánská noc,
všechno vsměs milé záležitosti.
V létě se radujeme, a pak tu jsou dožínky a ejhle...opět se k zemi snášejí semenáčky,
opět naše děti vkládáme do rukou vzdělávacích instutucí, a jede to nanovo.
.
Dítěti se opět zpřítomňují příběhy a prožívání, znovu se skrze ně obrací jak do sebe, tak okolo sebe, oprašuje si vzpomínky a porovnává si je v sobě s aktuálním stavem, aktuálními situacemi...
A to je základ pro budování hodnot, přístupu a porozumnění vůči Světu. Tak.
...
.
...
Výpis , který jsem vypsala výše, ale není univerzum, které bych považovala za klíčové. Je to výpis toho, co s dětmi udržujeme my v našem lesním Klubíku, a co plusmínus "doporučujeme" otevřeným přizváním rodičů docházejících dětí i přátelům našeho spolku.
Pro každou rodinu přitom vůbec není nutné tyto tradice udržovat. Bohatě stačí mít vlastní, opakující se srozumitelné rity (například sobotní společné snídaně a v neděli společné koukání na film), které dítěti předávají mnohem víc,
než verbální přenos informací ("víkend to je sobota a neděle, a znamená to, že se nechodí do práce").
...
Děti se učí především prostřednictvím příběhů, pozorování a přímých zážitků,
a čím víc se dospělým podaří ty všechny důležité a praktické informace, nezbytné pro kvalitní prožití života, přenést do "hravé" zážitkové opakující se formy,
tím víc stoupá jistota, že dítě bude umět nejen vnímat a chápat, co se kolem děje,
ale bude i schopné pracovat s otázkou "PROČ", bude schopné pracovat samo se sebou i v zátěžových obdobích a bude mít inspiraci a motivaci pro hledání východiska,
a to všechno díky tomu, že bude mít zažitou a zvitřněnou dostatečnou výbavu.

Já například nesmírně obdivuju Čudle za to, jak zvládá absolvovat různé nástrahy tělocviku, aniž by si z toho odnášela trauma.
Nemá přirozeně danou prioritu v řízeném výkonném pohybu,
takže ačkoli ujde s naloženou krosnou i patnáct kilometrů za den a slaní bez větších obtíží i desetimetrovou průrvu,
nevyšplhá na tyč, na kruzích se sotva udrží, do cíle dobíhá jako poslední a s házením míče taky žádná hitparáda. I přesto se jí za tři roky školní docházky nikdo ani jednou nevysmál,
a s naprostou samozřejmostí se účastní všech povinných "závodů" a "spotorvních dnů", které škola velmi ráda pořádá.
Těch nepovinných se samozřejmě neúčastní,
k tomu si došla letos sama a já mám z toho opravdu radost, že to nebere jako prohru nebo jako známku selhání.

Po včerejším rozhovoru se ve mě na toto téma vynořil z temnot velký otazník, respektive vykřičník za to,
že moje obzvláštěvloňskémpodzimuaziměsevyskytující poznámky o tom, jak jí Čudle blbě a že bude mít z toho břicho a špatný rozložení tuku v tělě,
můžou tuhle jedinečnou "srovnanost se svým přirozeným nastavením" pěkně posrat.

Místo abych zapracovala do našeho normálního provozu nějakou pohybovou zábavnou aktivitu, která by (opakováním) byla prevencí proti prohlubování fyzické antidispozice,
cítím se bezmocně a nespokojeně že jí Čudle nejvíc večer.
I domluvily jsme se, že budeme chodit běhat spolu. Já teď dávám rozvolněně čtyři kilometry obden,
a věřím tomu, že si jednou ty čtyři kilometry zaběhneme spolu. Věřím tomu, že Čudle bude běh bavit, a že je to nejlepší pohyb, který jí může přinést velké zlepšení jak pro tělo tak pro duši.
...
.
...
.
Stejně tak jsem včera čelila (znovu)obnaženému šílenému období loni na podzim a v zimě, kdy mě situace v práci s Elis dostala do takového stavu, že jsem jako rodič fakt srala jednu věc za druhou.
Čudle si to už nepamatuje (několikrát jsem se k tomu vrátila ale bez odezvy), mě samozřejmě děsí že si nepamatuje cíleně a že to jednou bude muset znovunajít
stejně jako já sbírám energii a hlavně čas na to najít zapomenuté roky okolo mých pěti let,
z nichž si vybavuju několik mlžných obrazů a jinak mám tmu,
terapeut říká že to nebylo tak strašné, a hlavně to netrvalo tak dlouho, aby to mohlo skutečně ulbížit,
a mě je to vlastně docela jedno,
protože SE TO STALO A JÁ SI TO PAMATUJU.
Poučení do přítomnosti a budoucna z toho mám velké, a úkol z toho plynoucí je velmi snadný:
být přítomna a dostupná, bude-li Čudle chtít.
Věřím tomu, že včerejší sdílení ve vlaku bylo jako odšpuntování lahve s kvacícím moštem, a cítím důvěru ve znovuobnovení důvěrnější komunikace s Čudletem,
ať už verbální anebo prožitkovou.
Věřím tomu, že prostřednictvím znovuobnovení příběhů ne jen o zvířatech učících se přežívat v přírodě
(byť jsou skvělým nástrojem na předávání vzorců chování)
si může Čudle začít vypevňovat ochablé zdivo své jedinečné existence,
a že se vrátí do neutrálu v životu ve společnosti, jako to měla ve školce, v první třídě a (snad!) i ve druhé a alespoň velké části třetí třídy.


A v tomhle bodu jsem fakt vděčná V., že s námi tráví tolik času, protože (aniž by mu to docházelo) jeho přítomnost Čudleti předává spoustu hodnotných a kvalitních dat,
která touží chápat/zažívat,
a která jsem jí já sama XY let mohla předávat skutečně převážně verbálně,
což je prostě smutně neefektivní.
...
.
...
Skrze teorii a dva větší balíky příkladů z "praxe našeho života" se dostávám k závěru.
Je jedno, jestli "slavíte" Vánoce anebo víkend, ale dělejte to s dětma společně, vyprávějte k tomu doplňující příběhy a hlavně to dělejte dokola a dokola.
Není nic divného, když chce dítě slyšet měsíc vkuse jednu a tutéž pohádku.
Není nic divného, když chce dítě furt dokola hrát jednu a tutéž hru,
nebo když vyžaduje fut jedno a totéž pískoviště,
protože...teprve až to bude mít dostatečně zažité, posune se dál, a začne chtít něco dalšího/jiného,
stejně jako se jaro přesune k létu, potom do podzimu, do zimy a zase do jara.
.
Já zatím zkusím nepanikařit z toho, kolik jsem toho mohla s Čudletem (u)dělat, a budu se držet toho, že můžu dělat to, na co mám v danou chvíli kapacitu.
Nepřipadá mi, že bych byla ovlivnitelnou příčinou pocitů "vyřazenosti" Čudlete z kolektivu (to holt máme v rodině, zažívala jsem to já, zažíval to Václav a oba jsme si prošli obdobím deprese a skepse vůči životu na hranici se sebevraždou v nižším věku, než je "standartní".
Václav má sklony k cholerismu, já se zase dívám "skrz", takže nemá smysl zabývat se tím, co jsme měli dělat lépe proto, aby naše dítě mohlo být průměrné, po obale klouzající hovínko v davu.)

Zrovna vedle mě leží připravená šablona na letní kalendář, do kterého si zítra s Čudletem načrtneme všechny dovolené u babiček, tábory i náš dvoutýdenní super "máma a dcera" vlako-stopovací trip po Evropě, na který se nesmírně těším, protože to bude skutečně velikánské dobrodružství.
Z původního "vypadneme hnedka po vysvědčení" se stalo "někdy na přelomu srpna a září", což ale nakonec, při aktuálním stavu,
považuju za velmi vhodnou dobu.
Držte mi palce, ať se z toho neposeru.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ven ven | 27. června 2017 v 9:10 | Reagovat

Kristý, děkuju, hezky zaznamenáno. Inspirativní.

2 Eliss Eliss | Web | 27. června 2017 v 11:08 | Reagovat

Já věřím, že se to časem spraví, rodič nemůže být připraven na všechno...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama