Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Duben 2017

nocí propíšu se k ránu....28.dubna 2018

28. dubna 2017 v 3:24 deníček
Jsou tři ráno a já píšu věci pro grantovou žádost. Budu nad tím sedět cirka do pěti, když se dívám na to, co už je hotovo a co je eště potřeba.
Žádost jako taková i podrobný popis projektu jsem odeslala koordinátorce před pár minutama, teď to bude o kus peprnější, protože musím "sestavit" environmentální vzdělávací program na celý příští školní rok v naší školce, hehe.
Mám zatím napůl v hlavě a napůl v dokumentu sepsané environmentální rozměry, výstupy a kompetence, které to má přinášet,
ale konkrétně to rozhodit do konkrétních měsíců a vymyslet konkrétní aktivity...to je vážně docela hustota.
Dostala jsem večer (opět) emoční čočku od přítele,
máme od začátku jednu melodii která úplně neladí a tou je moje nevolno (s otazníkama jak kráva)
a práce.
Vždycky jsem to já, kdo má míň času a vpodstatě určuje čas a místo pro setkání.
-
Představa, že tu teď leží a oddechuje s Čudletem je mi příjemná, ale všechno ostatní je pro mě spíš bubák.Dneska jsem kolegovi v práci dokonce svěřila obavu, že ještě letošní rok na mě přítel s Čudletem určitě začnou zkoušet program "budeme mít miminko", a já budu kroutit hlavou a říkat NE!
Nemám na to eště připraveno. A když koukám na to, co mám pod rukama a okolo sebe...cítím se bezradně.
Do nitra se raději nekoukám, protože to eště není a chvíli nebude oká. Nebude óká ÓBé,
převzala jsem si něco co se tváří jako štafeta, ale štafeta to není. Takže až najdu dobrý místo, prostě to odložím, anebo nechám vstřebat. To se nedá vymyslet.
V pět chci jít na dvě hodiny spát, potom tradá do Prahy odevzdat žádost a popovídat s terapeutem. Odpoledne budu odpočívat. Kompetencím zdar.

výdech v tomhle týdnu

26. dubna 2017 v 23:40 pod perexem
Článek v jakoby sebestředném ICH formátu, k obecnému se dostanu příště, nejsem teď dost objektivní.
..
.
..

21.4.

21. dubna 2017 v 8:48 sociálně-patologické řádky
Místo semináře k lesním školkám dnes případová konference s neuvěřitelně komplikovanou rodinou klientů. Posraný KKB, posraný všechno.
Večer kino?
"Mohla byste mi zítra pohlídat bratra? Mám školení", píše mi do toho pan P., jehož bratr jako jediný přežil určitou očkovací experimentaci v komunistické éře, všichni ostatní očkovanci dávno v hrobě,
tenhle na vozíku doživotně v prdeli, ale dámu si zahraje vždycky rád.
"Alespoň něco" říkám si, alespoň něco
...v tom všem ostatním.


jak jsem (ne)onemocněla podruhé a co s tím dělám

16. dubna 2017 v 19:18 pod perexem
Nezvládla jsem to úplně všechno, co se dělo mezi zářím a právě dneškem, a nejsem vpořádku. V porovnání s nemocnýma rokama...je to dost podobné co se stresu z běžného fungování týče. Poměrně často v posledních týdnech drobně lžu lidem okolo o náplni svých dnů, protože si myslím že by nikdo nepochopil, co a jak dělám doopravdy. Povinnosti mi přerostly přes hlavu, protože se rapidně zvýšil objem toho, co mi dny naplňuje. Potřebuju si to dělat po svém a ve svém tempu, a to je teď neslučitelné s normou a schopností "chápat" lidi okolo.