Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Březen 2017

časové expresso vol.nevímkolikuž

30. března 2017 v 9:45 pod perexem
Diskomfort postní doby vůbec nemusí o být o materiálních potřebách. Kéž bych to bylo tak snadné a stačilo si jen odříct na čtyřicet dní cigarety, alkohol, kafíčka anebo sladkosti.
.
Nedaří se mi přetahovat se třeba dodělávkama po nocích,
jeden dva dny ok, ale pak už nad sebou nemám vládu a hlava se může stavět na hlavu,
ale Kristýna jde spát v devět a basta,
a ráno ještě před zazvoněním budíku ze snu probouzí jmenný výčet papírů, který ten den MUSÍM udělat, jinak něco fakt hodně poseru.


O limitech v reálném Světě, čase a úchopu

18. března 2017 v 1:42 (Fe)minimum
Bude mi za dva týdny třicet, mám devítiletou dceru, pracuju v nízkoprahu a lesní školce, učím se koučovat, šestým rokem bloguju, šestým rokem se podílím na Festu, a čtyři roky jsem v projektovém jádru projetku o poruchách příjmu potravy.
Žiju tak tři čtyři roky.
...
.
...
Jsem s tímhle nepoměrem docela smířená, a i už zvládám přijímat komplikace a nezdary, které s tím jdou ruku v ruce.

tepot a pot

14. března 2017 v 23:24 sociálně-patologické řádky
Nebude to jen jarem, že máme v Klubu docela frmol. Věkově nejpočetnější skupina děcek jde do puberty a to v tom nejčistším slova smyslu, což v překladu znamená maximální bordel!
Chlast, experimenty s drogama, hledání a pokoušení svých fyzických hranic, hledání a pokoušení hranic se společností, hledání a pokoušení hranic ve vztazích mezi přátelstvím a láskou, mezi životem a smrtí, hledání a pokoušení hranic se zákonem, vymezování se vůči všemu i sám sobě, hledání sami sebe, křižovatky života naživo,
všechny kina světa můžou zkrachovat v porovnání s tím, co se děje u nás v Klubu

ubírání se k jaru...březen 2017

13. března 2017 v 22:38 deníček
Když není kam ustoupit ani kam couvat, můžeme se ještě vracet, učit se recyklovat to hodnotné,
a to zbytečné,
zbytečné strachy,
zbytečná ramena,
zbytečná slova,
zbytečné mlčení,
zbytečná gesta...nechávat tam kde patří,
v nedozrálé minulosti.
Pokud to jde, tak je tam nechávat bez zbytečného hodnocení k čemuže to vlastně bylo dobré,
bez otazníků, zda se to zahladí anebo budou nemtrvé neuspořádané minulosti vyskakovat jako strašáci,
děsit nás dospělé a vytvářet iluzi, že se s náma vlastně nic neděje, že nerosteme, a když už jo, tak že to není vpořádku.
Prostě se jen vracet,když to nejde dopředu,
a recyklovat to hodnotné.
...

(10.března, podvečer na kopci Plešivec, první letošní noc venku)
.

(skoroúplněk zachycený v koruně stromu)
.
(do tmy nejlepší)
.
(11.března, ranní Plešivecký výhled)
...
Nepotřebuju v této době nic demonstrovat.
...
My lidi máme prostě jen tendence obcházet a uhýbat, protože přímý střet nebývá moc hezký ani poetický a už vůbec nemusí odpovídat tomu, co by se nám zrovna hodilo.
Občas je fakt jediná jistota ráno dalšího dne,
což je na facku z druhé strany pohledu,
kdy nechceme vidět život jako velké dobrodružství, které máme prožít,
a proto si začneme namlouvat, že to málo, co od existence požadujeme,
je výsledkem našeho moudrého, správného a spravedlivého uvažování.