Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Únor 2017

úlomky týdne, anebo něčím se začít musí

26. února 2017 v 22:28 pod perexem
Na podzim 2015 Čudle nakreslila obrázek rysí rodiny v lese do výtvarné soutěže týkající se divokých šelem v naší republice, formát A3, akvarely. Byly jsme tenkrát na víkend u babičky v chaloupce, a na soutěž jsme narazily úplně náhodou v rámci výstavy v jednom muzeu pod hradem Kašperk. Ten výlet si pamatuju nejen kvůli samotné výstavě, ale hlavně kvůli tomu, že cestou nazpět nás potkal luxusní slejvák, a že jsme šly asi sedm kilometrů v nepřetržitém dešti a že bylo krásné přijít do vytopené chaloupky, převléct se do suchého, najíst se a usínat za zvuku praskajících kamen v teplé trojposteli.
V úterý 21.února 2017 jsem přinesla z pošty Čudleti obálku určenou na její jméno s razítkem pošty Kašperských hor. Po téměř roce a půl (ne)čekání a pozvolného smiřování se zapadením do propadliště času, dostala Čudle zpětnou vazbu na svou tvorbu.

Krok za krokem

20. února 2017 v 22:44 modlitba je, když...
Jak se tančí vyprázdněnou (bývalou) tovární halou?

Je to jako dávat další rozměr prostoru, který se někteří snaží oživit svou tvůrčí přítomností, a víří nánosy nečerstvého vzduchu výtvory, rodící se pod jejich rukama, bez rozdílu výchozího materiálu.
Ráda se tím procházím, líbí se mi dívat se, poslouchat to, být oživlou součástí procesu jako takového, avšak nezasahovat do dění okolo.
Špína, sesbíraná šlapkami bosých nohou, je mi svědkem.

Jsem ráda, že jsem živá...11.2.2017

12. února 2017 v 9:49 deníček
Noc porodila sen nového rána.
Holce v černém kabátu vlajou vlasy na zastávce tramvaje, která je začátkem i koncem,
začátek i konec jedné asihodinové trasy napříč městem.
Holka v černém kabátu s plamennými vlasy a oranžovou čepicí,
jejíž úsměv Tě sežehnul, stejně jako jednou a podruhé a pokažé potom,
a přitom už dávno, to už je tak dávno...

Okolo je ledovka,
nahoře i dole pod kopcem,
smějeme se od ucha k uchu,
vidíme všechno co vidět potřebujem
a vdechujeme tajemno, když obhlížíme vybydlenou školní budovu, s rozhledem po krajině města.
.
Mluvíš, Ty tolik mluvíš, tolik mi toho říkáš a já konečně (zase) umím poslouchat,
bez úzkosti z toho, co mi vlastně říkáš,
už jsem se vylíhla z kukly studu sama ze sebe, že mrtvím a Ty se na to mlčky díváš,
už o Tebe nemám strach, že musíš zvažovat, co unesu a co ne, a že musíš plýtvat svoji mírnost na mě, která to vlastně nemá potřebovat,
a když mluvím tak říkám to, co říkat chci, a ne to co bych ASI říkat měla,
jsem tolik ráda, že jsem (zase) živá,
jsem tolik ráda!

A jsem tolik ráda, protože to neznamená víc než že jsme oba živí,
každý sám za sebe,
ne spolu ale vždycky vedle sebe,
tak blízko, tak blízko a tak správně blízko...
Jsem tolik ráda že jsem zase živá,
protože si rozumíme.
...
Dík Jasanovi, se kterým jsem se několik hodin bavila o přístupech k hudbě,
o hledání cesty k posluchači/divákovi,
o úctě a respektu při vzájemném setkání autora a posluchače/diváka,
a o pocitech vykořeněnosti, který zažíváme na koncertech, které jsou prázdné i přes nacpaný sál lidmi,
dík za to, že si můžeme svěřit tyhle skutečnosti, které se nám dějou,
dík za chvíli, kdy jsme si včera postavili židle doprostřed večerního chodníku u plynárny,
Jasan hrál a já poslouchala a lidi chodili okolo nás...
V Brně, mojím městě kterého jsem se vzdala,
život za Brno,
ale do kterého se - jednou za čas - skutečně ráda vracím.
.
Dík za to, že můžeme sdílet tu strašnou, mrazivou osamělost,
tu samotu mezi lidmi, která se nedá popsat, ale kterou je třeba žít,
žít v každém jednom okamžiku bytí.






odvaha do dalšího měsíce...18.1.-3.2.2017

3. února 2017 v 18:09 deníček
Barva, která má moc symbolizovat a vyvolávat emoce,
barva nacupované vaty,
srážející se bílý povláček na mokvající ráně,
nacupované vnitřnosti,
autonehoda jako módní doplněk špatně upravených silnic v zimě.