Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Listopad 2016

lékařská prohlídka...25.11.2016

28. listopadu 2016 v 22:03 deníček
Budíš se na kořeni úsvitu,
zvedáš své řasy jako víka od kanálů,
echo, že nový den je tu, zmačkáš a pošleš do análu
a v tomto duchu to může pokračovat dál, až se dostaneme k tomu co je skutečně podstatné,
osobně významné,
tvé patě! A v ní zaseklý střep vědomí,
vědomí toho, že moc dobře víš co se tobě i okolo tebe děje,
otevřená rána,
krví nasáklá ponožka.

Myješ si oči dvakrát denně,
myješ si i dvakrát denně nohy co tě nosí?

Myješ si to své smradlavé tajemství, na které se nesmí příliš tlačit,
aby to příliš nebolelo?
.
Myješ si vlastní svědomí?
.
Možná je málo času na otázky,
možná už jenom amputaci by to chtělo.

pracovní výdech

24. listopadu 2016 v 22:13 sociálně-patologické řádky
"Být strom a nechat o sebe opírat lidi.", zněla jedna z definic práce, kterou dělám. Bylo zajímavé to slyšet od člověka, který tu práci dělá také. Zamýšlela jsem se, zda jsem strom o který se lidi opírají a došla jsem k tomu, že nejsem a že mě i dost znepokojuje, měl-li by se o mě nějaký klient opírat.
O pár dní později mě OB poprvé (a dost možná i naposled) vytočil sdělením, že "se živím tím být milá na lidi". Sice to byla jen párminutová záležitost, ale přimělo mě to k určitému zhodnocení toho, co teda vlastně dělám, co mě živí, a kde v tom vidím sama sebe.

V obraze-(ch)-mě...podzim 2016

22. listopadu 2016 v 23:28 deníček
Kdysi, na začátku svého procesu uzdravování, bylo focení na foťák (přesně tenhle:) ) jednou z hlavních smysl dávajícínáplní každého jednoho mého dne.
Fotila jsem hlavně přírodu, chvíle s Čudletem, sebe a pak cokoli, co jsem chtěla zaznamenat jako "důkaz" toho, že se to děje/že to je.
Všechno to trčí ve dvou rozbitých noťasech a na starém blogu, je mi to jedno, protože to někde je,
a teď,
když už zase mám možnost koukat na Svět hledáčkem (rozuměj ´Učit se fotitˇ),,
je pro mne zvláštní pozorovat,
jak se (ne)mění vyhledávané kulisy, avšak pohled a přístup k samotnému procesu focení, zachytávání okamžiků skutečného,
je nějak jinde, jiný,
jakoby uzavřený, soukromý...

trochu ztrácím dech, ale jde to kupředu

13. listopadu 2016 v 22:11 sociálně-patologické řádky
V tom všem - všem -
se mi zastavuje srdce napětím,
co mám dělat,
co eště/jestli mám v tom všem dělat.
Tíseň jestli se prodýchám do dalšího rána
zadusím dýmem z cigarety,
pro lepší spánek modlitbu,

a stejně v tom všem -všem-
se mi zastavuje srdce,
protože nevím jak je možné, že to vše je takhle dostupné,
pro mne.

Moje podzimy...2009-2015

7. listopadu 2016 v 23:42 deníček
Na schůzce průvodců z lesní školky jsme rozebírali podzimní patronát Michaela a jeho vliv na naše životní cesty.
Napsala jsem si včera něco k letošnímu podzimu, ale nakonec to ještě potřebuje zrát. Přišlo mi zajímavé ohlédnout se, jak to vypadalo dříve...
Moje podzimy:

na začátku listopadu

5. listopadu 2016 v 23:31 pod perexem
Některé mé dny jsou podobné filmu o Forrestu Gumpovi. Včera ráno jsem jako obvykle pozdravila cestou do školy s Čudletem okolo deseti klientů,
zaplatila obědy ve školní jídelně a měla radost, že konečně se mi podařilo mít méně než týdenní zpoždění.
Děkuju za paní vedoucí, která je ke mě shovívavá a dovoluje mi nezvládat na 100% objednávání a platby, stejně jako vychází vstříc mému neagresivnímu odporu proti systémovým móresům paní ředitelky.
Cestou do Klubu jsem nakoupila osvěžovače vzduchu a pohlcovače cigaretového smradu,
protože po naší čtvrteční týmové poradě zůstal na baru odporný impropopelník plný vajglů, a nerada bych tím uvítala šéfovou natož vedoucího sociálního odboru našeho města, se kterýma jsem měla domluvenou schůzku. Když jsem si sama vypisovala paragon na pultu vietnamecké večerky,
usmívala jsem se, protože jsem cítila, že tento den bude jeden z těch,
kterým projdu, aniž bych všemu perfektně rozumněla, ale že to bude velmi bohaté na zážitky.