Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Říjen 2016

povzdech s červeným podtextem

31. října 2016 v 22:59 (Fe)minimum
Dneska si po dlouhé době nesu práci domů. Vypadá to totiž, že jednu rodinu vykopnou na ulici (doslova), a stane se tak dřív, než stačíme najít nějaké řešení.
Není to moje zodpovědnost, dozvěděla jsem se o tom problému až už bylo pozdě,
ale cítím zodpovědnost za to dotáhnout to do konce, jak nejlíp to půjde,
a to je přesně to co se mi nepovedlo nechat venku,
a co tu se mnou dřepí,
nic neříká jen čeká,
co s tím jako budu dělat.
.
Zatím nevím. Potřebuju uvařit oběd pro deset lidí na zítra do školky, zjistila jsem, že se mi smazala přednáška, kterou mám pozítří přednášet, a do toho tu mám štos padkladů, ze kterých bych měla nějak vykřesat řešení neřešitelného....achjo, to je prostě pondělí večer.
...
Zbytek článku pojednává o menstruaci. Je to čistě holčičí-ženské psaní, tedy nedoporučuju těm, co to nezajímá.

ke konci října (nechala sem si vzít téma mámou)

29. října 2016 v 16:48 sociálně-patologické řádky
Podzim v plné síle,
dnešní večer se bude dát i psát. Jsem s Čudletem na víkendové dovolené a je to občerstvující.
Původně jsem si nachystala určité tématické okruhy, kterýma bych se ráda prošla k současnosti dnešního večera,
tak mého, tak svobodně klidného,
ale napsala mi máma,
že má autorské čtení (doslova "mam totiž číst nějaké svoje básně"), což mi vyvolalo pocity, které neumím pojmenovat, takže je to pro mě téma prioritnější, než nějaké popisování dějů uplynulých týdnů.

před dračí slují

13. října 2016 v 23:35 modlitba je, když...
Už stojím před, a místo vpřed se koukám kde mi plandá štít, a meč je těžký jako mrtvola.
Není mi dobře Bože. Jsem nevyspaná posledních nekolik dní, ačkoli mám vždy k dispozici alespoň sedm hodin spánku,
a je mi zatěžko fungovat.
Dneska nebudu spát asi vůbec neboco, mám tolik věcí co na práci, od neviditelné kuchyňské linky pod hromadama nádobí (ano, stále nemám zapojenou vodu v kuchyni), přes vypracování reportu ze superkauzoidního dění posledních dvou dnů v Klubu, zpracovávání emailingu pro Fest
až po přípravu na skvělý a úžasný pilotní dvojseminář celoročního vzdělávacího programu pro pedagogy a průvodce lesních MŠ,
na který pojedu vlastně až v sobotu, protože zítra potřebuju dělat jiné věci...

Nejradši bych se vykašlala na všechno, jen zalezla a spala a spala, anebo jen tak mlčky koukala a poslouchala běžným zvukům okolo,
bezvládně ležet mezi životem a tamtím Světem,
bezvládně tělem ležet a smysly používat v souladu s tím okolo...
.
Jsem citlivá až hanba,
Ob chudák dostává esemeskovou čočku i s kyselýma okurkama,
a mě to je vždycky trapné až několik minut poté co to odešlu,
jakože si nevystačím s verbálním kontaktem v přímém provozu,
a potřebuju to sdílet eště po tlačítkách...
Ale pak mi to zas trapné až tak není,
asi je to přirozená potřeba decentně říznutá ochranou před tím, že nebude vědět co se děje a já pak,
až se uvidíme naživo, budu mlet a mlet a mlet,
dokud nebudu mít pocit dostatečné srozumitelnosti,
což je spousta času,
který se dá hezky mlčet,
spolu...
...
.
...
Dneska jsem poprvé na vlastní oči viděla proces snímání stop a otisků,
všechny ty kufry, černé rukavice, podložky, štetečky a prášky v přímé akci,
už je mi jasné že patnáct let bez televize je zcela OK,
všechno mi ukáže reálný život,
a všechny ty super krimi seriály se mohou jít zahrabat.

Taky jsem si zakusila vlastní snímání,
celý dlaně mi doteď smrdí po černidle otiskovadle,
a je mi z toho vcelku blaze,
protože už nikdy nebudu mít potřebu spáchat nějaký trestný čin,
neb databáze otisků již nese moje jméno :-),
a za to fakt dík!

Mám takto ještě také jedno předpůlnoční přání,
aby se Čudle vyzdravilo,
aby mi neochuravělo z toho jak jsem byla dneska ráno hnusná. Není v tom příliš mnoho sobeckosti,
cítím se téměř vinna tím jak je jí nedobře,
a je mi líto, že jsem opět nezvládla ukočírovat nálož toho všeho.
Prosím buď s ní a s náma dnešní noc,

a doprovázej mě každou vteřinu, kdy budu mít možnost dělat něco lépe než bych chtěla dělat.
Jsem teď oslabená,
malátná,
příliš ohnutelná všemi směry, moje nitro je otevřené spíše jehlami než suchým zipem,
a trochu krvácím,
tak trochu zase krvácím...však víš...

Děkuji Ti, jsem ráda že se Tě smím ve své prosbě dotýkat!


...A protože si - až anebo jestli půjdu lehnout, nenařídím budík, dopřej nám klidný spánek.

kde to nejde hlavou, stačí přizvat tělo

12. října 2016 v 6:36 pod perexem
Měla bych být radostná, několik věcí v nejdůležitějších oblastech mého života se dotáhlo,
mám na mysli hlavně práci a volnočasové aktivity, ale místo jsem Pochmurná. Konečně mám prostor pro to být neveselá,
skoro nezdravě řekla bych. Konečně si to taky můžu dovolit.

Ve školce je naštěstí hodně práce s přípravou zázemí na zimu (kamínka do týpí, vystěhovávání myší z karavanu atd),
a v Klubu se teď rojí jedno téma za druhým.
Eště že existuje tanec. O to se podělím ráda, aspoň nějaká příjemnost.
Aktuální věc:

holčičí variace na oživení (výborná práce toho kluka, fakt respekt:-) !!!):

co papír nezvládne...neodatováno

11. října 2016 v 21:34 (Fe)minimum
Podstatné myšlenky se dají skoro vždy vyjádřit několika větami. Tak to zkouším a zkouším,
a stejně mi z toho jedou řádky, tvořící nakonec takové malé tornádo,
čím níž tím konkrétnější a trefnější spojení,
s pilulkou jsme začali a s pilulkou i skončili,
zodpovědnost od začátku do konce? Kdeže...

koho chceš

5. října 2016 v 21:57 pod perexem
Jsou nosná témata...A tohle je geniální song.
Fakt hodně dobře zaznamenané sdělení. Dospělé a srovnané a chlapské.
...


děkuju za to, cos mi neukázala

3. října 2016 v 22:34 (Fe)minimum
Včera jsem o tobě zase mluvila, teď je už druhý den večer a mě nejde psát o ničem jiném,
usnout mi nejde protože mám divný pocit studu,
kolik slov o tobě včera prolétalo vzduchem,
slov o tobě bez tebe,
o tobě bez tebe,
mluvit s tebou o tobě není těžké,
ale to úsilí, které člověk musí vynaložit na následné zvládnutí pocitu bezbřehého zoufalství a samoty,
za to prostě nestojí,
ach mami...