Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Září 2016

děti a chlapi

27. září 2016 v 22:19 (Fe)minimum
Blog snese hodně.
Můj blog snese vše. Snes to. Taky.
...
Někdy pod dotekem mých prstů na klávesnici skomírá soukromí druhých lidí a těch blízkých ještě o kus víc.
Děje se to.
Dneska jsem se ptala Čudlete, co říká na to, že bysme zítra někam vyjely aj s OB, případně že by OB přijel.
Čudle se těší. Ráda by ho vzala k nám domů a ukázala mu, kde bydlí.

Tohle je věc, ze které tak nějak jen koukám a moc nerozumím, ale ... ani dospěláci nemusí všemu rozumět. Obzvláště jedná-li se o něco tak hluboce přirozeného, jako je dětské vnímání, nezasrané předsudkama,
dětská intuice, nehodnotící ale odpovídájící na skutečnou podstatu věcí.

holčičí

24. září 2016 v 22:51 (Fe)minimum
Sbořila jsem hradby
nic nezbylo z mlatby
tak budeme hlady
furt lepší než aby
se dělo to co děje se
hra kdo co unese?

Nebudu ze sebe dělat už debila
klouby mi ze vzteku barví se do bíla
normálně mohl jsi napsat jen "dneska ne"
dobře jsi věděl že tím se nic nestane!

Tohleto mě sere! Tímhletím mě sereš!
Jednu cestu ukazuješ a po druhé jedeš.
Tímhletím mě sereš! Tohleto mě sere!
Narůstá ve mě chuť poslat tě do prdele.

Dívej se do zrcadla,
vysvětluj to do zrcadla
mluvit na mě už je jen snaha málo platná
sám si dej odpovědi
když sám sis dal i pravidla
byl jsi to ty kdo svým citům začal zvedat stavidla


A típat telefony?
Jen tak si rušit domluvy?
Je to víc trapné nežli smutné nechci další tvoje omluvy.
Asi už nechci nic, asi už nechci nic,
v mé hrudi chrastí písek nechci slyšet co chceš říct!
Na shodu náhod
bych asi hrála klidně dál,
jen to už asi nejde kdyžs tu před pár týdny stál (ne?!?)

a říkal "Tak to ma mrzí, to už sa nebude nikdy opakovat"
doteď mám uších vypálený tyhle slova,
a taky obrazy, taky ty doprovodné obrazy...
fakt nemám sílu na tvé "mimochodem" podrazy.

Nemůžu pochopit, proč jsi to dneska zvoral,
vdyť o nic nešlo, tak proč jsi sakra nezavolal?
Proč jsi mi nenapsal, že se to nehodí,
že JENOM KAMARÁDKY na oslavu nechodí?
Proč jsi mi nezavolal "Hoj Kika, som moc opilej"
stačila klidně by jen zpráva "dneska mi to nevyjde"
proč jsi to sakra nezrušil?!?!? mi prostě nejde chápat,
JSEM HROZNĚ VYTOČENÁ ŽE V TOM ZASE MUSÍM SAMA TÁPAT.

NECHCI TO UŽ ZNOVA, NECHCI TO UŽ ZNOVA
NECHCI UŽ O TOBĚ ZBYTEČNĚ NIKDY VÍCE POCHYBOVAT
NECHCI TO UŽ ZNOVA, NECHCI TO UŽ ZNOVA
RADĚJI BEZ PŘÁTELSTVÍ S TEBOU CHCI SE POHYBOVAT

Už nechci čekat,
až mi začneš říkat


jak ti došlo
že by to nešlo
že to nepůjde takhle hned jen tak kamarádit,
že je to těžký takhle nečekaně bližší kontakt ztratit,
že to byl jen zkrat, že to nebylo schválně,
a že čekat tvoji lítost by ode mě bylo marné.

Tohleto mě taky sere, ta tvoje vymezenost,

"tohle jsem já, posaďte se z toho na prdel, snažím se dělat co můžu, ale mám-li si vybrat mezi dočasným nepohodlím a následným posunem,
anebo neposunujícím příjemnem,
volím vždy tu druhou variantu"

... a protože už teď řežu do tebe a ne do toho co se stalo,
říkám už stačilo, už textu DOST.

michaelské období

22. září 2016 v 22:37 pod perexem
Blíží se sv.Václav, což znamená velkou Michalskou slavnost. V naší lesní školce je to jedna z největších událostí roku,
a čím víc se to blíží a čím víc o tom čtu a učím se básničky a písničky a plánujeme s kolegama michaelský rituál,
tím víc si uvědomuju důležitost tohoto období v rámci koloběhu života.

rozcestník vlastního těla

18. září 2016 v 21:52 (Fe)minimum
Mám teď, kromě jiných záležitostí na osobní rovině, i naléhavá sdělení od svého těla,
která nejdou ingnorovat.
Moje tělo moje tělo...to je prostě skvělý, jak všechno ví,
a už se umí hezky ozvat, když je PŘEKONTAMINOVANÉ.

nechat rezonovat...15.-16.9.2016

16. září 2016 v 21:40 deníček
Jela jsem tmou na kole,
dělalo to trochu vítr, a do bílého světla čelovky nalétal noční hmyz. V křoví npravo něco zavrčelo,
zvuk tak děsivý a nečekaný, podtrhující tajemnou atmosféru tohoto nočního výjezdu,
s neurčeným cílem v konkrétním cílovém místě (někde ve mě),
za zády měsíc zakulacený jako žloutek na povedeném volském oku,
plovající v nečernočerné obloze protkané světlem hvězd a doznívajícím světelným odpadem ze Země,
jela jsem na konkrétní místo s nekonkrétním cílem,
zeptat se na dvě otázky, povědět dvě tři věty a jinak tomu nechat volný průběh,
s důvěrou, že to nebude nikoho bolet.

To vrčící zvíře rozřízlo cestu na dvě části,
první byla jakoby snová a ta druhá úprková,
několikrát jsem se otáčela jestli za mnou něco neběží,
"možná se mi to jen zdálo", snažila jsem se uchopit ten zážitek vtipně, když jsem sesedala z kola,
"...ale jestli bude potřeba jet domů dřív než ráno autobusem, na kole to nepojedu a někdo mě odvést bude muset",
honily mě jen stíny jabloní rozsypaných okolo silnice,
a všude kolem snila ztichlá pole.
...
Dneska v dopoledních hodinách jsem si prošla nepříjemným zmatkem,
některé věci prostě nejde vyřešit se vcukuletu protože nejsou povrchové aby šly smést, utřít, vysát nebo jinak oduklidit ze zorného pole,
jediné co teď nechci je, sedět na dvou židlích jedním zadkem,
ani bilancovat co je dobře a co špatně

v něm v nich v nás anebo ve mě,
a kdo má v tom mít jaké role.
...
Netradičně zakončím poezií mojí dcery,
jmenuje se to

Kde čeká blesk

Výchozí svět na konci , tam gde slunce vstává , tak tam na tě čeká ta pravá. Někdo chodí křížem krážem , a nemůže se
dohledat ,a ten druhý vý že , má ji u sebe nakrok. Nech mě já vím , že tady

jsi , nemůžeš utíkat na věky . Nech mě já vím , že tady jsi , nemůžeš utíkat na vždycky.

napsáno bylo dnes, tedy 16.9.2016, autorce je 8let.

povzdechnutí maloměstské

13. září 2016 v 6:22 sociálně-patologické řádky
Hodně jsem přemýšlela, jestli o tom napsat nebo ne, ale vzhledem k tomu, jak se to objevuje v médiích k tomu prostě chci něco málo říct.
Pokud vaše dítě začne ve třinácti čtrnácti chodit za školu, chlastat, hulit, sexuálně tahat s mladistvýma opačného/stejného pohlaví anebo přímo uteče/zmizí z domu,
chyba je velmi pravděpodobně na vaší straně,
a kdo se automaticky opírá o tu potenciální trochu příčinu na straně mladistvého, je slaboch
a je mi fakt blbě z toho,
jak se tento typ dospěláků potom při průseru chytá jakéhokoli stébla ať už úřední anebo mediální,
jen aby se "zátěž"(něco jako vina, ale to už je příliš silné slovo) rozložila do co největší plochy a zastřel se, alespoň na nějakou přechodnou dobu, ten čistý náhled.

cestou

8. září 2016 v 9:07 pod perexem
Napříč republikou, dvě největší města během několika hodin, kurátorka přednášek, a také sedánek s Tomem po víc než třech letech v "naší" kavárně, kde mi kdysi četl svou povídku a slova narážela na výlohu a vylétala ven jako ptačí hejno,

myslela jsem na to,
uvízlá v časoprostorové tísni vlakového oddílu první třídy,
sterilní kožená křešla a stewardka v kostýmku, jež byl uvěřitelný do chvíle než se otočila zády a odhalila drdol spletený z dredů dřepící pod uniformní "lodičkou",
za okny život a já zahrabaná v učebních materiálech protože zítra mám tu zkoušku,
závěrečný test podle kterého se rozhodne jaký post budu v Klubu zastávat,

a mám pocit že nevím nic.
....
Nouzové přenocování v Praze,
bez klíčů,
s OB...
Nebudu to snižovat na úrověň psaného textu, na to už je to o kus dál, ale hláška "vlastně jsem rád že Ti to ujelo" byla moc hezká a dík Ti za ni :),
teď už je ráno, koukám do poznámek a snažím se přesvědčit hlavu, že zvládne pospojovat data s testem v přímém přenosu,
protože jsem se průběžně učila a připravovala, a nechci to projet jen kvůli tomu, že posledních pět dní mám život jako po výbuchu a nevím "kde mi hlava stojí".
.
Pouštím si k tomu Korespondenty, hlavní hvězdu letošního rodinného festivalu Kefír, kde jsme strávili s Václavem a Čudlou krásnou sobotu (jo, tohle bylo dobré načasování), a uvolňuju se vzpomínkama na to, jak jsme si na ně všichni spolu perfektně zapařili.
Až budu mít "po", chci o tom napsat.
(fakt se těším, až bude Čudle větší a budeme jezdit po koncertech, protože má nádhernou energii když tančí!)

brekeke

7. září 2016 v 10:13 sociálně-patologické řádky
Včera v pozdním večeru vzduch protrhával nejen déšť
ale i zvuk pátracího vrtulníku,
kroužícího jako méně ohrabaná vážka nad krajinou vytrženou ze spánku,
seděla jsem na posteli, koukala do tmy,
měla jsem velkou potřebu si zalézt pod peřinu k dceři,
jenom ji objímat a vědět,
že se tohle nás dvou netýká.

objevování perspektiv

1. září 2016 v 22:55 sociálně-patologické řádky
Je prvního září. Čudle ve třetí třídě. Ranní desetiminutovka rozhovoru s Dredatým o tom, jak posral hlídání koček během doby co jsem byla na táboře. Společný nákup školních potřeb s Kat. Služba v Klubu.
Služba v Klubu.
Na téma týdne "ztraceni v pokroku" to sedí podle mě víc než dost.