Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Duben 2016

jdu domů...29.4.2016

29. dubna 2016 v 1:25 deníček
Noční Brno má náruč měkkou jako rozžvýkaná Hubba Bubba,
po stranách stojí stromy
zase stromy
živé stromy,
které sem zasadili lidi,
aby sídliště nebylo jen shlukem barevně omítnutých kvádrů
s obsahem statisíců přesně spočítaných obytných jednotek
.

Chodník hraje na povědomou notu,
slyším ty vyšlápnuté příběhy mých večírků a přestože už není žádná postava,
která by na mě čekala tam na rohu u telefonní budky,
a hrozila mi vykrákáním za vlasy anebo lákala svou teplavou náručí,
je to ta stejná trasa jako vždycky,
když se vracím nočním Brnem do míst,
které tak dlouho nesly název "moje doma".

A není žádná další postava,
která by po lešení šplhala až ke mě do oken,
a tiše ťukala v půl druhé ráno "Ahoj ahoj, tak jsem šel okolo, přes půlku Brna a napadlo mě, že bych se stavil",
je to ten stejný pokoj,
který tak dlouho nesl název "moje doma".

To co mi chybí -

jsou spící záda, když se odněkud vracím,
spící záda, po kterých bych klidně klouzala pohledem,
opřená mezi futry,
s myšlenkou v hlavě, jestli se půjdu osprchovat nebo si lehnu na zem v kuchyni,
anebo na postel anebo přilehnu k těm zádům,
a nechám konečky svých prstů ochutnávat kůži živého člověka,
živého člověka,
který se nachází právě v tento čas na tomto místě,
ne jako omyl nebo tichá spící výčitka,
ale jako součást místa,
které nese název "naše doma".

Občas se koukám na Tebe když spíš,
nejsou tam spící záda ale
vyboulená peřina většinou s pruhovaným vzorem,
a cítím se trochu trapně že Ti asi nenapíšu lepší báseň než takovou pocitovku,
jež na otázku "A co s tím jako budeš dělat?!",
poskytne neodpověď prostou:
"to je ta moje platonická láska k Tobě!"

rozehnání obav

24. dubna 2016 v 23:25 (Fe)minimum
Fest se blíží, a jak napotvoru se blíží i menstruace, což znamená, že jsem odulá a necítím se dobře.
Bonusem je bacil, který kolem mě už třetí den našlapuje, a jehož zatím úspěšně likviduju zázvorem a teatree olejíčkem a vitamínem Cé.
Hm.
Ač ne zrovna ráda, musím přiznat, že fest je taková prezentace sebe samé. Konečný výstup celoročního snažení a příprav, které nejsou vidět, se najednou napresují do tří dnů a potom zase zalézt a makat. Zdaleka to neprožívám jako většina dámské části týmu, ale i tak je to jedna z mála akcí, u které skutečně přemýšlím, co si obleču a jak budu vypadat.
Kolegové mě letos ukecali na experiment s čočkama, což vítám, protože rozjede-li se mi nemoc, budou moje zarudlá bělma a nos krásně korespondovat s velikýma plovoucíma panenkama.

Již jsem smířená, že devíticentimetrové podpatky počkají na příští rok, protože nemocná se na tom neudržím, a druhak fakt nepotřebuju vypadat jako hysterická velryba, která se snaží šteklama vyvážit kýty a břuch. Nižší podpadky ovládat umím, a ani v nich nepůsobím hystericky.

Předem velký dík patří milému týmu maskérek, kterým se odevzdám pokojně pod ruce a které jistě zvládnou zpracovat líhnoucí se bradičku pod bradičkou, jakožto i stejně úspěšně zamaskují doprovodné znaky menstruace, například pupínky na obličeji.
Verbálně-organizační schopnosti mi nemoc ani menstruace nesebere, a charisma...také letos budu mít dost pomocníků k ruce aj bez charismatu, protože jsem šéfka.

Když si to takhle píšu, cítím se ehm dobře a bezpečně. Vlastně není co řešit. Stejně jako každý rok prostě přijdu, budu, a na co nebudu stačit, zadám jako zakázku někomu, kdo mě trochu vytuní. Cajk.

pracovní poděkování

20. dubna 2016 v 21:09 modlitba je, když...
Dáváš mi zakoušet hodně z toho, co jsem považovala za abstrakty, nedosažitelné svou osobou. Necítím se přeplněně, ale cítím potřebu to šířit. Šířit taky kousek radosti v těch všech svých hovnech.
Připadám si jako ukázkový příklad toho, kam se člověk může dostat, je-li schopen reagovat na své nitro, skrze které se dáváš poznávat,
jakožto i na ostatní lidi, kterýma je obklopen, a skrze které se dá učit rozlišovat, kudy vedou cesty k nezdaru, a inspirovat se tam, kde to fachá hezky a slušně.

tak trochu jiné světy

18. dubna 2016 v 20:57 (Fe)minimum
jeden zápisek

druhé setkání

16. dubna 2016 v 21:14 (Fe)minimum
Nemít obavu, abych prudce nepadla na držku.
.
Civěli jsme na sebe a mohlo by se soutěžit, komu spadne čelist první. Připadám si jako po tornádu. Měla jsem chuť vzít telefon a prostě se zeptat "A můžu si Tě vyfotit?", ale neudělala jsem nic, protože vizuálno je věc jedna, ale intelekt a charakter a zájmy a vůbec všechno to, co je uloženo uvnitř toho skutečně nádherného obalu lidského těla,
se do fotky nenacpe.
Telefon M.s pihou zůstal též nedotčen mou maličkostí.
.
Nevím, proč se mi to stalo. Nic se nestalo. Jsme rozumní lidi. Některé možnosti prostě nemá smysl pokoušet. Ale potřebuju si projít teď tím emočním rozhozením, porozumět rozdílu mezi city a pocity.
Nic se nemění, jen teď prostě budu pár dní rozhozená.

všední dny

7. dubna 2016 v 9:47 (Fe)minimum
...a všední dny trávím jako skutečně vytížená emancipovaná žena, cestující po republice první třídou, s notebookem a složkou s papírama, jakožto i se sluchátkama a neoholenýma nohama jak kdy.
Postavila jsem se dvěma největším lidským démonům mé "minulosti" (mého života), a to jak nedokončenému vzdělání, tak PPP,
oboje se ukázalo být passe ve chvíli, kdy jsem získala pracovní místo na základě zkušeností a praxe a ne papíru s titulem,
a kdy jsem takřka bez hnutí brvou zvládla odevzdat výpis ze zdravotní dokumentace s tučným nápisem "v období adolescence poruchy příjmu potravy typu anorexie, doposud terapeuticky vedena",
a závodní doktorka mě schválila jako způsobilou vykonávat danou činnost.
Skutečně pohodlně se budu cítit, až se naučím všechny ty štosy standardů a formalit,
a navážu dalšími vzdělávacími kroky.
...
.
Takže mám svou minikancelářku, kde mám a budu mít celé dopoledne sama pro sebe a papírování a poslouchání hrozně hlasité hudby, tanec (bude-li se mi chtít), stání na hlavě, uklízení prostoru a vůbec cokoli, co bych si zrovna umanula, a časově by mě to nezkrouhlo na pracovním výkonu.
A taky si sem můžu brát na celé dopoledne kocoura, který tu bude mít luxusní možnosti si dělat svoje, je tu spoustu zákoutí a zajímavých věcí, může se chodit se mnou mazlit, a hlavně nebude doma sám. O obědové pauze jej domů donesu.
Za sebou mám velké temné prostory bývalého kulturního místa, kde si mohu samozřejmě rožnout (spousta z vás neví, co to je, takže pro Pražáky extra "rozsvítit"), ale trávit celý den při umělém osvětlení mi připadne zcela nevhodné,
takže se tam přesunu až odpoledne, až se začnou trousit děcka.
Po poledni mi také vždy přijede kolega či kolegyně, support z Prahy, což je příjemné, protože si zatím nejsem jista vlastními dispozicemi (aneb včera jsem byla moc ráda, že jsem se mohla nechat inspirovat kolegyní, která zpacifikovala pětihlavou rozjívenou skupinku sprostých puberťáků).
Víc se mi ani nechce o psát. Snad jen, že chci víc věřit tomu, že se mi podaří tu nějaké věci zlepšit. Politicko-osobně-personální pikle města, jednotlivých skupin s politickým i nepolitickým zaměřením mě sice děsí, ale překonat to a jednat a jednat je jediná možnost, jak něčeho dosáhnout.
...
A mám trochu ostych si zvát domů pana Magistra, protože nemám čas uklízet (Čudle má neštovice takže dva týdny pobude u prarodičů na Jihu).
Pan Magistr si přišel říct o jazykové lekce chvíli před tím, než jsme se stěhovaly, přiznal se k téměř ročnímu šmírování skrz naše takčastonezatažené žaluzie,
a oplátkou nám nabídl odvozy autem až domů do Brna, protože se tudy vracívá do své domoviny.

Po několika setkáních se ukázalo, že kromě výuky české gramatiky můžeme taky jezdit po okolí na kole, popíjet kvalitní moravskou slivovici, poslouchat dancehall, jezdit na výlety a věnovat si kus sami sebe,
což je v tomhle všem období změn docela vlídná ukotvovací zóna.
Kromě slivovice bych asi všechno praktikovala sama, ale je hodně příjemné mít občas možnost sama nebýt, a je velkou pravdou, že je snesitelnější bavit se TADY nesama.
Po událostech posledních měsíců, kdy už jsem svůj obsah držela na provázku jako balónek, je pro mě každá společná aktivita na území Krajiny kulturního barbarství cenná a pomáhá mi vracet se do sebe ne na návštěvu, ale celistvě.
Vím, že můžu jít potom do Prahy nebo kamkoli, ale teď žiju tady a potřebuju být tady (zase) doma.
Mít všední dny plné, a ne je přežívat.


Trochu smutné je, že za ty necelé dva roky, co tu s Čudletem bydlíme, jsem ve svém místním sociálním životě rozšířila od Kat k Báře s velým B, a to je asi tak všechno.
Dredatý je už rok v Rumunsku (což je na druhou stranu skvělé), a z KáKá kamarádů a kamarádek se neudržela ani jedna "přízeň". Já ani Kat ani Bára s velkým B ani pan Magistr nejsme původní,
všichni jsme náplavy. Nevím, co si o tom myslet. Z místních bych jmenovala asi jen milé paní z OSPODu, ale jinak se stále nic moc nemění na sociální vizáži Krajiny kulturního barbarství,ve které žiju.
Je to tady špatné pro život, nebo tu jen není životaschopná forma? Nevím.

dredař

2. dubna 2016 v 12:43
Cítím se být zase o něco víc poučena a nepřipadne mi, že by to bylo tím, že mi je zas o rok víc. Naprostý paradox, kdy se jeden kluk nestačí divit, že už mi je tolik, a druhý mě odhadnul už přes třicet (a to si netroufám typovat, o kolik).

...
Nechci skončit jako ženská, o které zpívají Čokovoko. Chci mít věci vpořádku, ale nechci tím trpět.
Aktuálně mám takový pocit, že dosahuju maxima svých stávajících "existenčních" možností, aneb mám svůj byt, včera jsem byla naposledy v práci, neb se moje dobrovolnické doučování mění v reálnou pracovní příležitost, která se neodmítá (skutečně mě dojímá koukat se na svůj nový pracovní email, kde moje civilní jméno a příjmení zakončuje zavináč a oficiální hlavička tečkacézet), a zvládám ukončování a přechod ze starého do nového.
Docela obstojně reprezentuju a vykomunikovávám věci okolo festu, moje dítě si drží přirozeně pozici premiantky třídy, důstojně zvládáme bezlepkovou dietu.
Důvěřuji své nové doktorce, terapeutovi i nověsevyskytnuvší psychiatričce a hodně se podivuju nad tím, jak moc se o mě někteří lidé v okolí starají (terapeutem bych mohla začít).

Jsou to všechno hodně nové věci, poslední roky gradují v žádná šidítka. Nevím moc co s tím dál, jen nechci jednou skončit jako ta ženská, o které zpívají Čokovoko.
Ne, neskončím tak. Jen se ostýchám být dobrá a ohromující sama sebou, a mít ještě k tomu věci vpořádku. Ano, mám stále deficit nějaké lásky v rodině atd atd, takže cítím potřebu onanovat nad tím,
že si mohu nakonec dovolit prostě jenom být já, a zažívat, že to dostačuje na to, abych byla chtěná, a hlavně doopravdy schopná naplňovat svoje "poslání"
(ve smyslu chlapů to myslím okrajově, tam to bohužel funguje nějak mimo rámec mého chápání).