Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Prosinec 2015

cekani na vlak...31.12.2015

31. prosince 2015 v 10:06 deníček
Na chodniku primrzle vajgly papiry a hovna,
jinovatku neni pres vrstvu mestkeho bordelu pomalu ani videt,
vestibul zamoreny lidmi,
dychat lze jen se zavrenyma ocima,

a hlavne si nic nepredstavovat.

Jdu Prahou mojim hlavnim mestem,
na zadech batoh v ruce kocoura a jeste nesu lahev vody,
vsechno se nakonec se vsim srovna.

A tak se vlastne neni za co stydet,
vzdyt dneska uz je Silvestr a potom vikend klidny!
...a Cudle ma stale tatu ne zlotrileho otcima,
zatim to zvladame spis po dobrem nez ve zlem,
i kdyz to nekdy vypada jak zasekly eskalator (= jezdici schody)



...delat si radky, nez dokourim cigaretu a kocour hodi bobek do dulku, ktery jsem mu musela vyskrabat do zmrzle zeme nozem (a pak vyhodit dvacku za to, ze si umyju nuz v umyvadle na nadraznich zachodkach),
takove hodnoverne dustojne papalala roku 2015.

Vlak prijede za par minut.


pracovní skřek v pracovním pressu

29. prosince 2015 v 15:45 modlitba je, když...
Dneska oblečení, zítra papíry, pozítří jen sbalit věci a kocoura, cestou převzít od Václava Čudle, a odfrčet směr Rakousko.
Jak na Nový rok tak po celý rok, řiká se...

Přestože jsem spočítala že dva Silvestry strávila ve vnitřní apokalypse úzkosti, jak strašný další rok mne čeká, když Nový rok trávím zrovna na tom nebo onom místě,
s těma nebo oněma lidma,
s kocovinou,
na druhé straně republiky než můj chlap anebo moje dítě,
a doma není řádně uklizeno,
a přestože každá minuta blíž půlnoci znamenala jednu další jehlu zapíchlou do mé pomyslné woodoo panenky,
nakonec ty následující roky byly méně tragické, než by měly být.

Tuším, že Tobě by takovéhle kejkle lhostejné nebyly,
ale protože jsou lidi líní lemplové,
je možná lepší nevstupovat do toho.
Je přece fajn, že aspoň jednou do roka si udělají ve věcech pořádek,
ať už je k tomu žene cokoli.

výklad "testu" imaginace

28. prosince 2015 v 19:26 pod perexem
tady sem dávala takový "test", který pracuje s představami : http://f-allenkavzemizazrcadlem.blog.cz/1512/imaginace-test-co-je-pro-vas-dulezite

pod perexem je klíč. Kdo si to chce udělat, tak rozbalte článek až poté, co si vypředstavujete na výše uvedeném odkaze vše potřebné.
Komentáře těch, co odpovídali, jsem smazala,
jak jsem slíbila.


uzavřená kapitola

28. prosince 2015 v 18:59 (Fe)minimum

2002:
Je teplá noc,
jdeme z kopce, je noc, tři ráno.
Nejdeme ani spolu ani vedle sebe, jdu já a někde za a okolo mě on.
A tichým zvýšeným hlasem napomíná, abych "s tím počkala, až budeme dál od domu",
jako by hrozilo, že na něj začnu hystericky křičet,
jako by vůbec něco hrozilo z mé strany.
Zastavuje se, dělí nás asi tak dva metry takže na mě nedosáhne,
zastavuju se taky a otáčím se na něj
což je samozřejmě špatně,
protože jsem "zase stejně povýšená když si myslím, že si prostě jen tak odejdu",
a když povidám "Prosimtě běž domů, já nechci abys se mnou scházel dolů" je to konečná,
výbuch,
samozřejmě je naprosto jedno že stojíme pod okny domu, ve kterém spí někdo jiný,
podstatné je, že jsme dostatečně daleko od jeho domu, kde spí minimálně čtyři lidí včetně maminky a tatínka,
a nejpodstatnější je, že jsem s ním
zase vyjebala, úplně stejně jako vždycky předtím,
jenom si přijdu a jsem tam a pak se zničehonic zvednu a jdu pryč a odmítám mu vysvětlit, proč se chovám tak jak se chovám...

moudrosti Rabínova kocoura...27.12.2015

28. prosince 2015 v 17:20 deníček
"...ale dřív, než stihneme věc pojmenovat,
změní se a naše označení je přestane vystihovat,
a tak skončíme s ústy plnými slov,
jejichž význam se vytratil..."

Ohýbání se před čtenáři a sebou samým

27. prosince 2015 v 9:47
K TT jsem naposledy přispívala asi před dvěma lety možná míň, nevím, obecně mě to nenapadá byť jsou to názvy jeden vedle druhého, ke kterým by něco napsat šlo.
"Mé druhé já" ale teď sedá přesně do otevřených témat posledních týdnů potažmo měsíců.
Osobní blogy, veřejné deníčkové záznamy vlastního života, vizitka toho, co a kdo jsme.
Ve své podstatě je blog pouze nástoj, ale přesto dostatečně mocný na to, aby se z relativně inteligentních a schopných jedinců prostřednictvím blogové tvorby stávaly oběti.
Oběti nejistoty samy v sobě,
někdy až zoufale volající po potvrzení sami sebe skrze ostatní, především čtenáře.
Někdy si říkám, jestli už nejdu příliš daleko, když čtu psaný text a z monitoru vychází přitom docela jiná obsahová linie,
kterou bych nerada nazvala meziřádky, ale nenapadá mě nic moc lepšího,
takže to berte jen jako termín orientační.
.
Včera jsem seděla s M., mou kolegyňkou z projektu, velmi schopnou blogerkou a hlavně mou kamarádkou, a povídaly jsme si mimojiné o autocenzuře.
Kdybych neměla doznívající postvečírkovou fyzickou únavu, možná bych se rozslzela. Připadá mi smutné, že člověk sedí a představuje si, co by tomu asi řekli ostatní, kteří se k textu dostanou,
a na základě této úvahy maže řádky.
Rozumím tomu, protože jsem si tím samozřejmě také prošla. Na původním blogu mě děsila sledovanost a opakovaně jsem bilancovala smazání toho všeho,
obzvláště poté, co jsem se začla z PPP reálně vyhrabávat,
a moje chuť žít převálcovala odevzadnost smrti.
Nebylo to jedno období, ale přirozeně přítomný stud,
že se mi vůbec něco takového dělo,
že jsem si myslela zrovna takové věci a že jsem o nich ještě veřejně vypisovala.
"Jsem chudák a zoufalec", tyhle dvě synonyma pro vlastní existenci mě napadaly nejčastěji,
když jsem si četla ty tuny sraček,
stovky sebelítostných ale i objektivně pesimistických článků,
které často klouzaly po osobních charakteristikách mé rodiny,
a vlastní osobnostní roztšítěnosti.
Nebýt toho, že jsem to pak začla odevzdávat Bohu,
všechno bych to smazala a neexistoval by záznam toho,
že se dá do života "prožít".
Blog je v dnešní době hojně rozlezlá webová aplikace, díky které lze onanovat téměř nad vším, co vás napadne.
Někdo vnímá blog jako svoje životní poslání. Někdo jej užívá dočasně po dobu trvání určité životní etapy.
Ať už je ale téma blogu jakékoli,
je to určitá výpověď o vlastní podstatě autora,
elektronický podpis, "druhé já".
Aktuálně je "moje" původní blogerské zázemí hodně oslabené. Z těch, se kterými jsem udržovala kontakt a sledovala jejich články,
se buď z PPP přehouply do extremistického fitness lajfstajlu (což jde mimo mě),
nebo zmizeli úplně (úchvatný minimal, se kterým jsem trávila svoje roky:http://mnmlist.com/, avšak zde nastalo vlastně přesunutí jinam, takže konec je jen původního kabátku).
Čtu poměrně dost,
ale se zájmem sleduju už vlastně asi jen pět úžasných dospěláckých blogů (například vědkyni Julii z Brna: http://zita-autismstory.blogspot.cz/), a pak holky z projektu a jim spřízněné,
u nichž blog ještě stále funguje spíše jako parťák, odraz skutečného "já",
a ne jako u spousty dalších, kde blog slouží coby produkce svého "lepšího já",
které ve skutečnosti neexistuje,
respektive skomírá uvnitř a touží po otevření dveří a skutečné realizaci,
která není možná protože:
A) autor není schopen vytvořit si podmínky
B) autor odmítá jít do sebe a konfrontovat se sám se sebou
C) autor má o sobě nereálnou představu
D) autor si myslí že je chytřejší než Svět okolo a že na něj nikdo "nemůže" (haha)

E) doplň vlastní (a dej mi vědět, zajímá mě to!)
...
Morálka mi brání svlíknout tady konkrétní šílenosti, které jsem zaznamenala v posledních měsících v určitých okruzích blogerských vod.
Psaní článků "na přání", prostituce vlastním já, články coby komprese prázdných blábolů, reakce na články formou vlastních textů, cílené komentování polořádky,
samozvání se a pasování do pozice "znalce", anebo moudrého a srovnaného člověka (například z Pavla je mi už pár let nedobře, ale teď se to stupňuje na hranice únosnosti), a to celé přikryté dečkou "jakoby nic".

jakoby nic!

jakoby nic, jsme OK.

udivuje mě, jak velkou má vlastní úzkost a neštěstí moc nad sebereflexí. Na Fejsbuku jsem nedávno viděla psycho post v jedné skupině,
bylo to šílené kilometrové hejterské psaní,
celé se to týkalo Boha (jak jinak),
a veškeré sdělení těch milionu řádků bylo "Nesouhlasím s názorem té druhé".
Nedovedu si představit, že naživo by se tyto ženy takhle fuckovaly. Je vlastně velmi jednoduché do svého virtuálníhodruhého já promítnout to, co skutečně já za sebe nedělám/nemůžu dělat/nemůžu si ani myslet atd.

V závěru (už to musím ukončovat, protože vím, že spousta z vás už se stydí sami před sebou), chci poděkovat všem, kteří jsou sami sebou,
a prostřednictvím blogu vydávají svědectví o tom, co se děje.
Aby to někdo nechápal jako sdělení jen pro deníčkáře,
tak je zcela fuk, jestli píšete povídky,
fotíte akty anebo postujete fotky celebrit.
Naprosto dostačuje,
že to jde z vás a jste v tom vy a ne vaše "druhé já".

sobotní pohodex

26. prosince 2015 v 17:55 deníček
Do mrazáku pizza, do ledničky otevřené víno, do záchodu skromný obsah dnešního žaludku. Nesnáším zvracení. Nevím jak je to dlouho co jsem přestala blít cíleně, ale je to rozhodně dost dlouho na to, abych měla jasno v tom že nebleju, není-li to nezbytné.
Zvracet bylo dneska vyloženě spásné, protože se o mě pokusila nějaká fujka poalkoholová,
která vyplula s troškou žaludečních šťáv a zbytečky bebe sušenek, kterým vděčím za to, že jsem vydržela dojít až "domů" a nepoblila trávník anebo třeba paní v metru,
a hned bylo dobře. Přichcíplost odezní pozvolna, tím jsem si jista.

vizuální hudba oblohy Štědrovečení

24. prosince 2015 v 20:17 deníček
.
...
.
.
.
...
.
...
..

could not believe
What I was seeing
There's no words, seeings believing
How could we
When did we
Forget where we came from
Touch the stars feel what we're made of
I could not believe
What you had said
With all the experience
Was your crown a credit
You were there, you were there
When I first believed it
I first laughed
Said I was dreaming
Ooh
Come on, Come on baby
Lets get going
There's no need to wear your clothing
Just take my hand
Take my heart
Into this moment
To where you understand
And where you believe it


...

Vánoční čas

24. prosince 2015 v 7:50 pod perexem
Je toho velmi mnoho, co mám rozepsaného, ale věnuju teď večery spánku a obecně tomu u čeho se dá ležet a nepřemýšlet.
Dny jsou bohaté co do programu/zážitků, vesměs to jde z toho negativního konce, takže se propíšu doufám přes to až k něčemu hezčímu,
dneska je přeci jen Štědrý den,
klídek a žádná práce, doma to voní a nic se kromě zdobění stromečku, ojídání cukroví a čekání na dárky nemusí že...
Včera jsem se rozhodla že k mámě nepojedeme. Nebylo to jednoduché, ale cesta do Brna a do Prahy by byla příliš kostrbatá takže jsme doma ve třech,
pro Čudle úplná novinka, protože doposud jsme nikdy nebyly na Vánoce samy (se zvěří), a pro mě je to také v ledasčem nové.
Moje hlavní nepříjemna zmizela už v pondělí večer, takže zpracovávám jen hnusy zvenku,
Čudle se nevímpročanechcitozkoumat rozhodla letos uvěřit na Ježíška takže už od listopadu řeší jak musíme nechat pootevřené okno aby měl kudy přijít, zatímco my budeme v lesíku dělat Vánoce zviřátkům,
a já si tedy povinně balím dva dárečky, protože v takovémhle počtu bych nezvládla vysvětlovat, proč jsou dárky jenom Čudlete a já tam nic nemám.
Tenhle fejk se docela těším až jednou s Čudletem budu sdílet.
Reálně totiž provádím nějakou rodičovskou oblbovačku,
a přestože mi to připadne lepší než třeba "neboj, do školky nepůjdeš" jen aby dítě v autě neječelo,
a pak ho zcela nečekaně vyplivnout z auta přímo před školkou,
nejsem s tím zcela v souladu.
Mimojiné asi proto, že jsem nenašla nic extra skvělého, čím bych se obdarovala a nadělila jsem si tudíž pouze oblíbenou knížku a SuperEkoBio deodorant.
Celkově jsem letos opravdu udivená tou Ježíškovskou představou.
Včerejší malá odpolední vycházka se protáhla v celoodpolední tah okolními lesy a následně nákupními centry,
změna plánu přeci jen přinesla povinnosti typu "ozdoby na stromeček", "suroviny na Vánoční menu" a hlavně dárečky pro spolužačky, které podarovaly Čudle.
Neptejte se, kde máme loňské ozdoby a další dekorační serepetičky, nevim, v nějaké z krabic, které nemám od března vybalené, protože není kam dát jejich obsah, bych je jistě našla, ale odmítám do nich hrabat a rozrušovat jejich krásnou seskupenost a seskládanost,
když je reálně možné, že do měsíce poputují spolu s námi někam, kde je budeme moct vybalit,
všechny naše lesní myšky kamínkovky a šiškovky byly zazimovány a s přáním hezkých Vánoc a Štastného Nového roku ponechány klidu lesa,
bosýma nohama jsme naposledy v tomto roce prohrabaly popadané bukové listí (tentokrát si Čudle nezapíchla ani jednu ostružinu takže super),
z pořezaných smrků jsme vybraly hezkou haluzku, kterou pověsím nad dveře,
a když jsme dorazily do civilizace, tak Čudle vybrala všemožné baňky a ozdůbky, kterými za pár hodin začne rozvěšovat po "bytě".

Je tu hrozný nepořádek. Když jsem včera večer lezla do pelechu, řekla jsem si že to dneska všechno prostě naskládám do jednoho pytle a vrazím do kumbálku ke krabicím, a vrátím se k tomu až po víkendu,
kdy tu Čudle nebude a já budu mít možnost natáhnout si denní režim do pozdějších hodin,
a tenhle nápad mi dnes ráno připadne ještě o velký kus lepší, protože se mi nechce dělat vůbec nic k Vánocům se nevztahujícího (například žehlit nebo třídit dokumentaci k festu, která tu aktuálně ve fragmentech obývá dvě třetiny odkládacích ploch...)
.
Protože jsou už vánoční prázdniny, autobusy jezdí podle prázdninového jízdního řádu a to znamená že jsme včera musely v závěru večera na hodinu zajít k V.
Pro mě (ne)povinná dávka pokrytectví, asi abych nezapomněla, že v tom umím chodit a že jsem zcela neschopná vyjadřovat nesouhlas nebo negativní postoj když od druhého něco potřebuju,
nicméně ve výsledku se opět ukázalo, že to nebyla planá návštěva,
to mě napadlo cestou k V., co si asi bude myslet když uvidí haluzku a nacpaný batoh jídlem a balící papír trčící z batohu,
a jak jsem pitomá že jsem nevzala malý vánoční balíček, který pro rodinu V., mám.
protože u V.byl nejen nazdobený stromeček a pod ním dárek,
ale dokonce i trocha cukroví,
a já považuju ze svého pohledu za nezbytné slyšet přímo z úst V.,
že "to včera všechno přivezla moje dcera,
donutila mě uklidit stůl a nastrojit stromeček,
a dovezla i cukroví a peníze, takže máme s dětma Vánoce."

Učím se nedělat si z lidí měřítko. Už to sice stačilo, ale stále k tomu inklinuju.
Dokazovat si skrz ostatní lidi, že jsem divná.

Poslední dobou si skrz ostatní lidi okolo dokazuju spíše to, že jsem schopná, životaschopná, a že se na ledasco zaslouženě můžu koukat seshora.

výplň mezi řádky formálními a formičkami na plechu

20. prosince 2015 v 23:06 pod perexem
Sedím a píšu odbornou práci na téma Popis stresové pedagogické situace a postup jejího zvládání, připadám si jako idiot protože se pohybuju na území které nepovažuju za stresové,
ale přesto mi pod prsty běží text o tom, jak náročné je hromadné narušování výuky.

To zvládnu, říkám si,
já zvládnu zachytit ty podstatné věci až se dopíšu k samotnému řešení stresové pedagogické situace,
a zvládnu srozumitelně sdělit, že děcka můžou být hajzli ale i tak má smysl zkusit do řešení zapojit důstojně všechny účastníky.
Že kolektivním řešením se pedagogovi (dopělákovi co to má na starost) podaří uchovat volné místo v sobě, tudíž se nemusí dostat do stresového stavu a tudíž řeší sitaci efektivněji,
navíc s přidanou hodnotou posílení důvěry žáků a určitého navýšení motivace celého kolektivu se do obdobných situací nedostávat.
Teprv když to nefunguje, přejít na direktivní mód.
Občas si řikám proč mají práce daný tak nesmyslný počet slov, když se dá podstatné shrnout do jednoho dvou odstavců,
ale ...
se můžu stejně tak ptát sama sebe,
proč potřebuju popsat stránku na blog místo simple
"NEVIM TEĎ CO SE SEBOU",

případně trochu delší:
"NENÍ MI MOC DOBŘE A NEMÁM AKTUÁLNĚ JAK TO ZMĚNIT,
A TO JE ASI SAMOTNÁ PODSTATA TÉ OSOBNÍ NEPOHODY JINAK JSEM ÓKÁ. "