Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Listopad 2015

řádkování o Brně...14.-17.11.2015 III.část

29. listopadu 2015 v 23:39 deníček
Nepřekvapilo mne nic z toho, co se dělo hodinu a kousek na návštěvě u mámina nového přítele.
Velikost a uzpůsobení bytu včetně určitých prvků, které v takovém bytě být prostě musí (VéHáeSky s popisky Woodstock, Psí vojáci koncert etc, spousta nedopalků v několika popelnících a pohodlný gauč, na kterém se dá příjemně relaxovat),
takže jsem jen pocítila obrovskou vlnu strachu, co za tvář uvidím,
protože je tomu sice už dlouho, ale přece ne až tak dlouho abych zapomněla na tváře těch chlápků, se kterýma sme s Monou sedávaly v undergroundovém baru a polemizovaly o smyslu bytí a významu slova "umění" u litrů panáků zelené a rumu,
a kteří nám s radostí poskytovaly svůj věk coby náplast za chybějící otce.

vlny...23.-27.11.2015

29. listopadu 2015 v 21:09 deníček
...je to něco jako koletivní vědomí, akorát s mnohonásobně zajímavější strukturou přenosu, protože se jedná o virtuální prostředí,
tedy přenos po vlnách...
Píšu-píšeš-píšeme,
když nepíše on/a, co napíšu já?
Jak odepsat článek jako reakci na komentář?

hlod "všechno špatné je k něčemu dobré" v praxi

27. listopadu 2015 v 21:53 pod perexem
V jednom přírodopisném dokumentu byly opravdu fascinující záběry samic, které hledaly svá zaběhlá,zatoulaná a mrtvá/sežraná mláďata.
Probrečela jsem tuhle pasáž od začátku do konce.
.
Dneska jsem dostala do práce bonus v podobě Ukrajinky, kterou jsem měla zaučit, aby místo mne mohla do firmy docházet, když bych byla nemocná nebo měla dovolenou (nebo mi šéfová nehodlá prodloužit smlouvu ze strachu, že se jí na to vykašlu a nedodržím - jako většina lidí v téhle firmě - výpovědní měsícapůl dlouhou lhůtu, a zajišťuje si schopnou náhradnici ;) ).
Moje dvě stávající náhradnice totiž mizí do svých domovských zemí na celou zimu, a vrací se zase jako vlaštnovky až s jarem.
Za poslední dva týdny to je už druhá žena, kterou jsem firmou provázela (tu první hned zase šéfová vyhodila za údajný alkoholismus a krádež na svém normálním pracovišti,
vůbec nic víc o tom nevím),
a jestli si lidi ve firmě něčeho začli všímat,
tak po dnešku budou mít oči na stopkách a nějaké drby už samozřejmě jedou teď ("tak vy nám odcházíte?"
"Holčičko, mizíš?"
"Výpomoc anebo náhrada?"
"Vy nás chcete opustit?"),
několika lidem jsem řekla, že bych ráda práci časem změnila,
víc ví asi jen slečna účetní co ji doučuju angličtinu a ta se s nikým z dílen nebaví,
takže jsou to pouhopouhé drby co teď frčí vzduchem,
eště že je pátek a dva dny tam teď nebudu a nebudu to dýchat,
v pondělí přijdem zase ve dvou tak to bude zase něco,
ale dost už o tom,
dnes chci psát jak bylo půl jedné a já jsem zavolala paní učitelce,
protože jsem měla divný pocit z toho když mi nenapsala nazpět,


jsem milá

26. listopadu 2015 v 22:39 pod perexem
"Byl jiný, takový klidný, když přišel.
Ptala jsem se ho konkrétně Co má ta paní M., co nemá paní učitelka?"
"...je milá.", řekl prý po chvíli dvanáctiletý kluk, na kterého přišel OSPODu alarmující mail ze školy obsahující tunu poznámek o neadekvátním chování,
vyluzování zvuků při hodině, nerespektování autority, vyrušování spolužáků, drzých poznámkách a připomínkách na učitele a také nedostatečné spolupráci s vyučujícím.

Paní M. stála ve dveřích a byla zticha,protože během té chvilinky mezi reprodukovanou otázkou a odpovědí ji napadlo hned několik věcí, kterými narozdíl od paní učitelky disponuje,
ale slyšet "je milá" ji překvapilo.
Mile.

Paní M. se nakonec usmála, byl to smutný úsměv stejně jako vždycky při formálně neformálních rozhovorech o děckách která doučuje, a řekla:
"snad to nebude znít hloupě nebo jako provokace, ale zrovna s tímhle klukem se mi teď posledních pár týdnů pracuje nejlíp ze všech stávajících".

unavená matka

24. listopadu 2015 v 22:38 pod perexem
Jako rodič si někdy připadám fakt zatraceně neschopně, avšak protože to vyrovnávají zase druhoextrémové zážitky, beru to tak, že jedu v dobrém středu a víc si všímám prostě těch okrajovek než toho normálu.
Moje neohroženost a chrabrost a božství v očích dítěte poslední měsíce dostalo pěkně na zadek,
jednak proto, že se snažím (už) nebýt takový babochlap a všeschopná Macho-žena,
a druhak proto, že Čudleti bude za pár týdnů osm a vyvíjí se její poznávací schopnosti (haleluja!).)

intermezzo v projektu 365 dní trochu jinak

23. listopadu 2015 v 22:20 pod perexem
Moje blízká kamarádka J.mi dneska napsala, že bych mohla víc lidí posílat do prdele, protože nemám zapotřebí se nějak zraňovat a "vydávat se",
což se mě dotklo (dobře),
neboť se vydávám svým způsobem invazivně.

Také napsala, že můj blog je nyní takový "FUN FOR ANYONE" a mně bylo téměř trapně, protože tenhle titul jsem korunovala již v sobotu v noci, kdy jsem ve stavu hodně vně svůj standart načmárala link přímo OB na stole v kuchyni (ale možná to byl akorát absurní výmysl a nestalo se to).

sobotněranní zápisek

21. listopadu 2015 v 11:01 deníček
Mám už z toho pracovního kolotoče narušený spánek. Mezi čtvrtou a půl šestou se prostě vzbudím asi kdykoli, nejsem-li pod vlivem alkoholu achjo...
Dneska to bylo takové zvláštně vzpomínkové,
vrátila jsem se v myšlenkách ke své první pěší etapě cesty do Santiaga, tedy trase Belgie-Španělsko napříč Francií,
kdy mě nespavost "sužovala" v určitém období pravidelně.

Myslím, že tady ta asociace měla spojitost se včerejším večerem, kdy jsem koukala nejprve na Bourneův odkaz, a potom na jedne přírodopisný dokument a zničehonic si říkala jak je zajímavé,
že mi stačil jediný den,
jediný den být SAMA na vrcholcích Pyrenejí k tomu,
aby se definitivně zvnitřnělo vnímání vztahu sama k sobě a k životu obecně.
A je toho mnohem mnohem víc, co se stalo během toho jednoho dne, kdy jsem kráčela (spíš lezla) hodiny sama za sebe bez dosahu další živé bytosti po hřebenech pyrenejí,
měla tu největší svobodu vůči sobě samé a taky tu největší zodpovědnost
vůči životu obecně...
Na to, že to celé bylo o nekonečných kamenech a travinách a větru a mracích a dvou nohou a velkém batohu se tam stalo mnohem víc, než co si svedu uvědomovat.


Nakonec jsem ještě usnula,
a probudil mě až mobil v devět ráno,
což je fajn na to v kolik jsem šla spát, dívám se okolo sebe a vymýšlím strategii, jak udělat všechno co mám,
a ještě se na něco podívat,
(hodně si užívám chvíle, kdy si můžu jen tak pustit film),
Praha venku za oknem vítá den,
oproti včerejšímu fuj počasí to láká ven,
ale...fest nepočká (Director of Cooperation&Fundraising to holt nemá jednoduchý;) ),

na mailu mi přibývají červeně označené zprávy a Vašek se stěhuje za svou milou,
takže je potřeba i s něčím pohnou tady uvnitř,
zítra se sem má stěhovat jeho kámoš youtuber,
někdy napíšu o tom, jak to Čudle nebude mít možná jednoduché, protože maminka bloguje a tatínek dělá streamy,
a jak je pro nás oba rodiče důležité bilancovat svoje soukromí vs.virtuální sdílení,

ale teď už hurá do práce!

Na poslech pro sobotu, uskupení DVAR.
Před asi pěti lety jsem je poslouchala, pak to se změnou počítače bylo ztraceno a znovu se to nalezlo, když mi to k poslechu před pár týdny poslal OB do mailu.

Všude se o této sestavě dozvíte to stejné, protože se vlastně neví, kdo jsou doopravdy zač.
Pokud už o nich něco najdete, bude to informace, že mají texty v enochiánštině a sami tomu prý někdy ani nerozumí,
protože veškerá hudební tvorba je poselství předávané tvorem, který skupinu navštěvuje ve snech a bere na sebe podobu velké včely či velmi podobného hmyzáka.
Kdysi na jedné privátní hudební akci lidi řešili, jestli by se to mělo srovnávat s iluminítama a dalšíma tomu podobnýma konstruktama, kteří nám na pozadí hudby projektují šifrované kódy,
takže BACHA, aby vám DVAR nenaistalovali nějaký čípek,
jinak hezkou sobotu a buďte k sobě hodní.

favoriti za mě:



Ulicí (variace nultá)

20. listopadu 2015 v 23:05 sociálně-patologické řádky
Ulicí,
s hlavou sklopenou
jdeš dopředu a úhlem pohledu svíráš špičky bot a plivance se žvýkačkami a psími exkrementy dvě desítky centimetrů
Dopředu,
hlavně se vyhnout výlohám,
těm zrcadelním skříním které kradou duše,
skutečná příčina průvanu v peněženkách je pouhý odraz obrazu?

A taky nezavadit o pohledy druhých,
v hrudi si neseš tajemství,
má podobu stále nevyhasínajícího jádra,
když o něm mluvíš, chutná to jako pecka broskve,
dost tvrdá aby mohla všechno vydržet,
dost děravá by se v ní oheň neudusil...

Jdeš ulicí,
s hlavou sklopenou aby ses nemusel dívat na věci hnusné kolem sebe,
aby jsi se nemusel vadit s pohledama druhých na tebe,

tvé pohledy se v chodnících netopí,
tvé pohledy nedělají kola,
s konzistencí tuhnoucí sádry to vytváří krabacená přelívání a tuhnoucí kaluže,
které se snažíš přehlížet a překračovat,

každý krok další malá sebevražda,
každý tvůj pohled následně zašláplý jak doutnající nedopalek,





téměř se bojím zeptat,
jak dlouho ještě zvládneš hořet?...
...a kam tě schovat,
když to nedopadne?




cesta do lesa

19. listopadu 2015 v 20:45 deníček
V posvátné hojnosti člověčího bytí
hledáme cestu do lesa,
ve kterém bychom mohli být a bytí pozorovat zvnějšku,

dívat se na sebe,
a nebýt
při tom
vidět.