Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

režim

22. října 2015 v 23:40 |  pod perexem
Když člověk ztrácí mantinely, je fajn, když se objeví podnět zvenčí, ideálně autorita která má neochvějné právo,
a hranice obnoví, přenastaví.
Pokud to je nenásilně formou upozornění, třikrát hurá.
Nyní třikrát hurá paní z firmy, která se už asi nemohla dále dívat na to, co posledních pár týdnů v práci nacvičuju,
a povolala mou šéfovou "na kobereček",
což vyústilo v jeden telefonát,
den a noc mé úzkosti,
a následný nedlouhý rozhovor přímo v kanceláři oné dotyčné paní z firmy.
Nemá cenu rozebírat, co všechno mělo a má vliv na odpor,
který ke své civilní práci posledních pár týdnů pociťuju,
bylo by to k ničemu,
protože více evidentní to být nemůže.
Mnohem důležitější je to, co z toho vzešlo,
totiž jakýsi řád,
strukturovaný časový rozvrh na míru,
abych mohla pracovat,
věnovat se Čudleti,
a pokračovat v doučování.

tedy ehm doučování. Ono to totiž není zas tak o učivu (to už jsem tu zmiňovala nejednou),
ale o soustavě činností, které mají nosník ve výuce,
avšak zasahují do osobních rovin každého z děcek, které za mnou dochází.
Přibrala jsem na seznam dva Vesmírné bratry,
ani jsem se nesmála, když mi paní kurátorka lámaně k tomu všemu výčtu informací o nich dodávala, že v tom jede celá rodina, Vesmírní lidé tečka cé zet. Co dodat. Viděla a vidím tu už tolik věcí, že je téměř bez šance mě nějak rozhodit.
Asi se k tomu budu vracet konkrétněji, teď je důležité zavedení řádu a na co to má všechno vliv.
Primárně jde o to, že jsem jaksi legalizovala druhou práci,
(ačkoli je dobrovolná takže narozdíl od civilního povolání za to nemám žádnou odměnu, vyžaduje čas),
a že to bylo přijmuto bez protestů.

Přednesla jsem svou (propočítanou) představu o tom, který den a v jakém rozmezí se budu objevovat v civilním zaměstnání tak, abych měla prostor pro to ostatní, a současně pokryla potřeby firmy (hlavně čisté záchody a vynesené koše).
Souhlas mne nepřekvapil (víceméně nebylo na čem to podkopnout), ale ta úleva, která s tím přišla,
je k nezaplacení.
Mám režim, ve kterém jsem zůstala svobodná.
Tak.
...

Dneska jsem si to pilotně otestovala,
ranní vstávání mi bude asi dělat problém pokud nebudu chodit včas spát, ale jinak to bude fachat dobře.
Vyplývá z toho totiž i pár hodin, které mohu užít dle vlastní libosti,
což znamená, že je můžu zaplnit "terénní službou" (k tomu se dostanu v závěru), anebo si je nechám pro sebe a půjdu třeba do lesa,
nebo na kafe,
nebo budu prolízat konečně místní zákoutí s foťákem a zápisníkem,
nebo dělat cokoli jiného co budu chtít.

Současně to všechno směřuje k tomu, že se Čudle začne učit sama odcházet z odpoledního kroužku a pár minut putovat Krajinou kulturního barbarství až na magistrát, kde si v rámci doučování udělá úkoly,
a spolu pak pojedeme vklidu bez povinností domů.
Mám takový dojem, že do konce školního roku se budou dít věci...
A protože jsem už dost unavená (čekám až se nahraje video z konference na youtube), doplním pojem "terénní služba".
Dnes jsem věnovala ty dvě volné hodiny návštěvě jedné z holek, kterou doučuju. Roli v tom hrály především vši a zoufalá máma, která má velký problém s očima a nemůže proto dosáhnout kýženého výsledku, ani kdyby sebevíc chtěla (a ona chce)
a taky něco jako důvěra, která může být klíčová při motivaci k vlastní aktivitě.
Nebylo to nic nad moje limity, víceméně jsem se nepohnula ze svého místa,
avšak pohnuly se hranice vzájemné, a to nejen mezi mnou a rodinou, ale také mezi matkou a dcerou.
Po "odvšivování" jsme totiž sedly k učení, máma si z vlastního rozhodnutí přisedla a seděla celou dobu s námi u jednoho stolu, což by se mohlo zdát jako kontraproduktivní nebo obtěžující,
a asi by to pro skorobychsitrouflaříctvětšinu normálních doučujících bylo,
ale já jsem (už) jaksi imunní, respektive čistě ukotvená osoba, a dokud se neděje nic, co by ohrožovalo dosažitelnost pozitivního výsledku, nemám důvod se zneklidňovat.

Máma v průběhu trousila nějaké poznámky, většinou to byla bilance dceřiných výkonů, ale všechno se to pohybovalo na území neutrálu, tedy bezpečného prostoru, ve kterém můžou všichni vyjadřovat svůj názor, ale jsem to já (v pozici vyučujícího), kdo rozhoduje o tom, zda to je fakt, anebo dojem.
Tohle mi přišlo velmi důležité, protože jsem oproštěna od představ a očekávání, tudíž je hned jasno a nikdo nemá důvod trčet v nejistotě. To, že to je dobře, soudím podle toho, že jsem doposud neměla iracionální konflikt ani jsem nebyla jakkoli jinak nucena bránit/obhajovat/vyjasňovat svůj názor/pozici,
a to před žádným ze zůčastněných subjektů (děti-rodiče-učitele-kurátoři-lidi z OSPODu-lidi ze SVP- sociální pracovníci).

Protože šlo vesměs o látky, kterým jsem hned nerozumněla ani já (přemýšlím kdy jsem naposledy koukala do mapy Afriky), to bylo všechno napůl improvizace,
ale s výsledkem a hladkým průběhem.
V závěru došlo na hudební výchovu, a já si v duchu řekla, konečně po těch XYletech, že to asi fakt k něčemu bylo trpět jedenáct let na ZUŠce.
...
Stále jsem se nedobrala k těm hranicím máma-dcera, takže konečně už...
Ta děcka, která doučuju, mají i přes maximálně odlišné osobní příběhy jedno společné - nezdravý vztah s rodiči.
Bohužel většinou v tom horším slova smyslu - nefungující. A to z důvodu absence rodičovského přijetí.
Ta děcka nejsou všechny hladem a bitá,
konkrétně v téhle rodině je agresor jen starší bratr, jídla je vždycky dost a máma by se nejraději rozdala,
jenže to je oholené, osekané a ubité,
v jedné vteřině je holka blbá a nic z ní nebude (to když donese pětku anebo jí moc trvá výpočet), a pak je zase chytrá a mohla by i na zdrávku (když na sociálce nějaká vzdělaná paní povídá, že holka blbá není a že je slušná a narozdíl od jiných nelže a nekrade),
a hlavně tam je spousta dalších věcí, které zejí mezi nimi jako propast,
máma je (stejně jako v dalších rodinách) jen pojem, formální postava ke které se chováme slušně a máme ji rády,
přestože jsme čím dál víc na všechno sami...
.
Proto mi připadne dobré a důležitý jakýkoli čas, který se tráví společně z oboustranné dobrovolnosti,
a není vyplněn konflikty.
Někdo mě teď může seřvat na dvě doby, co si to tu dovoluju vypisovat,
ale svoje dosavadní osobně odžité zkušenosti považuju za dostatečné ", abych o sobě mohla tvrdit,
že mám velmi dobré vjemové schopnosti pro emoční ladění mezi lidmi,
a že bezpečně poznám, kdy je přítomno napětí, a kdy ne.
To, jestli na to reaguju anebo ne, je věc druhá.
Svoje dosavadní osobně odžité zkušenosti v kombinaci s odbornými materiály a názory ostatních lidí považuju za dostatečné na to,
abych mohla dostatečně dobře zvážit, zda si mohu dovolit přijít k někomu domů odvšivovat a doučovat dítě,
anebo nechat matku sedět s námi u stolu, potože mi to připadne jako nejlepší věc, která v tu chvíli může probíhat,
aniž by to mělo nějaké negativní dopady/dozvuky/následky v celkovém konceptu toho, co děláma s kým pracuju.
Rozhodně nejde o žádnou hru na psychologické intervence nebo rodinné terapie,
od toho máme jiné experty a odborníky:),
prostě jen dělám, co můžu.
...
Dá-li Bůh tak mi pracovní řád umožní se dát víc do kupy,
už teď je o půl lépe když je všechno transparentní a tudíž bezpečné,
mnohem hůř napadnutelné,
doslova m o c n é
(a to mě dělá velmi dobře, obzvláště vůči těm, kteří umí být ještě více pokrytečtější, než já...:) )
...

Ráda bych to uzavřela přáním čisté hlavy,
nějak mě to svědí a kouše, ale spoléhám se na to,
že jsem si ji už docela dlouho nemyla,
a že to bude tím,
a žádné vši v nich nemám...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 24. října 2015 v 18:43 | Reagovat

Odvsivim te, kdybys chtela. Nebo aby ti aspon Buh pomohl s vlasky, to bych si pral. *+*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama