Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

myšlenka (s) depresí v ní

5. října 2015 v 22:50 |  (Fe)minimum
Některé věci prostě nejdou udržet hlavou,
i když jsou sebevíce potřebné.


U vztahu to platí dvakrát tolik,
mám strach si přiznat, že jsem na tom už tak špatně, že budu asi ujíždět na jednorázových epizodách, protože nejsem schopna dát jistotu ani postelovému parťákovi (nemám problém s oddaností,
taková téměřdementní věrňačka,
ale s uchováváním mentální vazby a hlavně udržováním správného kontaktu mezitím, co se rozloučíme a zase shledáme).
Klid a pohoda jsou pro mě asi důležitjší než tělo,
něco se ve mě zavřelo ještě víc,
mám o sebe stach,
a je mi zcela jedno, kdo si tohle bude číst,
není totiž žádného viníka ani žádná chyba ve mě,
prostě to tak teďka je,
zítra může být jinak, ale spíše nebude,
snad jednou probudí se ve mě život se vším všudy,
teoretické předpoklady k tomu mám ty nejlepší,
avšak...těžko se citově obnažovat, když v běžném provozu je všem hovno po tom, jestli jsem žena anebo stroj,
na nic, co v běžném provozu dělám, nemá zcela žádný vliv co mám mezi nohama anebo v sobě,
nepracuju v ničem, kde by bylo jakkoli "potřeba" se cítit vzájemně.
Všechny aktivity jsou na bázi toho, že já cítím, tudíž to fachá,
chachá,
akorát si lidi všimnou, když se hezky obleču, a nejvíc úspěch sklízí make-up a učesané vlasy,
jenže to jsem já úplně stejně jako v teplákách anebo s uhrovitým obličejem,
těžko se citově obnažovat, když každodenně musím zvládat tolik věcí na tolika rovinách,
říkám si doháje, přece to nemůže být opravdu o tom, že se vykašlu na práci a další věci a trochu zahniju v čistě mateřských povinnostech, aby se ze mě stala "na první pohled jasná" ženuška,
to přece nemůže být o tom, že se musím dostat do nějaké fakt psychokrize, abych měla potřebu povídat si o tom, co jsem kdy dělala,
anebo vůbec že bych o sobě chtěla mluvit.
To přece musí jít i nějak normálně jinak sakra!

dosud jsem nebilancovala, jestli je pro mě horší ohrozit svoje fyzické potřeby (a riskovat tím průser na plné čáře), anebo trávit svůj čas v něčem, co nepřináší klid.
Všechno je ale jednou poprvé...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kolenatá kolenatá | 5. října 2015 v 23:44 | Reagovat

Samozřejmě, že do toho nevidim na stopro a tak těžko můžu něco trousit zvenčí...

Ale jedna věc mě napadá jako jistojistá:
že nemůžeš odsoudit sama sebe na základě reakce jednoho exempláře
.

"nejsem schopná dát jistotu ani postelovému parťákovi"
se nemusí nutně rovnat:
že nejsi schopná,
možná je chyba i jinde, než na tvé straně.

Neboj se toho, jak cítíš, že se to v tobě zasekává.
1) Nic neni definitivní.
2) Ne vždy všechno může být v tvých silách.

Jsi žena.
Bez ohledu na to, na kolik se citově (i jinak) obnažíš anebo naopak makeupově (ne)namaskuješ.

2 stuprum stuprum | Web | 7. října 2015 v 1:40 | Reagovat

Já si myslím, že bys měla souložit každý den s jiným, abys dala šanci všem chlapům na zeměkouli. Někteří ji prostě nedostali, tak se plácají v potížích. :)

Podle mě je důležité se obnažovat citově, dělá to z tebe člověka, ne? Samý cit - pro mě značka ideál. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama