Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Deštivé dny ...12.-15.10.2015

15. října 2015 v 9:13 |  deníček
Umolousaná obloha,
s OB si píšeme vlastně každý den, hodně zpráv bylo věnováno právě tomu, co se to teď objevuje na nebi,
velké nic, šmouhy, nepovedené volské oko,
v lepším případě jedno velké zaprané prostěradlo od obzoru k obzoru, kam jen oko dohlédne.
Pole vypadají oproti stromům a keřům zuboženě,
oholená bezbrannost,
obnažené dásně, kameny poházené jako vylámané zuby,
a zatímco koruny stromů hoří radostně, na zemi to vypadá jako spáleniště.


Onemocněla jsem,
podruhé v tomto roce mě dostala nemoc jako taková, narozdíl od března je to tentokrát snesitelné,
jsem ráda, že tu Čudle není (potlesk skypu),
lidské ticho mi pomáhá ze všeho nejvíc.
Začínám být netrpělivá vůči sobě samé,
kdy se konečně začne něco dít,
kdy začnu psát ta správná slova o tom okolo,
sociálně-patologická poezie, vlastně proč ne...
včera jsem cestou z nemocnice strávila kus času s V., mou stálekamarádkoupřestožeječímdáltímvícmimoreálnýsvět,
během našeho povídání jsem dvakrát zmáčkla tlačítko diktafonu v telefonu,
to byly takové věci, které potřebuju slyšet ještě několikrát,
než uvěřím, že i tohle si někdo může myslet,
stejně jako jsem si na konferenci musela nahrát představení dvou hypersuper odborníků,
věděli jste například, že v prvních tisíci dnech života člověka (včetně samotného početí) má vliv na to, zda budete či nebudete obézní a jak to s vámi bude celkově?
Je to dobrý apel na ženu, která by měla být OK co se životosprávy týče, má-li tendence dostávat se do situací, kdy může těhotnět...
a říkám si, že jsem měla točit víc,
nefunguje mi teď propojení tel-pc, ale až se to rozjede, ráda nasdílím nějakou fotku, bylo zábavné vidět, kdo si přišel doplnit kredity celoživotního vzdělání,
a kdo tam byl proto, že tam fakt chtěl nějak interaktovat,
OB jsem to v esemesce pojmenovala "konference byla bezkonkurenčně barevná přehlídka egoismu",
v úplném závěru,
kdy se uklízely zbylé chlebíčky a paní pořadatelka rvala s úslužnými díky obří kýčovitou pyramidu čokolád Mercy panu doktoru z pražského Motola, jsem měla co dělat, abych si nestoupla doprostřed místnosti a nahlas nezavyla.

Na mém účtu celoživotka už je celých dvacet kreditů,
vůbec nevím jestli se kdy dostanu na místo, kde mi to k něčemu bude,
cár papíru který praví, že jsem přednášela na konferenci,
stejně jako nevím na co se mi doma někde válí nejrůznější certifikáty,
certifikovaná uklízečka,
haha,
hodně poslední dny prší, paradoxně skoro nikdy nemám po ruce deštník (který jsem tahala celé týdny předtím),
takže se halím do kapuce a krásně splývám se sociálním lidem v Krajině kulturního barbarství.
Včera jsem v nemocnici nepociťovala ani kapku studu, když jsem si sundala mikinu a vyhrnula savem postříkané pracovní triko velikosti L, aby mě paní doktorka mohla poslechnout,
říkám si jestli už nezacházím příliš daleko,
ale pak si říkám ne,
ještě to není daleko,
ještě to je pořád v míře únosnosti,
narozdíl od párajícího se švu na sukni, kterého jsem si všimla až chvíli předtím, než jsme měly s J.vylézt na pomyslné podium a začít vykládat o tom, co jsme zač.
Kromě mé stálekamarádkypřestožeječímdáltímvícmimoreálnýsvět, jsem strávila několik hodin v místní základně charity,
kterou spravuje žena, jejíž kmotřenku doučuju,
je to pro mě opravdu síla vidět, kam až se může zvrtnout práce sociálního pracovníka,
ale vystavuju se tomu a dělám si poznámky,
minulý pátek jsem po dlouhé době veřejně četla svoje básně a došlo mi, že ta témata, která sem zpracovávala dříve, jsou uchulíbivá,
ale že se potřebuju posunout k aktuálnu,
i když to asi nebude tak moc libozvučné.
...
Buduje se mi pracovní pozice,
je to pro mě téměř neuvěřitelné psát, ale buduje se mi pracovní pozice,
v souladu s mým nastaveným, s ohledem na Čudle,
a stejně tak už vím o konkrétním bytě,
do kterého bychom se mohly stěhovat,
po několika letech konečně zase trvalé bydliště, vlastní schránka na dopisy a zvonek,
trvalé bydliště prostě,
všechno tohle je v přímém napojení na to, co tu dělám a nedělám,
byla jsem minulý týden u T., KáKá sestry v Praze,
jedna z nejpříjemnějších návštěv poslední doby, takhle harmonickou rodinu jsem už možná několik LET neviděla,
užili jsme si to všichni, manžel T. uvařil závěrem výbornou polévku,
a když jsme ve třech seděli u stolu a jedli,
okolo si po čtyřech lozila a žvatlala malá Karuška, a opodál se placily obě kočky,
došlo mi, že nějaká pokrevní spřízněnost mezi KáKá a T. nemá vliv na to, jak to máme mezi sebou my,
a že tahle situace vyplývá proto, že si s T.rozumíme, a že jsem já taková, jaká jsem.
Stejně tak všechny možnosti tady vyplývají primárně z toho, jaká jsem. Je to zajímavé, ten rok a kousek tady,
v Krajině kulturního barbarství,
a čím dál tím víc přestávám řešit, jestli z toho pryč, anebo setrvat.
Jedinečnost toho, že dělám to, co mi připadne dobré (a co mě vevnitř vlastně dělá dobře), a vyplývají z toho výsledky,
mne pohlcuje cele. Otevřenost situacím a možnostem zůstává netknuta. Jsem již dostatečně poučena o tom, že má smysl dělat plány,
ale je hloupost držet se jich zuby nehty pouze ze strachu ze změny.

Venku zase prší, tentokrát mám ještě pár minut na to, podívat se po deštníku, ráda bych si totiž vzala kabát bez kapuce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama