Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Říjen 2015

o hluchotě...29.10.2015

30. října 2015 v 21:10 deníček
Někdy jsou lidé hluší a odmítají slyšet,
protože mají strach.
Strach z toho, že když uslyší,
nebudou mít čas na to se (z)měnit.

Věc jedna je požadovat zlepšení,
věc dva je nechat tomu prostor.

Narozdíl od toho prvního s tím druhým nelze nic moc víc než trpělivost.

čistě Tobě podruhé (a naposledy)...29.10.2015

29. října 2015 v 21:43 deníček
Dnes jsem se vybrečela Kat takovým způsobem, že z toho doteď nějak nemůžu.
Vybrčela jsem se ze včerejšího neúspěchu,
kolikrát ještě...
Nejde o nic životně důležitého, a přitom jde vlastně o všechno,
blbá vnitřní paralýza,
Kam si mám sednout?
A kam si chceš sednout?
Stojím jako tyčka, vůbec nevím jestli si sednout na židli, na zem anebo na tvoji postel,
je mi to totiž úplně jedno,

stále mi dostačuje pouze tvoje přítomnost, ve které se neztrácím.

jakohejno

29. října 2015 v 10:21 sociálně-patologické řádky
"Někdo by už měl něco udělat,
aby se to někam pohnulo.
Dokud se někteří nezačnou chovat jinak,
nic se nezmění."
někdo
něco
někam
někteří
-

nic !?!?!

výzvy

26. října 2015 v 22:56 pod perexem
Dneska hodně výzev,
ráno vstát se ukázalo hned jako první,
ale nakonec jsem to zvládla, moje docházková karta projela strojkem ještě před půl šestou a pak to jelo...

von se vždycky někdo najde (22.10.2015)

25. října 2015 v 21:38 deníček
Věnuju se zajímavým věcem, mám esteticko-kreativní myšlení a nejsem ošklivá. Základ pro to, abych si nemusela aždosmrtismrŤ/Ďoucí dělat obavy, že bych zbyla na ocet.
Toxickou příchuť tohoto výroku cítím ovšem velmi silně. Nevím jak se toho zbavit a jestli vůbec se toho zbavovat.
Možná je to totiž to jediné, co mě staví do jiného stádečka než prostocité chudáky, emoční mrzáky a naprosto zatupené hlupáky.

o chlapech a uvěřitelnosti

23. října 2015 v 21:32 (Fe)minimum
KáKá pracuje na opravách veřejné komunikace, a protože to je kousínek od mé práce, docela se potkáváme na chodníku,
říkám mu "ahoj" jako zdravím třeba v práci lidi,
není v tom klid a ani napětí,
ale je to celé trochu absurdní,
KáKá a práce pro veřejný sektor je něco jako víno a mléko,

strašně to zapadá do celkového kontextu ubohosti Krajiny kulturního barbarství,
a to mi na tom přijde děsné.

režim

22. října 2015 v 23:40 pod perexem
Když člověk ztrácí mantinely, je fajn, když se objeví podnět zvenčí, ideálně autorita která má neochvějné právo,
a hranice obnoví, přenastaví.
Pokud to je nenásilně formou upozornění, třikrát hurá.
Nyní třikrát hurá paní z firmy, která se už asi nemohla dále dívat na to, co posledních pár týdnů v práci nacvičuju,
a povolala mou šéfovou "na kobereček",
což vyústilo v jeden telefonát,
den a noc mé úzkosti,
a následný nedlouhý rozhovor přímo v kanceláři oné dotyčné paní z firmy.
Nemá cenu rozebírat, co všechno mělo a má vliv na odpor,
který ke své civilní práci posledních pár týdnů pociťuju,
bylo by to k ničemu,
protože více evidentní to být nemůže.
Mnohem důležitější je to, co z toho vzešlo,
totiž jakýsi řád,
strukturovaný časový rozvrh na míru,
abych mohla pracovat,
věnovat se Čudleti,
a pokračovat v doučování.

Nehrát si

18. října 2015 v 22:04 sociálně-patologické řádky
Kašlat na to,
srát na to,
nevidět to,
nehýčkat to,
nehrát si...
sama,

konečně!
Nechat to být,
jít,
usmívat se,

jakoby nic
nebylo
to?


Nenásilné znásilnění drzé minulosti která nahlíží do přítomnosti,
kmitající jazýček a zúžené zorničky,
má kamarádka z maringotky jela v drogách,
v šestnácti děravé žíly a žloutenka Céčko,
vysekala se z toho všeho,
kolik vteřin se jí můžu ještě bát,
a kdo z nás dvou je se svým story děsivější?
Teď už učí na základní škole,
ze zdravotní karty zmizely některé údaje,
takové nenásilné znásilnění drzé minulosti,
která nahlíží do přítomna -

mýma očima,


a přes rozmlácené tabulky cpe hnáty dovnitř.
Holý zadek na druhé straně,
někde tam je ta černá díra, ze které padaj sračky,
krev na skle,
potu kapky,

na očích klapky,

kašlat na to,
srát na to,
nevidět to,
nehýčkat to,
nehrát
si
sama

sebe.

vaše matky

15. října 2015 v 22:29 sociálně-patologické řádky
A bylo to,
všechny vaše matky jsem si seřadila vedle sebe,
rameno k rameni, bok k boku,
stála jsem naproti a přemýšlela, kam se zařadit já,
všechny vaše matky...
Doma je naklizeno,
doma je po výbuchu sopky,
vyprané povlečení, pod stolem týden staré drobky,
čím blíže večeru, tím více všechno hoří,
k zemi se ladně snáší nedopalky,
nejmladší sourozenci ještě nespí,
chutná to dobře, narozdíl od chleba se na to plíseň nechytá,
mužské ruce hledaj nastřídačku flašku a prsa pod saténovým negližé,
a když rozleje se víno,
přiběhne pes,
anebo ten nejmladší sourozenec, který stále ještě nespí,
a všechno to uklidí,
rozmaže,
olíže,
domácí úkoly už nejsou zas tak domácí,
mnohem líp se u vás žije kouři,
v něm se vše krásně zvolna poztrácí -
starosti- děti -hlad
a hádky,
do peřin zažene vás chlad namísto hodin,,
další ráno trnem v oku,
všechny ty vaše matky...
Rameno k rameni,
bok k boku.

Deštivé dny ...12.-15.10.2015

15. října 2015 v 9:13 deníček
Umolousaná obloha,
s OB si píšeme vlastně každý den, hodně zpráv bylo věnováno právě tomu, co se to teď objevuje na nebi,
velké nic, šmouhy, nepovedené volské oko,
v lepším případě jedno velké zaprané prostěradlo od obzoru k obzoru, kam jen oko dohlédne.
Pole vypadají oproti stromům a keřům zuboženě,
oholená bezbrannost,
obnažené dásně, kameny poházené jako vylámané zuby,
a zatímco koruny stromů hoří radostně, na zemi to vypadá jako spáleniště.