Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

zápisky z pivní účtenky...noc 27.-28.9.2015

28. září 2015 v 12:15 |  deníček
Včera jsem byla v kině na filmu Amy.
Je teď už po půlnoci, koukáme prozměnu na Švankmajera,
v bytě jsme jen my dva a to je dobré,
dneska jsem za ráda,
dneska je to takhle hodně vpořádku.
Je smutný, že popularita musí dosáhnout tak obrovské masivity, aby stálo za to točitn film o tom, jak lidské tělo podlehne škodlivým látkám, vlivu zvenčí a také poruše příjmu potravy.
Připadne mi, že zmínka o tom, že PPP tělo poškozuje zevnitř takovým způsobem, že i když se člověk cítí dobře, vpořádku být nemusí,
a že takovéhle tělo reaguje na ostatní zátěže typu chlast/drogy jinak, než tělo zdravé,
skončila pohřbena pod záplavou jiných informací a především kvantem fotek, ze kterých je patrná intoxikace omamnými látkami,
ale nevnímám to jako křivdu,
ten film byl masově primárně o životě celém,
a to utrpení tam vidí jenom ti, kteří si prošli něčím podobným (ať už je to psychotická láska, drogy, nenadálá sláva, alkohol anebo třeba PPP).


Tenhle film byl pro mě kulturní i intimní zážitek,
nejsem fanda Amy (jsem obdivovatel jejího hlasu ale nijak jsem se o ni nezajímala a přiznávám že nemám ani jedno album pořádně naposlouchané),

a na film jsme šli víceméně proto, že z nabídky filmů v dosažitelných multiplexech jsem se s D. na tomhle jediném shodli,
byla jsem divák ale ledasčemu jsem rozuměla osobně.
Myslela jsem na svoje srdeční arytmie,
na to, jak jsem ležela na zemi doma,
svíjela se Václavovi anebo Jasanovi před očima,
anebo mě z chodníku sbírali opakovaně lidi či sanitáři a jak jsem potom odevzdaně ležela a koukala, jak mi do žíly putuje iluze čirosti,
průsvitné nic plné všeho,
nejlepší trik v lékařské vědě,
vypadá to jako voda,
ale je to život,
stydím se, o kolik energie, času a prostředků jsem připravila zdravotnictví v rámci mých návratů do normálního stavu,
a to jsem nejela na drogách a ani s alkoholem to nebylo nijak drastické,
takové občasné zničehoniczkolabování,
zcela bez příčiny,
žádná dlouhodobé zdravotní problémy jednoho typu, které by mělo smysl zkoumat,
takové děvče které není vpořádku, přestože evidentně nestrádá...
Hlavou mi prolétaly myšlenky o tom,
jestli by se fakt mohlo stát, že by mi srdce vynechalo trochu víc hlasitě při některém z mých minulých alkovečírků,
nebyla jsem nikdy alkoholik, ale to, jakým způsobem a v jakém množství do mě alkohol kdysi padal,
rozhodně není nic v pásmu normy ani standartu,
ale nebyly v tom výčitky ani stud,
ale spíše úleva.

Úleva, protože teď tohle nemám ve svých rukou,
zodpovídám za sebe relativně komplexně,
a pokud se mi cokoli stane, bude to víceméně náhoda a ne projev/reakce nevhodného zacházení sama se sebou.
Tohle je hodně dobrá věc, která mě drží v životě,
vědomí,
že se sebou nedělám nic, co by mohlo mít za následek nějakou katastrofu.

A když film skončil (tak jak skončil), a my jsme stáli někde uprostřed Prahy na rušné ulici,
řekla jsem "D. já ti něco potřebuju říct. Já jsem tak ráda, že žiju!"

Doplnění 12:58 a.m. :
Je pro mne velké téma, jak a proč někteří lidi kolabují a někteří ne.
Vidím okolo sebe lidi, kteří jsou v drsné sebedestruktivní fázi, a tělo jim nevypovídá službu.
Jednou mě napadlo, že mě tělo začlo zrazovat proto, že už nebyla jiná možnost,
ale připadá mi to jako pitomost,
protože kolem sebe vidím mnohem horší věci,
a těla drží.
Možná, že tělo začne vypovídat až v případě,
že se obsah zcela odcizí formě.
Možná, že až když se člověk odstřihne od sebe samého,
tělo vypoví službu, protože jej nemá kdo obývat.
Možná, že když si člověk ubližuje účelově proto, že ze sebe CHCE mít ve skutečnosti lepší bytost,
má dost silný CÍL, pro který má tělo smysl držet a fungovat.

Když si ale ubližuje člověk účelově proto aby nebyl,
tělo se po nějaké době přestane smrti vzpírat.

...A že největší smrtí je odstřižení se sama od sebe,
o tom napíšu třeba zase jindy.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 28. září 2015 v 14:39 | Reagovat

Možná není odpověď seberozvoj, ale sebedestrukce. 😎

2 banalite banalite | 30. září 2015 v 15:33 | Reagovat

Možná je to fakt v sebenastavení, ve kterym jedeš. Pokud je ti to jedno, fajn, ať si třeba chcípnu, tělo se tomu přizpůsobí a vypovídá.
Já nezkolabovala nikdy. U mě má sebekontrola takovou sílu, že bych si nedovolila veřejně upadnout do nějakýho neovladatelnýho stavu (nedej bože abych spadla takovým stylem, že by se mi vyhrnulo triko a někdo viděl můj špek). Měla jsem hustý dlouhotrvající závratě - několik měsíců v kuse - někdy se mi z nich chtělo zvracet a párkrát jsem upadla, ale vždycky jsem se okamžitě zvedla, narovnala si kabátek a rovným krokem vyrazila dál.
Ale snad je lepší se tomu poddat, páč si můžeš dát šanci.. na rekonvalescenci.

3 fall fall | 30. září 2015 v 19:58 | Reagovat

[2]: souhlas.

tady takovéhle "aférečky", kdy se něco stalo, ale jela jsem normálně dál, bylo bezpočet.
Od určité doby sem ale přestala mít potřebu to překonávat, dokonce si vybavuju doteď tu pasivitu, když mi pak něco bylo,
jak jsem to nechala prostě běžet jen tak,
bez reakce na bolest/stav,
v tichu, bez mimického nebo fyzického "odporu".
Nebylo to ani čekání na konec, prostě se to dělo někde kousek ode mě,
a se mnou to nemělo nic společného.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama