Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

řádkování 13.-14.9,2015

14. září 2015 v 23:22 |  deníček
Při výstupu z brněnského MHD hlasitě říkám "nashledanou", a pak se cítím trapně, že to mám natolik zautomatizované z Krajiny kulturního barbarství,
že je pro mě Brno tolik vzdálené,
prdel světa,
není město,
nějaký kus "reality od vedle",
místo, kde zrovna su, aniž bych se nad tím hloubš zamýšlela...v Praze se mi to neděje, achjo.

Chtěla jsem napsat něco o imigrantech,
konečně trochu obnažit nitro konstruktivně,
v těch všech bulínkách a emo psaníčkách už to začíná lehce zapáchat,
ale nakonec skončím u pochcaných zastávek,
kde jsem musela čekat příliš dlouho na večerní spoje,
někdy i dáma musí čůrat, nejde to už vydržet,
v pokoji bezejmenném na mě čeká malířský stojan,
na konci roku bude výstava a já tam budu visettaké,
na zítřek mám několik poznámek o světě a sobě,
potěším sebe vlastním slovním projevem nahlas,
terapeutovi nakrmím uši,
nutí mě zamýšlet se nad tím, že jsem líná zapadnout víc mezi svoji krevní skupinu, takže se trápím víc než je potřeba mezi tím, v čem není třeba o nic se snažit,
napadlo mě motivovat se k větší sebeúctě třeba tím, že plynule mluvím dvěma jazykama kromě mateřstiny, a na dalších dvou pracuju,
zastávám vysoké funkce v neziskové oblasti a mám cit pro umění,
ale je to blbost,
asi bych ve skutečnosti jen chtěla potkat chlapa, který by se mnou chtěl mít dítě,
chtěl se o mě postarat bez ohledu na to, co mu za to (ne)budu chtít dávat,
chtěla bych pro někoho být natolik dobrá, aby chtěl svou krev pomíchat s mojí,
a jo, jednou jsem to zažila a je z toho super Čudle, takže si nemám právo stěžovat moc hlasitě,
byla jsem pozvaná na několik úzkokruhých poetických sedánků,
všechny jsem zdvořile vynechala s tím, že nemám co přidat,
být umělec je v mém případě asi jen odraz vnitřní nátury, málokdy mám požitek z toho, když je z toho něco vidět navenek,
hovno umělec,
snad aspoň dobrý kritik,
ale ani to ne, většinou je mi těch umělců líto když vidím co za tím je doopravdy, anebo nemám co kritizovat,
nějaké recenze o výstavách a koncertech si lidi můžou přečít v rozličných kulturních médiích (třeba i mým rukopisem)
nejlepší na psaní je to co není čitelné, a jen to rezonuje někde v pozadí,
a občas jdu spát s obavou, zda moje smysly vnímaj realitu, anebo jen to okolo.


hladina vlastního lůzrovství dosahuje samého okraje,
narozdíl od jiných pohárů to tady přetéct musí,
protože nemám kam spěchat,
do čeho růst,
k čemu se lepšit,
jsem se sebou poměrně spokojená, protože makám tam, kde makat můžu,
umělců je plný Svět,
a nemusím se snažit pořád, když okolo je dalších sedm miliard lidí. Kdyby se snažil pořád každý, dávno by jsme tu nebyli...
(což by koneckonců možná nebylo nijak na škodu)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. září 2015 v 2:12 | Reagovat

Já Ti, darling, nasekám děcek, kolik jen si budeš přát a všechny vás zaopatřím, všechny se mnou od útleho věku budou těžit diamanty. :) Díš pravdu, dneska už se rodí jen automaty na zábavu, zadní umělci. :) zas nás může šlechtit, že máme aspoň ten cit. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama