Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

(ne)nucené popírání proměn v čase

10. září 2015 v 22:06 |  (Fe)minimum
Mám ve svém počítači jeden soubor, nenašla jsem pro něj zatím vhodný název tak mu říkám prostě "ŽENY", a obsahuje popisy vnější i vnitřní některých žen, které jsem doposud měla možnost poznávat.
Z původně radostného demonstrování pestrosti a různorodosti ženského pohlaví se ale postupně stává povídková série s hororovou tematikou,
barvy ustupují pod náporem bolesti, utrpení, hnusu, zohavování, odpírání krásna, ničení, násilí, sebenenávisti, přetvářky, znechucení,
po kalužích se rozbíhají duhové kruhy ale hladina je mastná a hlenovitá,
mezi prsty neteče voda ale vazká kapalina připomínající vůní čerstvě vyvrhnuté kuře,
nevím co si o tom myslet, nemyslím si nic,
ale jsem vysoce znepokojena tím, že ´poznávat se víc´ znamená ´dozvídat se horší a horší věci´,
a že tak málo mám kolem sebe lidí, se kterýma čas a prohlubování vztahu znamená větší a hlubší radostné objevy,
kladu si otázku, jestli i se mnou to tak je,
zda nejbližší zabíjím svými monstry,
kostlivci ve skříni,
bubáky pod postelí,
anebo umím také šířit radost,
otázce nechám okno otevřené, a položím se do dnešního večera, ještě teplého opravdovostí a voňavého třífázovým procesem, kterým se snažím retušovat stárnutí,
které na mě dopadá s takovou naléhavostí, že to již nejde přehlížet.



Čím méně transparentní pleťová maska, tím více se sama sobě v zrcdle líbím. Když pod vrstvou kašovité hmoty postupně zmizí všechny fleky, pupínky, červené a hnědé tečky různé velikosti, které se vyskytují všelickde na mé tváři,
naskytne se pohled okulibý - moje oči, špička nosu, rty a dolní kontura mého obličeje, ve vzájemné harmonii. Tímhle esteticky dokonalým pohledem se kochám již od rané puberty, a kdybych byla zapálená do selfíček, tak fotím jedině s maskou, tudíž bych o sebe pečovala mnohem víc, (protože i při intervalu jedna fotka/týden by to znamenalo dopřávat pleti živiny a další důležité prvky XYkrát častěji, než teď).
Před několika málo týdny jsem pochopila, že se mi opravdu začínají dělat vrásky, a že fyzicky nemám jak tomu zabránit (neboť je čím dál víc na co se mračit). Prvotní pohodlné "no a co" mi vydrželo až do dneška, kdy jsem se u Kat v kavárně postavila realitě čelem a podívala se na toaletě v zrcadle zhluboka do očí přepracované a unavené ženě, která za posledních několik let prošla takovýma věcma, že se může jít zakopat i ten nejlepší make-up na světě.
Z fáze "no a co" se to přesunulo do fáze "co s tím dál"?
.
Dneska jsem poměrně bolestně prožívala uvědomění, že přetvářka, stejně jako PPP, poskytuje určitou ochranu, propůjčuje člověku jinou vizáž, a když to pomine, člověk může zestárnout o dost rapidněji, než by tomu bylo přirozeným způsobem...
Jasně, ve třiceti má žena právo na to mít vrásky, povadlou kůži, a dokonce si může dovolit i "přeskládat" tukové polštáře,
měla-li děti, tak na to má právo v jakémkoli věku žeano...nebo nemá?!?
ale mně ještě třicet nebylo a hlavně jsem si tak nějak zvykla na to, že můj vzhled neodpovídá realitě, respektive příliš dlouho jsem se chovala a vypadala jinak, než jak jsem se cítila doopravdy.
Teď mám chuť si užívat, že jsem se potkala sama se sebou v přítomném čase tady a teď. Můj odraz odpovídá zkušenostem, aneb má tvář a tělo vydává vydává svědectví o tom, co JE a ne o tom, co NENI,
ale současně si to užívat příliš nemohu, protože se v dnešním světě člověk těžko může radovat z toho, že vypadá víc opotřebovaně( anebo polopaticky- vypadá hůř)...
Ještě obtížněji se z něčeho takového člověk raduje, když má kolem sebe ženy, které se svým věkem/opotřebením, vlastím "já" bojují.

Je to naprosto paradoxní, že zrovna já, po tom všem, si teď připadám jako trosečník na ostrově obsypaném žraloky,
všude okolo z ozubených čelisti cvakají zprávy o tom jak blbý je žít ve vlastním těle,
bych vám přála žít v tom, v čem jsem žila já téměř devět let,
z kabelek vyskakují piksle psília,
k obědu uvařená polívka (jen z čisté zeleniny!) mizí do mrazáku místo do břicha,
celý den na kafi a vodě, a večer přijít z práce a sníst dva tři tousty, no to si piš že si je tvoje břicho uloží! Vím to moc dobře a vůbec se mu nedivím!,
pod tričkem prsa narvaná do o dvě čísla menší podprsenky, knoflíčky na košili div že neodletí od sebe (no ale jasně, je to velikost S anebo M, no prostě to nejmenší, co nosíš, takže OK),

a v botách najdeš ponožky s dírou na patě...

...ne, není jim sedmnáct ani dvaadvacet (i když kolem dvacíti to začíná...), mám okolo sebe zrající a zralé ženy, které buď řeší sebe, anebo sebe neřeší protože čelí naprosto otřesným existenčním problémům. Jakoby neexistovala nějaká rovnováha, nějaká méně krkolomná trasa, na které jde vnímat svoji proměnu v čase (jo, myslím tím stárnutí) nějak komplexně spolu s dalšími věcmi, které v životě probíhají. Jakoby muselo jít doslova o život aby se "tělo" dostalo na vedlejší kolej...
Ne, tohle psaní není stížnost na ženy, které mám okolo sebe. Ne všechny jsou v extrému (což je možná ještě děsivější, protože strach o krásu je evidentně normální emoce žen, zatímco racionální hodnocení sama sebe pro ně již normální není, což je sdělení "máš od přírody dáno být labilní tvor s problematickým uchopením svojí identity")...
Tohle psaní je můj přechodový rituál,
kterým se opatrně a pozvolně vtiskávám sama do sebe, a učím se netrpět svými vráskami a stopami minulosti, které na sobě nesu a které (už) mohou vidět i ostatní bez ohledu na to, zda se mi to líbí anebo ne.
Moje složka s názvem "ŽENY" nepojednává zdaleka jen o zevnějšku. Naopak čím víc je poznávám anebo čím více mapuju to jak jsme se znaly,
tím více ustupuje tělo a fejs do pozadí,
tím vice jde obal pryč,
tím víc jde o život,
o holý život,
dost často také o duši,
kterým je zhola jedno, v jakém si mohou ustlat těle.

...a doprdele,
tady potřebuju skončit.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 11. září 2015 v 23:05 | Reagovat

Cesta do hlubin zakomplexovaných duší. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama