Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

místa a lidi...4.-6.9.2015

6. září 2015 v 23:09 |  deníček
sezení u psychoterapeuta,
jehož závěrem je, že nejsem autentická,
zpožďuju se což lidi kolem zneklidňuje,já ten neklid cítím a reaguju na to ještě větším stažením,
stačí prý říct "miláčku, mám tě moc ráda, ale prostě chci dneska ležet sama, protože jsem už sociálně naplněná",
můj Bože, kolik sezení ještě budu muset absolvovat, než se mi podaří vyjádřit srozumitelně, že nemám problém vyjádřit se když to umím pojmenovat,
ale že mám problém něco cítit tak abych to uměla vyjádřit, a totéž naopak,
ale jsem rozhodnuta nevzdat to,
jsem rozhodnuta dát si šanci vymačkat ze sebe maximum, protože mám tak nějak pocit, že s tímhle odborníkem by to mělo smysl,

pár hodin na to firemní akce, poprvé v životě něco takového na vlastní kůži. uklízečka zmizela spolu se zmačkaným trikem a elasťákama v tašce na špinavé prádlo,
a z budovy vyšla už jen Kristýna,
a nebyla to žádná hra ani experiment, prostě seru na některé věci už hodně zvysoka,
jakoby mě něco tlačilo k tomu udělat rozhodnutí, a teprve pak jej přehodnotit, a stáhnout se zpět do úzkostnějšího režimu, každopádně nyní ještě žádný režim není, za dva dny mi odtluče rok pracovní smlouvy, což mi dává pocit bezpečí, kdybych nevěděla, co se sebou.


.

Lidi z firmy, ve které uklízím, vesměs neřešili mou přítomnost na akci,
potykala jsem si s několika "dělnicemi" a u stolu seděla s kancelářskou slečnou, kterou doučuju angličtinu.
Šla jsem potom pro Čudle do družiny, a zcela klidně se s ní vrátila, právě tak včas na dvě pití a příjezd facepaintingové divy,
která svými barvičkami proměňovala jednu tvářičku za druhou. Od Jasana jsem z telefonu vyrozumněla, že do Krajiny kulutního barbarství dorazí za chvíli,
což mělo za efekt, že jsme se na firemní akci poflakovali takhle ve třech a mě docela bavilo pozorovat, jak jsou někteří lidi znepokojeni tím, jak se Čudle Jasanovi nepodobá...
Všichni se ale uklidnili, když dorazil Václav,
naše premiéra v řízeném "tátování" na víkendy,
pár minut všichni spolu, a pak jsme se s Jasanem zdekovali nahoru, ke Kat do kavárny, kde se v šest započala jedinečná komorní akce, před sedmou rozlehla kytara, trubka a tabla,
a celý prostor začal rezonovat neuvěřitelně nádherným hlasem dredaté Báry, a rozcuchané Paulin (číst Polín),
skupina Vamo Paya, tři lidi, kteří žijí na Kanárských ostrovech a vydělávají si čistě hudbou na ulici,
jejich cédéčko, co nahráli, nemá obal, ale pochází z kvalitního studia, a víc než cokoli má smysl si jej koupit,
v závěru vystoupení jedna z posluchaček usedla na vyzvání k místnímu piánu a nastal fascinující jam, který završil večírek.
Ruku v ruce jsme s Jasanem kráčeli tmou,
podej mi ruku, dlaň v dlani co nepálí,
šli jsme ke mě domů, zcela nečekaná situace, myslela jsem, že půjdeme někam na vandr,
člověk myslí...
místo toho jsem jej přivedla do prostoru, který už od března obýváme s Čudletem,
osobní návštěva v mém plánu Bé, na kterou jsem se neměla jak připravit,
nejosobnější návštěva, která sem mohla přijít,
a bylo to dobré,
určité splývání nás obou má své bonusy,
velikost prostoru nemá vliv na to, co se děje, takže jen vynést záchod kocourovi, rozestlat postele, dva pelechy pro dvě unavené bytosti,
popřát si dobrou noc a usnout, padnout do snů,
ráno budík,
"babička" v Plzni na mě čeká, nechávám doma klíče a jedu do Plzně,
nevím co mě čeká, jen matná představa o tom, co bych chtěla zažít já, dvoupatrový dům plný všeho, co si jen člověk dovede představit,
hrozivá úzkost, že tady nedám do úst nic, co neproženu sama vodou,
politá studem myslím na lidi, kteří objevují nové kraje, domorodé kmeny, lidi na periferii,
polívka s kusy žab, tisíce much, špinavé ruce od výkalů a další věci, které lze vidět na fotkách takových lidí,
oni to zvládaj,
chci to též zvládnout,
stejně mi cukne v koutku, když přikládám ke rtům hrnek s čajem,
stáří je zvláštní věc,
nikdy jsem neměla možnost dívat se stáří do tváře tak, jako teď, je to něco zcela nového, být přítomna stáří v plném rozsahu,
stalo se pak něco (opět)nečekaného, byla jsem provázena domem, v rukou jsem držela nejrůznější obrázky, fotky a upomínky z cest,
až jsme stáli u klavíru a já pronesla "budete hrát? Minule jste to slíbila",
bývalá učitelka na ZUŠ, bezchybný hudební sluch a cit pro zvuk se drřží doteď,
přestože je třeba mluvit moc nahlas, aby rozumněla,
někdy fakt TAK MOC nahlas, až je mi to nepříjemné a krčím se sama před svým hlukem,

"babička" otevřela klavír, vytáhla noty a začla hrát,
a když dozněl Debussy, na řadu přišla Sněhurka,
zpívala jsem po několika letech takto krásně, "babička" měla trpělivost, vždy mi předehrála melodii,
já si to zkusila a pak se jelo naostro,
originál ve francouzštině,
noty s ručně psaným věnováním od tatínka,
příště si beru kameru a chci to točit,
jak "babičku", tak sebe, protože tohle má obrovskou hodnotu, a je potřeba to nějak zaznamenat,
mám husí kůži když si představím, co bude jestli jednou dojde obálka,
a já si pojedu pro mnoho vzácných knih a dalších artefaktů,
které teď spí pokojně v dvoupatrovém domu plném všeho, co si jen člověk dovede představit,
mám z toho husí kůži,
protože tady je to jasné, dřív nepo později to skončí,
a zbydou buď vzpomínky, anebo hmotné připomínky....
Stejně jak stárnu já stárnou i lidi okolo,
jak jsme si v rodině vzdálení tak to není tolik vidět,
ale zde se není za co schovat, pod co zalézt.
"Babička" snídá plíáseň na chlebu, její odpověď na upozornění rovná se hbitá práce s nožem,
zelenkavá kůrka letí do koše a zbytek do žaludku,
mám strach jestli jsem stále přítomna normě, anebo už něčemu co není standart, a co může mít sakra vážné následky,
vzdělaná dcerka z lepší rodiny, která studovala konzervatoř a celý život zasvětila lásce k manželovi, hudbě a Bohu (bez pořadá všechno stejně). Sedí vedle mě u stolu a snídá plesnivý chleba,
není to o chudobě ani o šetřilství,
je hloupé hledat důvod nebo koukat na to, jak to vypadá,
a co není hloupé teprve zjištuju, protože návod neexistuje, a můžu se pouze ptát a dostávat odpovědi, ze kterých můžu poznávat...

..."Babička" ráda cestovala, Novohradské hory by ještě chtěla vidět,
jsem rozhodnuta vyjet tam s ní příští rok anebo letos, je to fuk hlavně dokud nohy slouží,
je pro mě hrozně bolestivé uvědomovat si, že svou biologickou babičku nemám čím potěšit, co pro ni vymyslet,
tam je to zcela zapikané,
můžu jen vyplnit její rozkazy a přání, a stejně to bude uspokojení a ne spokojenost, co bude prožívat,

odmlčela jsem se při téhle myšlence Jasanovi vprotřed věty, zalomil se mi hlas, je to těžké téma a říct takové věci nahlas vyžaduje mírnost,
sedíme opět u Kat v kavárně, je sobotní podvečer a venku není vlídno, jsem málo oblečená, ale chci jít ještě do lesa,
vyvětrat Plzeň a načerpat sílu,
včera po koncertě jsme totiž byli oba pozváni na oslavu,
přemýšlela jsem původně, že bych jela z Plzně do Prahy za D., ale pozvání stočilo tok víkendu jinam,
oslavu křtu jedné holčičky,
která se narodila cirka dva měsíce nazpět jedné ženě, kamarádce Kat, pro mě známá ale jsme si nějak blízko,
´smiř se s ničím a budeš žasnout nad tím, co všechno budeš dostávat´, dalo by se aplikovat na celou mou situaci s plánem Bé, takže žasnu nad tím, jaké lidi tady, v Krajině kulturního barbarství, potkávám,
pokérovaná žena s duší rozervaného dítěte,
výtvarným nadáním a jiskrou v oku,
prvního manžela sejmul stroj v práci, jeho ducha musely se starší dcerkou draze uplatit, aby je nechal vklidu,
druhý manžel je Cikán se vším všudy, divouký vous, dredatý chuchel na hlavě a otevřené srdce,
po dlouhé době fakt správný chlap (řekl i dneska ráno Jasan),
jeho rodina se sjela na tu slávu z všemožných koutů Čech i Evropy, nechybí hudební trojice ze včerejška (ještě aby ne, když hráč na tabla je bratr pyšného otce), a hlavním hostem večera byl "rodinný kamarád" Mario Bihári,
což jsem si ustála v poklidu, ale uvnitř mi to celé přišlo opravdu mocné a téměř legrační,
sedět takhle pod pergolou malého domku uprostřed Krajiny kulturního barbarství, obklopena pestrou skupinou lidí převážně romské národnosti, v doprovodu Jasana,a koukat na Mária, jak se svou harmonikou vyhrává spolu s Vamo Paya oslavné písničky...
Podvečer se přehoupl do večera, Kat s dětmi, kteří na chvíli přijeli, zase odjeli,
naše tašky s osobníma věcma a taška s nákupem na zítřejší oběd odjela jejím autem spolu s nimi,
klíče měl u sebe ovšem stále Jasan, takže nebylo důvodu se znepokojovat,
na stole před námi se objevovaly kopce grilovaného masa, dortů, zeleninových salátů a nejrůznějšího alkohol, které byly do nás různě (ne)násilně vpravovány,
poprvé v životě jsem ochutnala domácí malinovici,
a když se konečně rozhodla jedna z přítomných žen otevřeně zeptat na náš vztah, zjistila jsem, že dokážu hezky povědět, jak se věci mají, a nemít u toho ani poté jakékoli přidružené kekele.
Jistota a důvěra, které se postupně objevují a upevňují, přináší své plody.
Večer překlenul do noci, hrálo se a zpívalo,
víceméně jsem mlčela a byla spokojená z toho všeho okolo,
příjemně víc jsem si popovídala vlastně jen s Barčou, která mi mimojiné doporučila alespoň týdenní návštěvu u nich na La Palmě :),
a s maminkou malé oslavenkyně, která pak mírně pod vlivem alkoholu rozvázala jazyk na téma moje Čudle, která ji uchvátila od jejich prvního setkání,
doslova "to neber špatně Kristýno, ty jsi také osobnost, ale ta Čudle, to je prostě...fakt bytost"
a když jsem koukala na Jasana, který to také slyšel a jen se tiše smál, hlavou mi prolétlo "kdyby to tak měli všichni rodiče, společnost by rozkvétala".
Náš původně zamýšlený odchod byl zamítnut ze strany hostitelů, a stejně tak přechod na nealko mod,
setrvali jsme proto hluboko do noci, zvýšili alko voltáž, aby nám ráno nebylo zle (vidět Jasana, jak si nalívá whisky byl opravdu zážitek, netušila bych, že se kdy dočkám nějakého takového výjevu), a okolo půl druhé ráno se nechali odvést dědečkem s albánskými kořeny autem až k domu, kde bydlím. Cestou hrál hodně nekvalitní záznam jedné z písniček, co se na oslavě hrály, ale krásně to podtrhovalo celou atmosféru té jízdy (asi desetkát se několik lidí před odjezdem snažilo dědečka přesvědčit, aby spal doma, ale ten měl naprosto jasno, že spí jako obvykle v autě).
Doma přišla únava s takovou naléhavostí, že jsem s sebou málem praštila do postele nesvečená nemytá. Cigareta na vzduchu to rozehnala,
po dlouhé době jsem potom česala dlouhé hnědé vlasy, které nyní sahají až k pasu Jasanovu,
kocour do toho vrněl a pak jsem zalehla a usnula a ani neslyšela, jestli se řeklo něco jako dobrou noc.

Dnešní den byl krásně nicnedělací, vzbudil mě víceméně telefonát od D., kterému jsem se omluvila že zavolám později,
a o chviličku později zabušila na okno Kat, která nám přivezla tašky. Tohle mělo opět vliv na průběh celého dne,
protože už nebylo třeba plánovat cestu do kavárny, všechno potřebné bylo doma, a nezbývalo než udělat si klid a pohodu.
Pokusila jsem se udělat kus práce na Fest, Jasan se pokusil začíst do dvou knih, ale všechno to bylo takové nijaké a k ničemu, takže jsme se nakonec zaplacatili u filmu "Písně ze druhého patra", v půlce uvařili oběd a po dojezení a dokoukání se vypakovali a rozešli do svých směrů,
já pro Čudle na vlakové nádraží, Jasan silnicí k městu, ze kterého jde nejlíp stopovat směr Praha.
Čudle s Václavem přijeli hezky, poseděli jsme si všichni tři v příjemné restauraci u nádraží, a tím bych zakončila poznámečky o lidech a místech.
Vytvářet obraz nesouvislýma popiskama lze, ale otázkou zůstává, co si do toho "divák" docáká a přičmárá.
Když se dívám na sebe a to okolo, připadá mi, že...
...že
že...
:)učím se nedělat závěry tam, kde není co zavírat.
Teď přichází podzim, ochlazuje se a fouká hodně vítr,
jestli uklízet a větrat, tak právě teď.

p.s. v Praze a v Brně a v Hodoníně bude v příštích dnech možno na Vamo Paya natrefit. Jak na ulici, tak někde insajd- přeju krásný kulturní zážitek.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 6. září 2015 v 23:54 | Reagovat

Někteří lidé, jako Kristýna nebo Čudle, se prostě umí narodit do vrstevnatého, barevného života, který rozhojňují k obdivu i závisti ostatních, ne tak vyvedených smrtelníků. :)

2 banalite banalite | Web | 7. září 2015 v 1:08 | Reagovat

Já jen doufám, že ten odborník je odborný natolik, aby uměl číst i za hranicema učebnic.
Já dneska napsala tý ženě přes skype, konečně asi po roce zvažování návratu. Tak uvidíme. Hodně štěstí a posunu nám oběma.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama