Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Září 2015

zápisky z pivní účtenky...noc 27.-28.9.2015

28. září 2015 v 12:15 deníček
Včera jsem byla v kině na filmu Amy.
Je teď už po půlnoci, koukáme prozměnu na Švankmajera,
v bytě jsme jen my dva a to je dobré,
dneska jsem za ráda,
dneska je to takhle hodně vpořádku.
Je smutný, že popularita musí dosáhnout tak obrovské masivity, aby stálo za to točitn film o tom, jak lidské tělo podlehne škodlivým látkám, vlivu zvenčí a také poruše příjmu potravy.
Připadne mi, že zmínka o tom, že PPP tělo poškozuje zevnitř takovým způsobem, že i když se člověk cítí dobře, vpořádku být nemusí,
a že takovéhle tělo reaguje na ostatní zátěže typu chlast/drogy jinak, než tělo zdravé,
skončila pohřbena pod záplavou jiných informací a především kvantem fotek, ze kterých je patrná intoxikace omamnými látkami,
ale nevnímám to jako křivdu,
ten film byl masově primárně o životě celém,
a to utrpení tam vidí jenom ti, kteří si prošli něčím podobným (ať už je to psychotická láska, drogy, nenadálá sláva, alkohol anebo třeba PPP).

vzkaz ze světa čísel

26. září 2015 v 23:06 (Fe)minimum
Neklid je odpovědí na přebytek pokoje,
možná že když má člověk všechno začne být neklidný,
jak divý hledá bubáky a démony,
vytahuje staré šuplíky a řinčí prázdnýma plechovkama od limonád,
v pelechu gníbou netopýři,
v peřinách roztoči roztáčí prach,
pod víčky roste snění,
a probuzení není nadosah...

"A co ty? Ty se máš dobře, nic ti nechybí?
Hm, no to jsou ale věci,
tak to musíš být hodně vháji, co?
No ne, nemusíš se za to stydět, venku jsou davy lidí kteří čekají na tvoji zpověď,
poděl se s námi o svůj posraný život,
my se ti nebudeme smát..."

poránu

25. září 2015 v 7:10 modlitba je, když...
vracet se z noční,
na kole brázdit silnici a koukat se, jak svítá....mrazíky u země,
ležet chvíli jen tak v poli,
tohle ani pračka nevypere asi, tohle půjde rovnou do pytle s věcma na naši uměleckou performance, kterou ještě letos rozstřelíme s Kat obyvatele i samotnou Krajinu kulturního barbarství,
mír v sobě,
jen je mi líto...

trochu (ne)erudovaného psaní

24. září 2015 v 21:27 pod perexem
Doučování si žije vlastním životem. Jsou to naprosto nové věci, na které se snažím připravovat, ale zatím se mi to moc nedaří a to nejen proto, že základní škola zcela bojkotuje jakoukoli spolupráci.
Je docela smutné, že vlastnoručně napsanou žádost o zapůjčení sady učebnic pro ročníky, které doučuju, paní ředitelka zkonstatovala "No to v žádném případě!"
"Úřady na tebe ty babo", odpovídám mlčky a vyčkávám,
"až se paním kurátorkám na magistrátu odvaří tiskárna z těch stovek stran, které mi kopírují a kopírovat budou,
to pak uvidíš ten tanec...!!!"

dvě nebo tři cesty

24. září 2015 v 19:39 (Fe)minimum
Dneska jsem se už úplně vytratila. neexistuju. Po Světě chodí figura. Měla bych zkusit něco (u)dělat. Něco jiného, než co dělá doteď. Dělat míň. Nedělat nic možná.
Nemám vůbec žádnou představu, co by mě těšilo. Mám všechno tak dobře rozjeté a plánované a funkční, že vlastně sama sebe nijak nepotřebuju. He.
Figura.

muzikální opis

23. září 2015 v 20:14 deníček
In a dream I was a werewolf
My soul was filled with crystal light
Lavender ribbons of rain sang
Ridding my heart of mortal fight

I my/i granti

17. září 2015 v 21:44 pod perexem
I myi granti?
My jsme Granti, to se vidí,
jak vítáme tu cizí nové lidi!
Kapesné a internet,
kdo by tu nechtěl bydlet hned?
....
.
...
I my, obyčejn lidi žijeme tady v České republice. Ne jen vážení vědci, politici anebo "obecná veřejnost", kteří mají potřebu neustále k problémům s uprchlíky něco přicmrndávat, na něco žehrat, někoho děsit no prostě šířit jakékoli velkoplošné a dalekodosažitelné informace o uprchlících.
.
Už mám dost toho všeho okolo, co se ke mě dostává. Potřebuju hned dodat, že se ke mě může dostávat opravdu dost ledasco, protože se snažím "snímat" mediální toky od bulváru po odborná data,
abych byla (dle mého názoru) dostatečně objektivní.

Všelijaké ostatní problémy republiky (Evropské Unie) mi jsou dost u zadku. Pokud vím, že není v mých možnostech jakkoli se do daného problému efektivně otisknout, ať už názorově anebo doslova fyzicky,
nechávám to plavat, a žiju stejně tak, jak žiju.
Problém s imigranty by mi byl stejně u zadku jako ty ostatní věci, kdyby....kdybych nevěděla, jak se žije občanům ČR v azylových domech na území České republiky.

Hýbe se mnou, že prostředky vynakládané na komfort imigrantů jsou mnohdy větší než na platné (=legitimované, v matrice zapsané, na českých úřadech evidované) občany ČR.
Hýbe se mnou, že cizí lidi mohou dosáhnout na věci/prostředky/pomoc/podporu, která je pro vysoké procento domácích lidí v azylových domech nedostupná, nebo dokonce odpíraná!


A hodně, hodně mě štve to, že o tomhle se píše TAK MÁLO, že to naprosto zapadá mezi všema sračkama o tom, KOLIK že těch uprchlíků vlastně u nás je a bude, jaké přestupky už stihli na našem území napáchat, na jaké cizokrajné nemoci se můžeme chystat,
anebo opačnýma sračkama o tom, jak jsme rasističtí, chladní, sobečtí a zlí na chudáky uprchlíky.
...
.

projekt 365 dní trochu jinak vol.3

15. září 2015 v 21:11 (Fe)minimum
Touhle dobou měly probíhat přípravy na svatbu. Já i KáKá máme nejraději z ročních období podzim,
takže bylo jasno ihned v tom, kdy se budeme brát.

řádkování 13.-14.9,2015

14. září 2015 v 23:22 deníček
Při výstupu z brněnského MHD hlasitě říkám "nashledanou", a pak se cítím trapně, že to mám natolik zautomatizované z Krajiny kulturního barbarství,
že je pro mě Brno tolik vzdálené,
prdel světa,
není město,
nějaký kus "reality od vedle",
místo, kde zrovna su, aniž bych se nad tím hloubš zamýšlela...v Praze se mi to neděje, achjo.

Chtěla jsem napsat něco o imigrantech,
konečně trochu obnažit nitro konstruktivně,
v těch všech bulínkách a emo psaníčkách už to začíná lehce zapáchat,
ale nakonec skončím u pochcaných zastávek,
kde jsem musela čekat příliš dlouho na večerní spoje,
někdy i dáma musí čůrat, nejde to už vydržet,
v pokoji bezejmenném na mě čeká malířský stojan,
na konci roku bude výstava a já tam budu visettaké,
na zítřek mám několik poznámek o světě a sobě,
potěším sebe vlastním slovním projevem nahlas,
terapeutovi nakrmím uši,
nutí mě zamýšlet se nad tím, že jsem líná zapadnout víc mezi svoji krevní skupinu, takže se trápím víc než je potřeba mezi tím, v čem není třeba o nic se snažit,
napadlo mě motivovat se k větší sebeúctě třeba tím, že plynule mluvím dvěma jazykama kromě mateřstiny, a na dalších dvou pracuju,
zastávám vysoké funkce v neziskové oblasti a mám cit pro umění,
ale je to blbost,
asi bych ve skutečnosti jen chtěla potkat chlapa, který by se mnou chtěl mít dítě,
chtěl se o mě postarat bez ohledu na to, co mu za to (ne)budu chtít dávat,
chtěla bych pro někoho být natolik dobrá, aby chtěl svou krev pomíchat s mojí,
a jo, jednou jsem to zažila a je z toho super Čudle, takže si nemám právo stěžovat moc hlasitě,
byla jsem pozvaná na několik úzkokruhých poetických sedánků,
všechny jsem zdvořile vynechala s tím, že nemám co přidat,
být umělec je v mém případě asi jen odraz vnitřní nátury, málokdy mám požitek z toho, když je z toho něco vidět navenek,
hovno umělec,
snad aspoň dobrý kritik,
ale ani to ne, většinou je mi těch umělců líto když vidím co za tím je doopravdy, anebo nemám co kritizovat,
nějaké recenze o výstavách a koncertech si lidi můžou přečít v rozličných kulturních médiích (třeba i mým rukopisem)
nejlepší na psaní je to co není čitelné, a jen to rezonuje někde v pozadí,
a občas jdu spát s obavou, zda moje smysly vnímaj realitu, anebo jen to okolo.

neautentičnost...11.9.2015

12. září 2015 v 11:25 deníček
Sedím s J. v Praze na kafi, nad náma je Vyšehrad a za námi prosklené dveře, které vedou do kouzelné zahrady.
Mluvíme.
Povídáme si.
Řešíme formální věci do projektu.
Koukám do Psího vína a komentujeme "moderní komiks pro děti".
Jsem naprosto autentická.
Povídáme se chvíli o psychoterapii, na kterou jsem začla chodit, říkám že si moc přeju, aby ten terapeut po čase pochopil, jak to s tou mou hodnověrností je,
prohrabal se těma XY kilama mluvené baláže okolo...
Umím být autentická, je mi tak moc dobře a cítím se zcela komplexně.
Faktem ale je, že neumím být autentická ke všem a hlavně pořád, protože by to znamenalo dost problémů, a já už nechci plýtvat energii na to furt někomu něco vysvětlovat (terapeut by mi teď pravděpodobně řekl, že nejsem povinna nikomu nic vysvětlovat,
což já vím, ale nedokážu rozhazovat lidi a nechávat je v tom s prostým "hm, ale tak to prostě je"),
moje poslední krize s autenticitou, která se mě dotkla - jo, dost jsem povznesená nad většinu drobných zádrhelů, takže jen tak něco se mě dotknout neumí - nastala před pár týdny, když jsem řekla nahlas, že chci jít spát domů dvě hodiny poté, co jsem si připadala jako zcela nepodstatný prvek v okolí D., a nenašla ani jeden důvod čistě pro soukromé účely udržení se ve stejném prostoru.
Problém jako blázen,
takové věci, co se pak děly, jsem nezažila už několik let a popravdě by mě nenapadlo, že se ještě kdy s někým budu potřebovat do čtyř ráno procházet s vínem a něco si vysvětlovat (nehledě na to, že mi ráno bylo sděleno, že si "vlastně už nic nepamatuju, co sme si říkali").
Nemám problém s tím být autentická,
mám sakr velký problém být autentická tam, kde to nemá šanci na pochopení (přestože lidi nemusí chápat všechno).