Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

il est inutile de citer tout

5. srpna 2015 v 22:05 |  pod perexem
- Brno, město jako některé další, jsem v něm víc turisticky než osobně, můžu chodit úplně kam chci a prakticky nikde na mě nevyskakují vlastní mtrvoly, otisky ani stíny, neslyším svoje kecy ani necítím nic osobního, co k danému místu někdy patřilo, nebo bylo připojeno. Jsem v Brně doma asi stejně jako v Praze, Táboře nebo Plzni. Spánek doma, v pokoji, kde jsem spala víc než patnáct let, je spánek stejný jako u Zuz doma, v hostelu, u Vaška a vpodstatě kdekoli na přátelském území. Bonusem je možnost povídat si se sestrou, ale není to obvyklé,
moje výskyty doma se často míjí s jejím programem,
aspoň že to nemá vliv na obsah hovorů.
-Brno, zastávka autobusu směr Babička, volá D., chce slyšet, co mu chci říct až na konci dne, cukám se jen chvíli, protože se učím vyhovět potřebám, které dokážu chápat, přestože se s nimi neztotožňuju,
byla to jedna z nejlepších emočních komunikací posledních dejmetomudeseti let (po telefonu rozhodně!),
mám z toho moc dobrý pocit ještě teď.
Chcíplo "díky tomu" sice dost možností okolo, ale ... je skvělé, že padly, ať shoří, prostě to tak cítím, CHCI to říct nahlas,
a konfrontace,(- vlastně je to oboustranný zájem domluvit se- ), je v tomto případě dokonalou odpovědí na nevyřčené sobecké modlitby táhnoucí se napříč XY rokama. Záblesk, že to jde proto, že o nic nejde, posílám upřímně do prdele.
- Brno s lidma, které neznám, ale kteří jsou nějak zapojeni do mého života. Oslava mámy přítele mé sestry, sedánek na zahrádce,
jsem jedinný nekuřák,
limonádu naštěstí pije více person,
nechejte prosím aspoň jednu kytku dusit se kouřem na stole, ať to nevypadá jako hromadná pitka, ale slavnost,
prkno nesoucí kilo žeber, v košíku se mastně povaluje chleba promázlý bylinkama, kopečky zelí a ještě papriky, okurka a rajče netřeba zmiňovat, ty jsou automatika,
historky a úsměvy a odkazy na fejnbuk a jůtůb, netrpím ale nechápu, co tam dělám,
po hodně dlouhé době něco jako "solidarita", sluchové kanály uzavřené,
ale netrpím.
- Brněnská noc s Jasanem na chodníku, na schodech, na zdi.
Mluvila jsem,
konečně
pak (i před, ale pak to bylo hezčí) jsem se na sebe usmívali,
chtěla bych ještě potkat někoho, jako jsi ty...ale ne JAKO, ale doopravdy, někoho, kdo by také byl...jestli neznáte, přečtete si Nohy od Jana Zábranyhttp://janzabrana.cz/proza/,
celkově se to pak (po)ztrácelo do noci a k přání dobrého spánku. Jediné, nad čím ještě přemýšlím, je nepřímé sdělení, že není potřeba mluvit k někomu, kdo není připraven/schopen slyšet,
že to není potřeba,
je to tedy k ničemu?
Koho se ptát? Dá se mlčením prorůst životem?
Nelíbí se mi automatika některých velkých faktů,
ať už je to spojení se svým primárním "vláknem",
vnitřní síla,
anebo konverzace, která není rovnocenná jenom proto, že ten, kdo ví víc, nemluví.
Není potřeba pojmenovávat všechno a mluvit o všem. Ovšem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | 6. srpna 2015 v 21:23 | Reagovat

Má to hlavu, patu i koleno. Povedlo se tuze, sweetheart, dlužím f-allence růže. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama