Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Srpen 2015

o alkoholu bez alkoholu...30.8.2015

30. srpna 2015 v 13:33 deníček
Dívat se jen před sebe je prý na nic, nic se pak o člověku nedá zjistit...Občas fakt koukám, co všechno lidi dokážou (ne)vymyslet.
Objevila jsem na svém nabitém životě docela zajímavou vychytávku - moje tělo a hlava jsou zvyklé makat. Když je volno, hned na něj navazuje běžný provoz. Nemůžu si dovolit vykrpit se nějakou ultrakocovinou a jí podobnými pastavy. V pátek jsem s milým D. a OB vypila asi tak šest piv a šest panáků ultrasuper zahraničního rumu, a jako bonus jsem po asiužvícnež dvanácti letech dvakrát potáhla z marihuanového jointa,
ráno jsem vstala, žádné špatně, hlavně žádná morální kocovina, jediné co bylo nepříjemné, byla žízeň. Po jejím uhašení půllitrem kohoutkové vody jsem fungovala natolik dobře, že jsem zašla nakoupit a s láskou uvařila dobrý oběd pro dva.

Včera jsem jela za naší ´adoptovanou babičkou´do Plzně, podívat se a trošku zreportovat Obří loutky v ulicích (tohle jsem dokonce dokumentovala foťákem, takže se těším, až to tu trošku obživne fotkama),
a vrcholem večera bylo setkání s kolegou z festu, se kterým bylo potřeba probrat provozní věci dalšího ročníku.
Kolega pracuje jako barman v jednom z poměrně luxusních podniků, což znamená, že si za luxusní ledový kafe zaplatím krásných sedm korun,
a vedle v přidruženém koktejlbaru vypiju několik luxusních drinčíčků zcela zdarma.
Stejně jako při první návštěvě mě uchvacují šablony, které onen koktejlbar navštěvují. Jsou to ty nejvíc paštičky a jejich mužské ekvivalenty - šamponci, jeden exponát vedle druhého, figuríny jako z výloh, povětšinou volně k mání, máš-li na to ber jen ber (kdybych neřešila pracovní věci a nebyla "ta nadřízená", cítila bych se tam asi hodně hodně trapně ve svých obyčejných černých koktejlkách konfekční velikosti 40, s dva dny nemytými vlasy, absencí make-upu a několika dalšími fatálními společenskými prohřešky, které v určitých kruzích platí za smrtelný hřích).
Uvědomuju si, že v některých oblastech mám už opravdu pozici spojenou s určitou mocí, která má za přirozený efekt respekt lidí, které koordinuju. Je to pro mě poměrně nová věc, ale myslím, že mi dobře jde užívat si to. Ne ve smyslu hry na šéfku, ale ve smyslu práce s lidskými zdroji. Řekni mi čím chceš festu přispět, a pokud na to máš potenciál a kapacitu, dám ti maximální podporu, budu za tebou stát před vedením festu a najdu ti mantinely, ve kterých se můžeš pohybovat vlastním způsobem a zcela svobodně.
Spát jsme šli ve čtyři, neodvažuju se odhadovat, kolik drinků během večera padlo, kolem desítky to bude, ale po čtyřech a půl hodinách spánku mi opět není ani zle, ani kocovinově. Hlava funguje, tělo je v háji jen na obalu.
Jo, tohle je druhá strana mince- ty kejdy, tvářičky a druhé bradičky, které umí vyrůst ze dne na den v souvislosti s konzumací alkoholu. Fuj!
Naštěstí už není v dohledné době žádné setkání, u kterého by se hodilo chlastat, a taky je tu konec léta, dneska večer se odložím do nealkoholického duševního obejmutí Jasanovi, a zítra s Čudletem odjedeme domů, vstříc novému školnímu roku.
Cítím, že se mi konečně - teď na konci léta - podařilo najít pokoj sama se sebou a alkoholem. Že mít volno a vypít během něj prasácké množství alkoholu vůbec neznamená, že bych měla duální život, nebo přepínala mezi slušně pracujícím člověkem na úrovni a volnomyšlenkářskou labilní troskou, nebo mezi mámou a svobodnou holkou. Už jsem to jednou zažívala, neřešení alkoholu, ale ta obrovská zátěž ve vztahu s KáKá mi to sebrala, a pozvolna mě navrátila do černobílého režimu, ve kterém existuje přesné měřítko prakticky na vše, od počtu únosného alkoholu po výčitky z toho, že se vůbec bavím s někým, kdo alkohol pije. Nejhorší na tom je, že z toho nejde vylézt jinak, než ohnutím uměle vytvořeného úsudku,
což většinou nejde, protože se tomu hlava brání,
takže nezbývá než se prostě zlomit, přehnout se sama přes sebe, risknout naprostou katastrofu.
A nejhezčí na tom je, že je pak člověk chvíli vzhůru nohama, což je ideální příležitost nedělat si hlavu z věcí,které by jej normálně tížily.



krátký report učencův

29. srpna 2015 v 15:02 pod perexem
Všechny děcka, kromě jedné holkysložily před pár dny komisionální zkoušky, a postupují do dalšího ročníku (achjo, ta jediná, co neprošla je dcera mé známé, bývalé kolegyně z práce achjo...Ale tam nebylo co řešit, nad čím dumat).
U většiny z nich je pravděpodobné, že se jim podaří dodělat základku kompletně, protože evidentně mají kapacitu učivo do hlavy dostat.
Jakým způsobem, to je věc druhá...

Jak se zkoušky blížily, doučování se dostalo docela mimo původní rámec,
tím, že byla Čudle na prázdninách, jsem si mohla dovolit věnovat opravdu hodně času nejen domácím přípravám, ale i samotné výuce.
Na osobní přání děcek (jo, toho si vážím!) jsme se setkávali prakticky každý den na hodinu, dvě, a makalo se.
Den před samotnýma komisionálkama jsem i přijala pozvání a učila děti přímo v jejich domácnostech, takže nyní již moje anonymita přestala být anonymní,
a kupodivu mně to nevadí. Není potřeba tomu dávat škatulku, můžu být parťákem ve světě plném kurátorů, soudních nařízení, přestupkových komisí, finanční tísně, alkoholu, domácího násilí, sexu, zábavy a XY dalších věcí, které tvoří každodenní život prakticky všech, se kterými se v rámci doučování potkávám,
aniž bych ztratila respekt a autoritu. Tohle zjištění je velmi, velmi významné, a bylo i jedním z důvodů, proč jsem souhlasila s osobní účastí přímo u zkoušek.

Ne všichni ale skládali zkoušky, druhá část děcek se "rekreuje" ve výchovných zařízeních,
nastoupili minulý týden, a uvidíme se až v říjnu. Možná dřív, jeden kluk se ptal, jestli za ním přijedu, a mně to připadá čím dál víc jako dobrý nápad.
Úřad se ptá, jak to budeme dělat přes školní rok. Velký zájem potkávat se pravidelně, zpracovávat učivo ze školy, dělat referáty a připravovat se na testy a písemky. Ideální by samozřejmě bylo, abych "protáhla" děcka až do konce.
Protáhla je dobré slovo. Ne ve smyslu těsnosti ("dají to jen tak tak, natěsno"), ale ve smyslu drivu (čti drajvu). Motivace, budování vnitřní jistoty, hledání hodnot, smyslu a znovu spousta motivace, to jsou pilíře, na kterých stojí základy pro jakoukoli spolupráci. Proces učení je vlastně taková okrajová činnost,
a docela mě fascinuje, jak jsou úřady a vůbec dospěláci schopni to ignorovat, nebo dokonce dělat, že to tak není...

...já na to zatím kývu, jsem schopna pokračovat, hlavně to má i nějaký efekt takže nemám obavu, že to je k ničemu,
a nebojím se napsat, že jsem si opět potvdila, že děcka začnou být zlé a zkažené vlivem dospělých, a ne vrstevníků, natož vlivem sebe samých. Z některých věcí, které jsem v průběhu léta viděla a slyšela, budu neklidná ještě hodně dlouho,
možná do konce života v sobě ponesu úděs z toho, co všechno je možné,
ale učím se s tím žít, a dělat to nejlepší, co můžu dělat. Věc druhá ovšem je, že potřebuju z něčeho žít, (pracovní doba mého oficiálního zaměstnání je 8hodin denně pondělí-pátek, a já bych ráda setrvala minimálně do skončení pracovní smlouvy, což je do konce roku 2015,
a tak se budeme bavit o tom, jak to všechno udělat...
Jde to do sebe ve více vrstvách, přichází ke mě fakt poměrně velké výzvy, takže...neposrat se z toho, neposrat to, a užívat každého dne, kdy to funguje.


Conově...23.8.2015

23. srpna 2015 v 4:01 pod perexem
v zemi za zrcadlem je dnes ticho,
přestože chodbami školní budovy se kromě světla rozléhají i tlumené hovory lidí, kteří se rozhodli ještě nespat. Tenhle text už je asi desetkrát rozdrcen,
hlavní linie se vytratila,
stále se tu pohybuje jeden element, který si nejen chce povídat, ale i mi kouká přes rameno a okupuje tu část prostoru, ze které je vidět na monitor a já nemám koule na to otevřeně si tu vyťukávat blogísek...
Potřebuju si znovu obejmout aktuální polohu svého bytí,
evidentně vypršel čas relaxace po rekonstrukci,
a nemůžu nadále ignorovat přístavby,
nařezaná prkna, ohoblované fošny, igelitové pytle, míchačku na cement a spoustu dalších krámů,
které jsem "si dotahala a nechala přivést".
Je to nepříjemné,
většinou je to fakt spíš nepříjemné než radostné,
chvíle radosti pak okupují nesmyslné výčitky, jestli "na to už nejsem stará",
včera jsem D.počůrala ruku na chodníku, takový záblesk něčeho normálně praštěnýho,
oboustranná radost,
chybí mi to možná víc, než jsem schopna vnímat,
jsem uchycená ve vlastní bezpečné sterilitě nejen žití, ale i prožívání,
nemám iluze o tom, že mám kapacitu roztáhnout se do široka daleka,
a přestává mi to vyhovovat,
přestává to vyhovovat i všem okolo, se kterýma trávím čas jinak než pracovně.

Takže...nakopnutí

a vytrvat...

Slunce nad Břevnovem II...14.-15.8.2015

15. srpna 2015 v 10:20 deníček
Každá moje dlaň byla ztracena v jiné dlani,
šla jsem uprostřed,
napůl vedena a napůl vedoucí,
je to naprosto fu(c)k, šli jsme tak hodně dlouho, foukal silný vitr, smáli jsme se a vláli v tom všichni tři,
na obloze bylo pouze černo,
obrysy figurek jako vystřižených z papíru,
dneska ráno vyšlo slunce,
měl jsi tolik nezbytečných slov,
které jsi ale topil v mastné polévce vlastní kocoviny,
je-li vyžadováno, abych byla napůl taky trochu někoho dalšího, co je špatně na tom, když chci spát sama v prázdném pokoji
?
Dneska ráno vyšlo slunce,
poprvé jsem se cítila vinna,
poprvé mi někdo nahlas řekl, že odlehnout si je horší než rozchod, hádka anebo facka,
odlehnout si to je jako nechci tě vidět, neodvolatelně,
a všechno, co se stane potom, už má ultravajlet neuvěřitelnosti,
a je téměř nemožné to překlenout.


Rozlehlým polem leť můj hlas,
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zjev!

Mrtvému rakví budu já
My odbudem pohřební zpěv
Pohřební hudbu vichr má
Já bílý příkrov tomu dám
Já truchloroušky obstarám
Já černá roucha doručím
Roucha i roušky dejte nám
A já vám slzy zapůjčím
Pak já rozduji vonný dým
Já rakev deštěm pokropím


projekt 365 dní trochu jinak vol.2

12. srpna 2015 v 22:31 modlitba je, když...
Jsem usazena,
ne jako lógr zkažené kávy, sedám si ke dnu pokojně,
a nehniju.
Bojuju s matikou, šestá třída ještě jde, sedmá už je těžší,
ale snažím se.
Co můžu předat? Kus ze svého nepovedéného dětsví (a bylo nepovedené? Když pak sedám tam, kde sedám?)
střípky minulosti,
ze které vzešla přítomnost?
Drž se těch děcek, prosím Tě!
A dej mi čistou hlavu,
zítra, pozítří, pokaždé když něco dělám,
taky se potřebuju občas opřít,
omotat své paže kolem kmene,
bosými chodidly odrhnout kousek kůry,
beze strachu, že to nedoroste,
vyšplhat do větví, a kochat se výhledem.

Můj plán Bé, ve kterém žiju téměř pátý měsíc, má zase plán Bé, říkám si že je to skvělé, že to jde a není třeba víc, než dělat,
mám teď dokonce čas se rozhodovat,
přemýšlet,
jsem ve službě, to už jsem pochopila,
jen by mě nenapadlo, že it looks like this,
doba se mění,
na Světě je fajn, že člověk může získat hmotné statky, když vlastní hmotou působí a koná,
už mi to nepřipadá nebezpečné,
víc strach mám ze svých myšlenek,
které jsou nezávislé na nikom a na ničem.
Zítra zas ráno,
moje pracovní morálka je konečně zas v normě,
vyžehleno, zameteno,
akorát vařit se mi nechce,
líbilo se mi vidět, jak by vypadalo,
kdybych řekla "ano",
od září dvě práce,
smysluplná a doplňková,
čas na rodinu,
čas na sebe,
škoda že už nepřemýšlím dopředu,
že jsi mě toho zbavil,
a nezlob se za tohle rouhy rouhy,
občas mě baví vystřelit si z mě i z Tebe,
stále Ti věřím smysl pro humor,
ať je sebevíce černý,
protože nejdu šejdrem, jen trochu škobrtám a zajíkám se,
moje plíce jsou cajk, akorát ve vakuu těžko dýchat,
ale jsem vděčná,
jsem tááááááááhle vděčná,
spokojená a taky trochu přihlouplá,
jeden kluk řekl "U Tebe je "znepokojující" takové to exponované "sebemrskačství". Sebekritikou u sebe nešetřím, ale dávat ji okatě na odiv je matoucí"

...vůbec si nemyslím, že něco exponuju,
prostě to tak je,
hotovo,
a amen.

přidat kontakt netřeba

8. srpna 2015 v 6:57 modlitba je, když...
Tahám to hodně zespoda Bože,
nejradši bych sebou praštila do peřin i do nového dne jen tak, beztělesně, beztrestně
(nic ve zlém),
umím vypnout zbytečné myšlenky,
ale nejsem obratná ve chvílích, kdy na to přijde řeč
lekce skončila
a fáze zvnitřňování si toho, že jsou věci, které není potřeba prát přes hlavu, a stačí je prostě dělat,
není taky žádné piánko.
Tak trochu postárádám motivaci
právě jsem zjistila, že motivace mám až až, jen dělám příliš mnoho věcí naráz, a příliš chodím mezi lidma,
a potřebuju trošku smuténkovat,.
ubožet si (pane Bože, pane Bože),
a odložit to, že mám v sobě po dlouhé době nějaké filtrované sranečky,
neuhlazené poměry,
a taky mi připadne, že jsem si sedla půlkou zadku do hovna.
Jsem naštvaná,
vyčítám si některé věci, které jsem udělala/neudělala/řekla,
vím že to je absurdní, k ničemu (mi) to není, akorát se ochuzuju o lepší věci,
ale děje se mi to, a připadám si jako idiot, když cítím jak při modlitbě "přepnu", a v hlavě mi vyskočí článek o tom, jak si modlitbou či meditací udělat srandu z doktorů, když chtějí měřit EEG!
Já ale nechci žádné alfa vlny,
chci si odpočinout,
jeden kluk řekl "mluvit s Bohem nejde, je to vlastně pokec sama se sebou",
já v tom vidím velký rozdíl,
takže v závěru obraťme list,
tohle je totiž trochu Tvoje práce,
lidi by měli chtít a začít,
stále se směju, když si vybavím Billa Mahera, jak konfrontuje jednoho vysokého politika se svou obavou, zda ve vládě má být někdo, kdo věří na mluvící hady a podobné nesmysly,
ale srozumitelná odpověď - ta je na Tobě!

il est inutile de citer tout

5. srpna 2015 v 22:05 pod perexem
- Brno, město jako některé další, jsem v něm víc turisticky než osobně, můžu chodit úplně kam chci a prakticky nikde na mě nevyskakují vlastní mtrvoly, otisky ani stíny, neslyším svoje kecy ani necítím nic osobního, co k danému místu někdy patřilo, nebo bylo připojeno. Jsem v Brně doma asi stejně jako v Praze, Táboře nebo Plzni. Spánek doma, v pokoji, kde jsem spala víc než patnáct let, je spánek stejný jako u Zuz doma, v hostelu, u Vaška a vpodstatě kdekoli na přátelském území. Bonusem je možnost povídat si se sestrou, ale není to obvyklé,
moje výskyty doma se často míjí s jejím programem,
aspoň že to nemá vliv na obsah hovorů.
-Brno, zastávka autobusu směr Babička, volá D., chce slyšet, co mu chci říct až na konci dne, cukám se jen chvíli, protože se učím vyhovět potřebám, které dokážu chápat, přestože se s nimi neztotožňuju,
byla to jedna z nejlepších emočních komunikací posledních dejmetomudeseti let (po telefonu rozhodně!),
mám z toho moc dobrý pocit ještě teď.
Chcíplo "díky tomu" sice dost možností okolo, ale ... je skvělé, že padly, ať shoří, prostě to tak cítím, CHCI to říct nahlas,
a konfrontace,(- vlastně je to oboustranný zájem domluvit se- ), je v tomto případě dokonalou odpovědí na nevyřčené sobecké modlitby táhnoucí se napříč XY rokama. Záblesk, že to jde proto, že o nic nejde, posílám upřímně do prdele.
- Brno s lidma, které neznám, ale kteří jsou nějak zapojeni do mého života. Oslava mámy přítele mé sestry, sedánek na zahrádce,
jsem jedinný nekuřák,
limonádu naštěstí pije více person,
nechejte prosím aspoň jednu kytku dusit se kouřem na stole, ať to nevypadá jako hromadná pitka, ale slavnost,
prkno nesoucí kilo žeber, v košíku se mastně povaluje chleba promázlý bylinkama, kopečky zelí a ještě papriky, okurka a rajče netřeba zmiňovat, ty jsou automatika,
historky a úsměvy a odkazy na fejnbuk a jůtůb, netrpím ale nechápu, co tam dělám,
po hodně dlouhé době něco jako "solidarita", sluchové kanály uzavřené,
ale netrpím.
- Brněnská noc s Jasanem na chodníku, na schodech, na zdi.
Mluvila jsem,
konečně
pak (i před, ale pak to bylo hezčí) jsem se na sebe usmívali,
chtěla bych ještě potkat někoho, jako jsi ty...ale ne JAKO, ale doopravdy, někoho, kdo by také byl...jestli neznáte, přečtete si Nohy od Jana Zábranyhttp://janzabrana.cz/proza/,
celkově se to pak (po)ztrácelo do noci a k přání dobrého spánku. Jediné, nad čím ještě přemýšlím, je nepřímé sdělení, že není potřeba mluvit k někomu, kdo není připraven/schopen slyšet,
že to není potřeba,
je to tedy k ničemu?
Koho se ptát? Dá se mlčením prorůst životem?
Nelíbí se mi automatika některých velkých faktů,
ať už je to spojení se svým primárním "vláknem",
vnitřní síla,
anebo konverzace, která není rovnocenná jenom proto, že ten, kdo ví víc, nemluví.
Není potřeba pojmenovávat všechno a mluvit o všem. Ovšem.