Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

rodinný den

18. července 2015 v 23:32 |  modlitba je, když...
To, že oslovím správné lidi v nočních hodinách, už neberu jako něco zvláštního. I když - ano, je mi líto těch, kteří si prožívají osobní peklíčka při osamělém cirkulování po hospodách se skrytou touhou nebýt doprdele tak strašně sám. Bože prosímtě dej mi spoň na chvíli pocit jistoty, že nejsem tak úplně ztracený případ, a kteří končí nad ránem s panákem napůl plným vlastních slz,
v cizí posteli, anebo na lavičce v parku,
a uvnitř to furt zeje prázdnotou, ředěnou nějakým tím alkoholem, vyčpelými řečmi a zápachem vlastní nicoty, co bolí.
k četbě si pusť teď:
Umím oslovit správné lidi, šlo mi asi vždycky, ale trvalo hrozně dlouho, než jsem pochopila ten princip a zákonitosti "má dáti-dal-vzal" včetně neohraničeného přílivu milosti.
Najít správného parťáka totiž může často vyvolávat pocit, že to je osud, znamení, cokoli podobného, nevlastního člověku, a mě trvalo hrozně moc dlouho, než jsem to začla chápat.
...
.
...
Nejvíce do hloubky zasahující zjištění, že ze spektra hospod to lze přenášet do civilu. Zdá se to logické, ale narovinu si řekněme, že teorie se s praxí hodně rozbíhá.
Koukám se na celý ten obří komplex myšlenkových pochodů a mechanismů,
které vedou člověka k nalézání vnitřního klidu,
který po určité době začíná rezonovat i navenek,
a umožňuje měnit komplexní vazbu jedinec-Svět a to včetně zpětné vazby,
a jsem v pokorném úžasu...vděčná za to, že to někdy můžu zažívat.






Dneska jsme si s Čudletem udělaly výpravu do pravěku. Dinopark Plzeň, jeden z posledních, kde jsme ještě nebyly...
Čím víc pracuju a vůbec si to dávám tak nějak podospělým způsobem, tím víc si užívám společné chvíle oddechu. Je to trochu jako sen, něco, co jsem možná kdysi jako malá zažívala, ale následkem agresivní intenzity rodinné disharmonie zase zapomněla,
máma a dcera na cestách,
krajina za okny vlaku,
čekání na perónu, karty a slovní hrátky,
parťačky napříč nepřízní počasí i osudu...Je jedno, jak se to pojmenuje,
prostě jsme si dnes vyjely na výlet, a vycházelo to krásně.
Dinopark sám o sobě přinesl nejeden úsměv, ať už aplikací voliér s živými zvířaty, dinosauřím tetováním anebo úspěšně zvládnutým 3D kinem (citlivost Čudlete je neuvěřitelná, a moc si vážím toho, kolik se nám podařilo za poslední roky udělat pokroků. Z téměř asociálního kriplíka roste sociálně zdatná slečna, která umí pracovat se svými pocity a prožíváním natolik, že si dokáže mantinely vytyčovat sama...).
To, o čem chci ale napsat, se odehrálo až po odchodu z dinoparku...
Od K. jsem dostala včera v kavárně typ na Bolevecké rybníky. Prý krásné koupání a okolí, které bychom si neměly nechat ujít. Napůl ponořená do spánku jsem se včera zmohla naťukat do do počítače a spát jsem šla s úlevným povědomím o tom, že tam můžeme bez obav zajet, protože to je na trase tramvaje, kterou poměrně znám...
Když jsme v ní už seděly, přišla na mě ale nejistota, zda jsem si dostatečně uložila do hlavy zastávku, na které je potřeba vystoupit.
V tramvaji se nacházelo asi tak patnáct dalších lidí. Bylo to vlastně stejné jako v hospodě, jenom se nadechnout, zavřít na pár vteřin oči a potom přistoupit k jedné staré paní, která seděla o tři sedadla před námi, a položit jednoduchou otázku:
"na které zastávce je nejlepší vystoupit, když chceme k boleveckému rybníku, prosím?"
...
.
...
Paní tam měla namířeno také. Vystoupily jsme společně, přešly silnici a zamířili cestičkou do městského lesíčku.
"Já ale nemůžu tak rychle", povídá po chvíli paní Čudleti. A Čudle zvolnila tempo, a šly jsme pomalu dál až k bráně hřbitova,
kde jsme si pár minut postály u rodinného hrobu, na kterém rostl krásný tříletý smrk, a křestní jméno paní, která tam stála s námi, naštěstí na náhrobku chybělo (v sudetách jsem nevycházela z údivu, že si lidé nechávají svoje jméno tesat na náhrobek ještě před tím,než zemřou. Jméno, příjmení, datum narození a potom PRÁZDNO....místečko tak akorát na těch pár čísel. Děsivé).
Pod jmény rodičů, tety a manžela skoro jako by ani nebylo místo na kohokoli dalšího. Nekomentovala jsem to, ale přišlo mi to férové.
.
K rybníku jsme dorazily o pár desítek minut později,
a naprosto automaticky si ustaly pohromadě, vedle cikánské rodiny ve stínu vzrostlé borovice. Po dlouhé době jsem neřešila převlékání do plavek, upřímná fascinace D. mým tělem mi možná dodává určitou jistotu, že si mohu dovolit odhalit na chvíli určité partie, není-li přirozeně možnost zůstat zahalena,

a potěšilo mě, že ani paní se nemotala složitě do ručníku.
Do vody jsme šly společně, a zatímco ona si šla zaplavat, já s Čudletem prožívala druhohorské souboje mořských predátorů na život a na smrt (teď jsem se ti zakousla do ploutve a držím uáááá).
Na břehu jsme si vyměnily spodní díl plavek za sukně, a ve třech vyrazily na prohlídku okolí. Dozvěděla jsem se velmi zajímavé informace o tom, jak to u rybníků vypadalo dříve,
koupila předraženou dvoulitrovku chlazené vody,
a připadala si naprosto klidně, rodinně a sounáležitě,
aniž by mě jakkoli trápilo, že jsme si ani neřekly jména.
Na představení došlo o chvíli později, kdy si Čudle na ručníku vytáhla blok a pastelky.
Milena, jak se paní představila, projevila velký zájem o kresby Čudlete,
dříve také malovala,
takže jsem je víceméně ponechala sobě navzájem, a odešla si soukromě zaplavat.
Když jsem přišla,
obě byly zabrané do kreslení,
Čudle "stajlovala" účes 2D figurýny v kreativním design sešitku,
a Milena kreslila děvčátko s pejskem na vodítku. Vytáhla jsem nakrájená jablka, která se potila v plastové krabičce, a přislo mi,
že všechno je tak, jak má být...
Milena pak vytáhla krabičku s domácím rybízem,
seděly jsme, vítr foukal a bylo krásně.
A když pak přišel čas na odchod, zcela automaticky jsme si vyměnily kontakt a já se těším, až příští týden Milena přijede k "nám" do kavárny, a společně projdeme zámek a kousek lesa tady u nás, v Krajině kulturního barbarství...

Vážím si toho, že se lidi ještě můžou potkávat. Ať už z toho něco bude, nebo ne, dnešní den ponese otisk něčeho skutečně lidského,
s nádechem naděje.

Primárně je také dnešní den svědectvím o tom, že člověk NENÍ sám.
není sám.
není sám.
není sám.
není sám.
není sám,
a za to Ti děkuji Pane.
amen

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | 19. července 2015 v 2:33 | Reagovat

Sedím v hospodě obklopen bandou Amíků, sleduju v bedně baseball, nejsem ani moc opilý, takové dny máme asi za odměnu.

Ale sama jsi, samě neunikneš. :)

2 stuprum stuprum | 19. července 2015 v 5:01 | Reagovat

Stačilo. pár hodin. Začíná se tvůj model rozpadat, dělám prdel, neber mě vážně. Akorát už má další den.

3 fall fall | 19. července 2015 v 5:38 | Reagovat

[2]: volečku :-D

4 stuprum stuprum | 19. července 2015 v 5:43 | Reagovat

Furt. Se nic neděje, Čudle. Akorát mě vyhazují.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama