Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Červenec 2015

na jedno dvě

30. července 2015 v 9:16 (Fe)minimum
Jela jsem do Prahy pro kocoura, měla program a spaní u Václava, Psala jsem OB, zda by v pozdních hodinách nezašel na jedno dvě piva,
jsem silně zmáhána vším okolo a pčišlo mi jako dobrý nápad nechat se z toho vyvést skrze vnímání a řeči někoho,
kdo se věnuje umělecké tvorbě naplno,
ať už texty, nebo řevozpěvem,
D.jsem nepsala nic,
v pondělí je koncert, kam se těším,
a předevčírem jsme se vrátili z dovolené.
OB to pojal víc společensky,
takže jsem kolem dvacáté druhé vplouvala do známého neznámého výčepu,
a chtěla hledat, kde že jsou ti dva,
když mě prásklo do očí, že ten kluk, co sedí u baru, naproti distingované a peroxidem vyjeté slečně, ten kluk v tmavé košili s kšiltovkou správně natočenou dozadu,
hipsterská dvojice jak vyšitá,
novodobí umělečtí spratečci,
topící se v penězích, kultuře a snadno dostupném fetu,
je Š.,
chlapec dubstepař,
drogový maňas, kterému jsem před nějakou dobou vykouřila na dámských záchodkách,
protože jsem mohla, nebylo to nic proti ničemu,
prostě jenom pomoc bližnímu
malý risk pro blaho jeho těla a klid mojí duše
a pak ho nechala plavat někde v davu,
než se uchytí k jiné slečně,
abych pak mohla nerušeně tančit sama dál...
.
Včera mi došlo, že drogy jsou někdy fajn,
když svět je tak malý, že lidi do jednoho podniku háže,
člověk si pak nepamatuje tváře,
mnohdy ani kontext,

a naprostý vděk jsem pociťovala ve chvíli, kdy jsem prošla těsně kolem něj, nic se nestalo, a já si mohla o pár metrů dál podat objetí s OB i D., sednout, a bavit se.

vidím, slyším, dotýkám se...27.7.2015

28. července 2015 v 9:31 deníček
...začínám na sobě pozorovat známky odporu k lidem, kteří budují fiktivní světy. Dalo by se říct, že se štítím těch, kteří vymýšlí pozadí skutečným věcem, anebo přímo roubují představy s realitou.
Naprosto děsivě na stoprocent si vystačím s tím, co vidím a slyším a čeho se dotýkám. Nevím, jakým způsobem to můžu filtrovat, ale bude nezbytné na to přijít, protože jsem natolik obnažená, že se na to nedokážu prostě jen tak koukat a slyšet a dotýkat se toho.
Je potřeba zmínit, že i v opačném směru to funguje,
a není to tedy jen o přebytku hnusu Světa, ale i jeho krásách,
nicméně pro obojí platí,
že toho MOC nezvládám,
a ležet dvě hodiny v bolestech a s klepavkou jen proto, že jsem měla krásný víkend,
už znovu nechci....

Budu si muset zajít na nějakou výstavu, abych v sobě nedusila cit pro umělecky zpracované lži a imaginace opravdovosti. Představa, že se mi vytratí se smysl pro krásno ve výtvarném, hudebním či tanečním sektoru,
je děsivá,
finálně děsivá a smrtonosná,
stejně jako vzpomínky na období před pár lety,
kdy jsem přestala vydávat jakýkoli zápach.

dotek vztahů...22.-23.7.2015

23. července 2015 v 20:29 deníček
Láme se den do noci,
ve větvích vrby chrastí ptáci, kteří jdou spát,
sedím na trávníku, kouřím asi tak pátou cigaretu a dívám se na Kat, jak sedí na prastaré lavičce a mluví.
Není na co čekat. Všechno podstatné se už stalo, a stejně podstatné věci se dějou každou vteřinu našeho života.
Vevnitř to voní chladem, nepořádkem a spoustou jedinečných krámů,
já sedím na trávníku a kouřím, a Kat sedí a mluví,
je tak krásná,
tohle je něco, co nepodléhá absolutně žádným pravidlům,
prostě to tak je a hotovo,
a potřebuju zaznamenat, že něco výjimečného lze vidět na každém člověku a cítit v každém vztahu.
Poté, co seznam vztahů "to je výjimečné" překročil prsty jedné ruky,
dala jsem si pár facek,
ne, neměla jsem a nemám výjimečné chlapy,
dokonce ani výjimečné holky (i když...o jedné bych asi dokázala polemizovat),
výjimečné bylo, kdy a jak jsme spolu trávili čas. Na některých není samo o sobě výjimečného nic. Existuje i takový, kterého už několik let považuju za zcela zbytečnou záležitost, neschopna dobrat se jediného kontentího "ano", proč mělo smysl se toho účastnit.
Výjimečné je třeba to, co nemá základy v ničem hmatatelném, není podmíněno fyzickou interakcí, nepodléhá žádnému "dokazování si přízně"...

Unavuju sama sebe vlastní hloupostí a ukvapenými názory.

Psát si do telefonu poznámky ve chvíli,
kdy se snáší z nebe noc,
ptáci chrastí ve větvích vrby,
naproti sedí Kat,
a v dálce už se dvakrát skvostně zablýsko
přijde bouřka,
je marnost nad marnost.


skluz

21. července 2015 v 20:15 pod perexem
hodiny, kdy se mění roviny bytí...
zle v břiše, zle v hlavě,
jsem unavená,
sociálně unavená a pomačkaná,
trochu ve skluzu opět,
...fakt doučuju ty děcka?...fakt si píšu asi tak dvacet zpráv denně s ofenzivním básníkem (OB)?...fakt jsem si dávala úlety typu PLzeň-Brno-Praha-Hořovice za 35 hodin??? fakt budu mít sedánek s rodiči a sociálními pracovníky?...fakt jsem utratila 83% výplaty za debilní cestování po republice?...COŽE TO???

rodinný den

18. července 2015 v 23:32 modlitba je, když...
To, že oslovím správné lidi v nočních hodinách, už neberu jako něco zvláštního. I když - ano, je mi líto těch, kteří si prožívají osobní peklíčka při osamělém cirkulování po hospodách se skrytou touhou nebýt doprdele tak strašně sám. Bože prosímtě dej mi spoň na chvíli pocit jistoty, že nejsem tak úplně ztracený případ, a kteří končí nad ránem s panákem napůl plným vlastních slz,
v cizí posteli, anebo na lavičce v parku,
a uvnitř to furt zeje prázdnotou, ředěnou nějakým tím alkoholem, vyčpelými řečmi a zápachem vlastní nicoty, co bolí.
k četbě si pusť teď:
Umím oslovit správné lidi, šlo mi asi vždycky, ale trvalo hrozně dlouho, než jsem pochopila ten princip a zákonitosti "má dáti-dal-vzal" včetně neohraničeného přílivu milosti.
Najít správného parťáka totiž může často vyvolávat pocit, že to je osud, znamení, cokoli podobného, nevlastního člověku, a mě trvalo hrozně moc dlouho, než jsem to začla chápat.
...
.
...
Nejvíce do hloubky zasahující zjištění, že ze spektra hospod to lze přenášet do civilu. Zdá se to logické, ale narovinu si řekněme, že teorie se s praxí hodně rozbíhá.
Koukám se na celý ten obří komplex myšlenkových pochodů a mechanismů,
které vedou člověka k nalézání vnitřního klidu,
který po určité době začíná rezonovat i navenek,
a umožňuje měnit komplexní vazbu jedinec-Svět a to včetně zpětné vazby,
a jsem v pokorném úžasu...vděčná za to, že to někdy můžu zažívat.



finanční analfabeti...14.7.2015

14. července 2015 v 21:00 deníček
Byla jsem se podívat na "semináři" o finanční gramotnosti. Bylo to, jako většina akcí projektů pro sociálně slabé lidi, o hovně. Celkový přístup a atmosféra super, lektor evidentně umí pracovat s lidmi a dělá to s čistým záměrem a otevřeností, což je v dnešní době nepříliš častá kombinace, ale nic to nemění na faktu, že seminář neprobíhá na akademické půdě, ale přímo v "ohnisku" potřebného lidu, tudíž je potřeba míchat teorii s aplikovatelnou, ne obecnou praxí.
Potřebným lidem je docela k ničemu poslechnout si modelové situace ostatních klientů. Tihle lidi potřebují jasné informace, konkrétní částky, v prvé řadě nejrůznějších dávek a náležitostí k nim patřících, a dále pak motivaci k vytváření vlastního rozpočtu a stanovování priorit (= motivaci k chuti naučit se hospodařit).
V neposlední řadě tihle lidi potřebují získat důvěru v sebe samé, aby se postavili čelem svým dluhům, exekucím a dalším závazkům, před kterýma utíkají. Tady? Slušně řečeno převážně kecy kecy a konkrétní data nikde.

Je to smutné, a bohužel to není ani tak problém systému jak by určitě spoustu lidí tvrdilo, ale konkrétních lidí, kteří se na budování a realizaci projektů podílí.
Mám vztek na to, že lidem stále ještě připadne lepší dělat věci nahovno, než je nedělat vůbec.

...jak jsem na tom já, zjistím zítra. Mám pilotní doučovací hodinu s velkýma nemotivovanýma nasranýma děckama ze sociálně slabých rodin. Cíl formální - udělat na konci léta opravné zkoušky a postupit do dalších ročníků.
Cíl neformální - udělat to, co udělat půjde, a neposrat se z toho,
respektive místo hovna radši nic.
koneckonců mám jistotu, že pokud z toho nic nebude,
tak za pár let, až budou stejné nevzdělané a finančně negramotné trosky, jako jejich rodiče
je bude konejšit nějaký schopný projektový lektor či lektorka.

projekt 365 dní trochu jinak

13. července 2015 v 21:58 pod perexem
za 365 dní se budu jmenovat pořád stejně, budu mít delší vlasy a budu si z nich umět česat alespoň deset různých účesů.
V případě potřeby budu umět nasednout do auta a dojet kam budu potřebovat. Nebudu závislá na kupovaných bylinkách a supermarketové zelenině, a aspoň jednou týdně upeču nějaký domácí dezert bez lepku a vajíček.
Za 365 dní už také nebudeme bydlet tam, kde bydlíme teď, a já budu chodit do jiné práce. A budu mít i něco smyslupného a legálního "bokem", říkejme tomu "práce z domu". Budu se nadále podílet na Festu. Budu nadále dělat na projektu.

Za 365 dní budu mít hotovou zkoušku z francouzštiny a polštiny.
Za 365 dní budu aspoň jednou za dva měsíce jezdit s Čudletem a kocourkem na celý víkend někam "na dovču".
Za 365 dní bude mít Čudle hotové vyšetření v APLe.
Za 365 dní bude mít Čudle (zase) vlastní zázemí,psací stůl,židli, stojan na malování, skákací balon.
Za 365 dnín budu mít hotový výcvik na horského průvodce, a povedu první trek naostro mimo ČR.
Za 365 dní nebudu mít problém vidět se s KáKá, bude-li to potřeba, a budu mít klidnou mysl co se Jasana týče.
Za 365 dní nebudu nikomu nic finančně splácet ani "dlužit", a naučím se ještě lépe zabezpečit provoz naší domácnosti (a s Václavem budeme fungovat více systematicky co se sdílení financí na Čudle týče.)
Za 365 dní už nebudu utrácet zbytečně za vlak ani autobusy víc, než bych měla (= budu využívat slevové karty).
Za 365 dní budeme s Čudletem vyrážet na cyklovýlety, protože ji do té doby naučím pořádně jezdit na kole.
Do roka bych také chtěla uskutečnit alespoň jeden umělecký výstup čistě osobního rázu, dokončit sérii obrazů a upořádat seminář na ženská témata.
Za 365 dní už budu mít určitě dopsané a zveřejněné zápisy ze své pouti do Santiaga.
Do konce roku 2016 pouť dokončím.
---
-
---
Je dobré mít cíle, bez určení konkrétní cesty a postupu. Mnohem lépe se k nim potom dá dolézt.

bezdémonické psaní

11. července 2015 v 15:04 pod perexem
člověk najednou jakoby neměl co k tomu dodat... Včera jsem byla na koncertu fakt dobrý kapely. Kluk, co tam hraje na kytaru, je "můj" kluk. Byla jsem tam v přítmí, bez očekávání, bez přetvářky, bez alkoholu, seděla jsem jako svinga a kochala se tím, na co jsem se koukala.
V okolí bylo rozptýleno pár obličejů, kterým jsem už jednou byla představena,
ale nebylo potřeba se zvedat,
na někoho kývat,
zdravit se,
nebyla jsem natolik známá, aby si ke mě někdo přisedal,
připadala jsem si trochu jako nějaká figurína,
"někdo mi říkal, že tu má D. milenku, to mě zajímalo...pak jsem tě viděla tam sedět, a napadlo mě, že to budeš asi ty",
přemýšlela jsem,
v černých šatkách s otevřenými zády, perfektníma vlasy a minimem make-upu rozvalená na křesložidli s cigaretou v ruce,
kdy naposledy bylo mým nepsaným úkolem reprezentovat druhého člověka
a pak mě najednou sevřel strach, že koncert jednou skončí, a já se budu muset buď postavit čelem tomu, jak to s D.máme, anebo zmizet.
Druhá kapela mi vlastně nedala na výběr.

v bezvětří

6. července 2015 v 21:32 pod perexem
Jsem v bezvětří. Jediný proud, který mi čeří vlasy, vychází z mé meziretní mezírky, když dělám opovržlivé ´pchchchchchchchch živote´,
a týká se to jen předních vlasů rádoby ofiny.
Takhle to teda vypadá, když má člověk život ve správnách kolejnicích? Smiřuju se pomalu ale jistě s tím, že údiv nad dospělostí bude součástí mé pevné identity.
Údiv nad tím, jak se mozek proměňuje, jak se mění rámce chápání, v jakých rovinách a úhlech mohu sledovat (nejen)svůj život a to se vším všudy.
Jsem to přitom furt já, to snad ani není možné,
jsem přímým aktérem představení a úžaslým divákem současně,
v koktejlkách bosýma nohama hladím červený koberec,
a vějířem mávám kolem obličeje
v tomhle vedru je to normální gesto
a nikdo neřeší že to dělám proto, aby nebylo vidět, jak mi často padá čelist údivem.

Slunce nad Břevnovem...4.-5.7.2015

5. července 2015 v 11:29 deníček
Postel plná vlasů,
mokré fleky na prostěradle,
za závěsem svítá,
Tvoje kytara leží jen pár centimetrů od mé dlaně,
Tvoje hlava zabořená do mého klína,
jenom tak...
...se stáváš sochařem a já ti rostu pod rukama,
vlhká hlína,
a líbí se to oběma.