Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Zrovna mi do uší hrálo Endlessly od Muse,

24. června 2015 v 22:11 |  modlitba je, když...
když se cikánka v pantoflích s platem vajíček v ruce odlepila od lavičky na zastávce, a neuvěřitelně pajdavou chůzí zamířila přes silnici doleva. Slunce svítilo proti ní, byl to naprosto nepopsatelný výjev, ta silueta s pokroucenou chůzí, a plato vajíček v ruce k tomu,
But I won't give you up
I won't let you down
And I won't leave you falling
If the moment ever comes...
viděla jsem ji poprvé, ale věděla jsem přesně, kam jde. Tento typ lidí bydlí pouze na jednom místě, u Harmoniky v králikárně. Taky jsem věděla, že příčinou odchodu byla absence jakékoli časomíry a osobní dojem, že nám už autobus odjel. Mohla jsem vstát a udělat pár kroků, dotknout se jí,
But I won't give you up
I won't let you down
And I won't leave you falling
a povědět, že máme ještě pár minut, že nic neujelo.
Jenom jsem se dívala. Jenom jsem se na to dívala, protože to byl neskutečně úžasný obraz,
jak paprsky slunce procházely mezerou mezi ohnutýma nohama a odstávající rukou,
ve které nesla plato vajíček...




Naporcovat aktuálně dvanáctihodinovou směnu ve dvou firmách a rodinnou pohodičku je opravdu na hranicích mých možností. Doučování jsem tento týden pro jistotu zrušila, a část kolegů si na zpětnou vazbu a hodnocení bude muset asi ještě pár dní počkat. Objem prádla na praní se neodvažuju číslit, a stav podlahy u kuchyňské linky je povážlivý.
Ještěže olezlý obličej a mastící se vlasy mohu spojit s menstruačním cyklem.
Ale kupodivu by se asi nikdo z toho, jak to u nás vypadá, nezjevil, a ani já nevypadám nijak prapodivně, když nestíhám měnit během dne oblečení a v pracovním jedu autobusem, postávám na zastávce, nebo se jdu dokonce "projít" městečkem ke škole vyzvednout Čudle.
Životní úroveň lidí, kteří bydlí tady v Krajině kulturního barbarství mi poskytuje určitým způsobem velké bezpečí.

Tady tepláky (nebo elasťáky), rozbité boty, nečesané vlasy a vyplandaná trička nosí spousta lidí i v normálním nepracovním životě...
Můžu si dovolit snažit se co nejvíc být tam, kde to je potřeba, což znamená nemít make up, dobrý účes nebo oholené nohy, aniž by to skutečně někoho zajímalo. V práci se pár lidí může prčit, ale vesměs jsou to pózeři,
lidi kteří ochutnali z mísy vkusu a snaží se teď najít a obydlet nějakou pomyslnou příčku oddělující kastu lůzy od uvědomělých.
...
Na lecos jsem si přiykla už v Sudetách. Těch pár měsíců 100% nasazeného života v těch končinách mi udělalo krásný most mezi žvástama a skutečnou skutečností o životě, drogách, nezaměstnanosti, domácím násilí a dětské kriminalitě.
Dokud si to člověk neosahá vlastníma rukama (nápadama, pokusy, kontakty, spoluprácí), jede po obalové lajně.
A odpovědí na to, co se tady děje, může být i to, že se mezi takové nezařadíte, ale přestanete se nad tím pozastavovat.
.
Tady, v Krajině kulturního barbarství (KKB), je to méně drsné asi jenom charakterem krajiny, a mírnějším počasím. Sice to tu docela žije, jsou tu i kavárny a obchody a dílny,
ale koncentrace sociálních případů, alkoholiků, nepracujících, cikánů a dalších cizinců v takhle malém místě, je opravdu zarážející.
Kulturní šok mi ovšem připravil mladíček ve zverimexu, který pravděpodobně započíná éru hipsterů v této oblasti (aneb poprvé se tu s něčím takovým setkala osobně),
skoro najisto bych věděla, která slečna bude jeho přítelkyně,
před pár dny se na chodnících KKB objevil hipsterzjev ženského pohlaví a odpovídajícího věku, a byla by velká náhoda, kdyby nepatřili k sobě,
a fakt, že se o to zajímám takto v úvaze, dost ukazuje na to, jak moc potřebuju aspoň na chvíli utéct sama od sebe a věnovat svou pozornost někomu jinému...
.
Je těžké žít v plánu B s vědomím, že asi tak rok to ještě potrvá. Někdy je lepší nevědět, a taky se nekoukat dozadu
... s ohlédnutím je totiž vidět, jak vystlanou a vydlážděnou cestičkou jdu,
jak pečlivě jsou vybírána místa, do kterých se mi zakusují znalosti a zkušenosti, které bych z knížek ani jinak neměla jak zakusit, a asi proto mě dokážou rozložit lidi, kteří se mají tendence vyjadřovat k věcem, o kterých ví hodně, ale přitom velký hovno, v hlavě jim sedí nic a sednou na to přesně verše od KáKá:
"To máš jako u žárovky"
/povídá starej elektrikář/
vzduchoprázdno
je jedinej mozek,
kterej tvojí hlavě
nedovolí
vybouchnout.
je nezpochybnitelné, že je holá pitomost, když někdo tvrdí, že se motá v kruhu a že za to nemůže,
stejně jako že se člověku zboří celý svět.
Pitomost!
Stydím se,
Bože já se tak stydím...jaký jsem pomalý člověk, člověk podléhající často vlastním měřítkům a posudkům, a trvá mi vymotávat se z toho znova a znova,
není ani mým cílem umět kráčet s hlavou vztyčenou, chtěla bych se naučit netrpět tím, jaká jsem.
Ve chvíli, kdy se člověk už může na sebe dívat do zrcadla a vidět se takový jaký je, je totiž strašně těžký netrpět. V tom je to lidství strašně strašný.
A já jsem unavená. Sebou.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 25. června 2015 v 4:02 | Reagovat

Vesměs jsou to pozéři. :D

Ale článek je na rytí do žuly. :)

2 Ellaria Ellaria | Web | 30. června 2015 v 23:45 | Reagovat

Ta úvodní "scénka" mě opravdu zasáhla... Také jsem takové věci zažila - docela obyčejná scenérie, do které bych mohla dost možná zasáhnout, ale neměla jsem sílu nebo chuť, protože jsem byla naprosto pohlcena okamžikem!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama