Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

všechno je provázáno se vším

7. června 2015 v 21:38 |  (Fe)minimum
Tohle je výňatek z jednoho článku z roku 2012:

Nemyslím si, že je to jeden z těch Darů za vytrvalost anebo za houževnatost, protože ani jedním příliš neoplývám.
Myslím si, že to je odraz toho, co jsem, kdo jsem, co dělám a jak to dělám, protože nedělám nic, co by mi bylo nepříjemné, nemluvím jinak, než chci, nechovám se jinak než to cítím a stejně to je úžasné.
V kontextu svého dosavadního fungování ve Světě bych si to moc ráda připsala jako "odměnu zaslouženou", ale už delší dobu tímto způsobem dokážu frčet jen na různých aktivitách, a ne na životě samotném.
Možná jsem jen nějak zvládla roztavit pletivo mezi "má dáti- dostala". Usmívám se, když tohle píšu, protože to tak je, akorát se to nedá moc popsat.
....
Je pravděpodobné, že bych považovala za štěstí mít rodinu.
Tohle uvědomění si není jednorázová skutečnost, ale pevné ukončení XYlet trvajících skrytých a viditelných směrníků v Kristýně. Nebylo vůbec jednoduché připustit si to. Možná bych to přirovala i k přiznání si ppp po XY letech jídelního bordelu!
A čím dál víc mě to opravdu táhne k tomu mít nějakou "skupinu", ve které bych já i Čudle měly prostor pro realizaci s tím, že by se to netahalo po několika místech a s rozdílnýma přístupama, ale že by to prostě byla jednotka fungující v přirozené respektující atmosféře a pospolitosti.
Dokážu si to představit jako formaci v sestavě: já, Čudle a zvěř. Budu upřímná - je to hodně příjemná představa!
Akorát že - mě unavuje přepínání mezi různýma "funkcema". Například funkce "máma" a funkce"mladá slečna na koncertě, která se probudí v cizím bytě, protože nechce jít spát domů".
Čím víc je mě dobře v sobě, tím víc mě to unavuje.
Co se týče vztahu, tak funkce "máma" a funkce "přítelkyně" myslím nedrhne, ale často drhne "máma" vs. "bezstarostná čilá přítelkyně".
To je ten bleděmodrý rub mince. U přátel, se kterýma nemůžu sdílet tak moc, se zapíná autopilot, což znamená, že vyhazuju pro danou situaci nepředatelné a nepodstatné zážitky, emoce, únavy, mrzutosti, obavy atd.
Přítel se od přátel odlišuje tím, že s ním funguje jakási větší provázanost, a taky vzájemná opora, takže se uvolňuju. Nepotřebuju si vyloženě verbálně stěžovat nebo debatovat o takových věcech, ALE mám problém bavit se, když mám plnou hlavu Čudlete.
To už raději zrušit schůzku...anebo nezrušit, když jsme se teď týden neviděli...Ale zase jít na kafe mezi hlučný lidi, anebo do divadla, to mě ještě víc zahltí, a co když budu nepříjemná...
A tak nějak to funguje...
Čím víc totiž jsem, tím víc se mě prolínají možnosti a tím víc roste pozitivní perspektiva, což oboje vede k potřebě nějakého pevného bodu, kde je klid a stabilní prostředí.
...
Čudle se jednou stěhovalo, a rok už se pohybuje mezi Brnem a Nebrnem. za domov považuje Brno, ale když položím otázku do budoucna, Čudle má jasno, že se stěhujem na domek za ovečkama a psem, budeme mít myšky a králíky a zahrádku.
Zde považuju za dobré zdůraznit, že Nebrno byl/je můj poslední záchytný bod před sebevraždou v roce 2010, a vůbec že to má funkci hlavně pro mě osobně jako terapeutické středisko výcvikové.
Jsem totiž městské díte z paneláku. Krom sem tam výpomoci při sběru mandelinek, jahod, angreštů nebo rybízu u prarodičů z otcovi strany absolutně nulová zkušenost s provozem zemědělským.
Díky skautu jsem měla možnost neudusit se ve městě, a díky skautu se vlastně znám s Monou, se kterou jsme výpravovaly i po našem odchodu ze skautu. Nevím, jak by to bylo, kdyby to nebylo takhle, a ani nad tím nechci moc přemýšlet.
Každopádně péče o barák, zahradu, zvěř - pouze jakási teoretická potucha, praxe zanedbatelná.
V posledních letech, když jsem začla utíkat z civilizace do přírody, na pozdně noční výlety a další podobné akce,
došlo mi, že nemůžu setrvávat v přetvářce, ve svých "osvobozujících" vycházkách za město, protože umírám.
V roce 2010 mi to došlo definitivně na beltaine, který jsem strávila s B. v jednom seníku na periferii Brna a v dostatečně podporovaných schýzách z toho, že Jasan je zrovna s Dlouhovlasou.
Tam tu noc mi došlo, že prostě umírám, a že si to podporuju, a že je nejvyšší čas, ne-li pozdě, začít žít.
...
a tím se dostávám k tomu stabilnímu bodu.
On totiž důležitým faktorem, který nepodléhá prakticky nijak jakékoli mé činnosti či aktivitě, je zvyšující se věk Čudlete.
Čudle jde za rok do školy. Já bych teda byla ráda, kdyby to tak bylo. Kdyby šla ty tři měsíce před šestýma narozeninama. Nějak si při stávajích schopnostech nedocevu představit, CO by Čudle dělalo v tom čekacím roce 6-7let.
A úplně nejvíc by se mi líbilo, kdyby vyšla idea i dalších rodičů, a domluvil se pedagog základkář,který by provedl naše děti aspoň prvním stupněm někde venku, v kruhu, vklidu.
Ale školu jako takovou zatím neřeším, to není aktuální.
Aktuální ale je (a to už pár let) místo, KDE bude Čudle vyrůstat.
.
Moje doposud ideální představa je, aby Čudle nastoupilo do školy tam, kde budeme bydlet napevno.
Nejsem uzavřená cestovacím nebo stěhovacím myšlenkám, ale když jsem se stěhovala zpátky k rodičům (a vzpomínala na svoje dětsví, školky, stěhování), zařekla jsem se, že víc jak jedno další stěhování takhle malému Čudleti neudělám.
Když jsem se stěhovala zpátky k rodičům, měla jsem hrozný kekele v hlavě a v těle, ale v několika věcech bylo úplně jasno.
Mimojiné to bylo - aby moje v pořadí druhé odstěhování od rodičů bylo v daném okamžiku 100% považovatelné za definitivní (říkala jsem to od puberty, a čím dál víc za tím stojím - newermore nastěhování zpátky k rodičům),
nenechám do domácnosti zapadnout cizí lidi,
a hlavně - moje odstěhování do rodičů nebude útěk, a nastane nejpozději do té doby, než Čudle půjde k zápisu na ZŠ .
...
Od té doby, co sem se nastěhovala k rodičům, proběhlo XY epizod "a za měsíc", "a na jaře"...
Jenže to není realizovatelné. Z důvodů jako třeba moje labilita, nevyjasněnost některých podstatných vazeb atd.
A všechno to sou přitom věci, které si tam držím jako blok já sama.
Došlo mi to loni ke konci roku, a po silvestru jsem si to uvědomovala čím dál víc.
Že to potřebuju nějak vyřešit bez berliček v podobě "až něco" "až něco"...
Stanovila jsem si proto priority na osobním názoru, a z toho okolo mi přišla nejlepší práce.
V tom Nebrno selhalo, a není to jen rozbitým noťasem, ale hlavně jakýmsi zhoupnutím k dospělosti v podobě otázek
"a bude Čudle mít opravdu možnost dobrého pohlídání, když budu jezdit do Brna pracovat?"
"budu schopna opustit Nebrno v případě jakékoli změny poměrů v rodině tet, a zajistit si zázemí ve stejné lokalitě?"
"dokážeme s Václavem nějak sladit naše představy?"
"budu schopna Čudle vozit na návštěvy k rodině, resp.jak často si takto povolím aktivity po městě?"
...a bylo toho hodně. A krom toho, jak moc jsem se posunula, jsem uviděla i to, jak moc mě děsí neúspěch při zodpovězění některé z otázek.
A tohle, přesně tohle, ta panika z představy selhání, mi ukázalo, že bych ještě měla počkat.
I přes to, že mám peklíčka. Protože je mám JÁ a ne Čudle, a protože nemám 100% jasno, že se můžu odstěhovat.
...
...
...
A pak se to s Tomem vyvrbilo do vztahu, a to byl taky docela moment na zastavení. Protože...protože nevím, jestli zvládnu do toho všeho kolem budování zázemí pro zvěř a Čudle a mě, ještě budovat vztah.
Ono to slovo budovat není docela správný, protože nic nebuduju, ale sama sebou a tím okolo tvaruju možnosti a skutečnosti do podoby, ve které se bude příjemně existovat.
V případě prvním to dotváří Čudle, v případě druhém Tom.
A oboje mě těší.
Akorát si nejsem jistá, jestli to dám nějak odděleně.
...
Pakliže jste dočetli až sem, gratuluju. Konečně jsem vyhodila všechny ty kejdy o tom, že vlastně přemýšlím, jestli by bylo možné zkusit nějak propojit prostory několika elementů v jeden. Postupně.
Mít možnost potkávat se s Tomem o trochu víc, postupně. Zjistit, jestli to není problém, a zjistit, jestli nás to baví. A postupně to nechat rozběhnout dál.
Do té doby, než půjde Čudle do školy. Aby mělo prostředí, ve kterém bude mít jistotu (narozdíl od Základky, kde každý loví místo, natož jistotu docela postupně). Abych mohla třeba uvažovat o sourozencovi...
To sou věci co?
Ovšem nejdůležitější nakonec - jak to bude chtít Čudle, tak to bude.

Komentáře:
1. ven
To jsou věci:) Tak nějak jsem to tušila, kdyžs tu zmínila porody a ještě cosi. Čudle bude dobrá ségra. Z rodiny tvořené tebou, Čudletem, druhým tátou Tomem a zvěří máš strach? Že by to neklapalo? Že je na to brzo?No a pak... ty role, ve kterých se pohybuješ - máma, free holka, partnerka na jedničku... Je jich hodně nebo možná ne hodně, ale hlavně role maminky a těch druhých se odlišují, Hodně. Pak jsou náročné. Jenže... to vyplývá z toho, že tvoje okolí netěhotní. Pak by se ty výrazné rozdíly přirozeně rozmělnily...
2. fall
Hehe, zase tak horké to není! Akorát že - mě by vyhovovalo kdyby Čudle nebylo jedináček napořád, víš? Z rodiny tvořené tímto osazenstvem nemám vůbec strach, akorát si nedokážu představit "náhradního tátu" ...s tím mám asi problém. Čudle má tátu funkčního, a pak má Jasana, který je členem domácnosti asi od prvního dne, co se ti dva potkali.
Jasan není náhradní táta, ale takový ten parťák, Čudle s ním nabeton počítá, je součástí jejího světa (stejně jako počítá s tetou Anežkou, Monou, Žábou, přítelkyní od Václava...prostě tím, co tam je nastálo).
Takhle podobně kdyby to nastalo u mužského elementu, který by byl částí domácnosti, to by bylo KRÁSNÝ!
Pak bych neměla vůbec obavy z toho, uvažovat o sourozencovi.
...
A k rolím - jo, to máš pravdu, prožívám si to různě od těhotenství. Faktem je, že dokud jsme bydleli v podnájmu, tak se u nás vyskytoval pořád někdo z mého okolí, tudíž Čudle bylo součástí, a nic moc jsem nepřepínala. Prostě jsem se bavila, pila čaj, plkala, a do toho občas vyměnila plínku, udělala mlíčko nebo si s Čudletem hrála. Návštěvy se kupodivu velmi rády zapojovaly. K údivu mě přiváděly hlavně návštěvy mužského pohlaví, které byly z Čudlete nadšené, zvládaly např.časté pauzování večerního filmu, moje odbíhání od hovoru (večer i vedle do pokoje, někdy i na 20minut)a které s náma dokonce rády vyrážely na procházky mezi lid, který je často zaměňoval za tatínky...:-D
.
Ale samozřejmě že mě chyběl ten spřízněný rodič mého věku.
...
.
...
A Tohle je přídavek letošního roku, něco jako hodnocení a pohled na věc v roce 2015:
Je mi dvacet osm, Čudle chodí do první třídy. Znovuobjevit tenhle článek, který jsem psala před několika roky zcela netušíc, co se stane a nestane, pro mě znamenalo, po dnešním dnu zvláště, další základní kámen v rozhodnutí žít dál tak, jak to je nejlepší.
Před týdnem a kus jsem šéfové řekla, že po doběhnutí pracovní smlouvy u ní skončím, mám hodně realistické představy o sobě i Čudleti tady, v krajině Kulturního barbarství, kam jsme se stěhovaly z jednoho jediného důvodu- aby Čudle nastoupilo na základku tam, kde budeme trvale žít. Změnit rozhodnutí lze, je-li důvod.

Od rozpadu vztahu s KáKá je jediným důvodem ke změně pouze můj Strach, moje dočasné chvíle trudomyslnosti, a obavy z toho, co bude a jak bude...
Pravdou ale je, že pouze přítomnost je něco, co může měnit budoucnost. Jsou věci, které prostě nevymyslím.
A pak jsou také věci, které vymýšlet odmítám. Jsou dovednosti, které nejsou dar.

Už několik měsíců si den co den potřebuju popovídat sama se sebou o tom, jak tu žijeme a jakou to má perspektivu, kam směřuju, kam vedu Čudle a taky si povídám sama se sebou o tom, že mě mrzí, že Čudle vedu namísto doprovázím.
Před dvěma týdny jsem si ještě myslela, že mi regulerně začne hrabat. Ztrácela jsem smysl pro vlastní existenci tady, nořila jsem se do výčitek vůči sobě samé, vzteku na KáKá, do toho se mi vrátily největší hnusy z dob, kdy jsem se potkávala intenzivně s Jasanem a taky sociální úzkosti na bázi nejen psychické, ale i fyzické a to už nebyla sranda. Jídlo stálo taky za prd, o pocitech ze sebe samé nemluvě.

Přes to všechno se ale nekonala žádná návratka do Tmy jako takové, a ani jsem se nenechala smést. Překonala jsem asi sama sebe. Neoběšlo se to bez určitých incidentů, z nichž některých budu asi dlouho litovat a možná mi je dá Čudle sežrat až bude větší, ale nestalo se NIC, co by ohrozilo určitou stabilitu, kterou s Čudletem budujeme už několik let. Žádná plán B se zatím nekonal.
Jedeme 100% tak, jak to je možné a to prakticky od toho roku 2012, kdy jsme se nakonec na sklonku roku odstěhovaly.

Od té doby jsme se přesouvaly mnohem víckrát, než by mě kdy napadlo (a toto nemám stále úplně v sobě vklidu), ale z pohledu Čudlete to všechno byly smysluplné přesuny. Když se na to dívám komplexně, tak mám na to trochu jiný dospělácký názor, nicméně během let 2012-současností se stalo několik spásných událostí uvnitř mě, a vnitřní stabilita je pevná.
Rekonstrukce byla dokončena. Teď už se jen přistavuje.

Jsem ráda, že šla Čudle do první třídy v necelých sedmi letech, a že jsme zrovna tady. Takové lekce, které dostávám, bych neměla možnost získat, kdybych nebyla zrovna tady. Ať už se jedná o odpovědi na otázky "rolí" mámy a přítelkyně, anebo styku s rodinou.
S Tomem jsme to srovnali do klidu pevného přátelství (podělím se o osobní tajemství- za ten půlrok sblížení naše těla zůstala naše. Mám pocit, že to je jedním z důvodů, proč zůstala neposkvrněna i čistota a intenzita té vazby doteď), doteď se s Čudletem nepotkali osobně a nikomu to neuškodilo. Užívám si jeho přítomnosti ve svém životě a maximálně mě naplňuje stav takový, jak je.
Za rodinou jezdíme tehdy, když se nám to hodí, nebo je to vhodné. Pro obě varianty neexistují žádná pevná pravidla nebo parametry. Snažím se do plánování zapojovat všechny, kterých se to týká, a vyrovnávám se s tím, že některé komunikační kanály budou mezi některými členy naší rodiny uzavřeny.
Porozumněla jsem procesu našeho setkávání a soužití s Jasanem v kontextu mého nemocného "já", snažím se neposrat se z toho a to, co funguje, je jako Sen. Sen skutečnosti. A Přítomnost nespí nikdy ;-)
Obraz "formace v sestavě: já, Čudle a zvěř. Budu upřímná - je to hodně příjemná představa!" získal nové odstíny. Plátno, na které se maluje je jedno a to samé, ale užité techniky a aplikace mají vliv na celkový výraz díla.

Všechno to zraje na základě zkušeností. V hlavě se to přepíná přirozeně, ale aby to fungovalo, zvnitřnilo se, prostě abych se s tím cítila sounálěžitě, to chce zkušenosti. A čas...


Ztráty, které místo pobytu a působení přineslo, bolí, ale...jsem tu správně.
Je těžší to vidět, vyhlídka je nahoře, já si nesu docela těžké emoce a je to hrozná námaha šplahat s tím vším harampádím nahoru, ale o to intenzivnější je zážitek, když to odložím a pár skoky jako kamzík zdolám vrchol, na kterém si pak hovím, nastavuju tělo Slunci a ztrácím se celá v jeho paprscích.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama