Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

příběhy

9. června 2015 v 22:51 |  (Fe)minimum
Měla bych konečně začít konstruktivně sestavovat knihu a nechat ji vydat. Nemám nejmenší obavy, že by o ni nebyl zájem, naopak spíš pociťuju obavy z toho, jak to všechno udělat a nenarušit si vlastní soukromí.
Měla bych konečně oslovit ty, které budou slyšet, a setkávat se a mluvit.
Dost mě teď motivuje jeden můj kamarád, který po několikaletém "stažení do sebe" roztahuje perutě a chystá se vzlétnout.
Kniha, kterou sestavil, se pohybuje a protíná s územím, jež jsem dosud poznala. Kult přírody a duchovního společenství je stále jedním z kořenů, kterýma držím na Zemi,
i když by někteří rejpalové a rigidní katolíci namítali spoustu námitek ;-). Myslím si, že Maťo půjde tam, kam má jít.
Odkaz na projekt, kde jej můžete podpořit : https://www.startovac.cz/projekty/krkavec-suvislosti/


...
Měla bych se už taky trochu zvrávorat. Začla jsem opět pracovat s hlasem, objevuju možnosti těla, Bůh mě dává dny života (nepočítám, jak dlouho jsem si plně vědoma toho, že moje dny mohu ovlivňovat, ale je naprosto nesmyslné spoléhat se na svou lidskou podstatu. Na tom už jsem XYkrát tratila nejen důstojnost, ale hlavně sebevědomí),
a tvořit záznam o tom, co všechno jsem doposud viděla, bych měla být schopna kdykoli a kdekoli.
Nejde už ani o mě samotnou, jako jsem si to dřív myslela. Jde o ty příběhy okolo, do kterých jsem přizvána jako posluchač. Cítím to už déle než rok, takovou opravdu potřebu MLUVIT o tom, co se děje, protože mám dar zaznamenávat.
...
.
...
Jsem totiž také čím dál víc nazlobená na všechny ty sbírky na děti v Africe a podobně důležité projekty, na které i z naší republiky odchází nemalé částky peněz,
zatímco na jiných místech naší republiky skomírají děti na podvyživu rodinné lásky. Nejen v rodinách, kde se o tom "nedá vědět", ale i ve veřejně dostupných institucích.
Bydlela jsem několik měsíců v azylovém domě, takže naprosto konkrétně vím, o čem to tam je.

Kupujeme si na dálku indické děti a poskytujeme jim vzdělání, zatímco 90% dětí z azylových domů nemají šanci normálně se vzdělat, protože psychický stav matky (rodičů) neumožňuje sociální stabilitu (např. rozumný pracovní poměr rodičů a klid a naplněná spíž a lednička z toho plynoucí) a vytvoření prostředí, ve kterém je dítě schopno se učit a vůbec existovat a vyrůstat a dospívat v normálního jedince.

Věřte nevěřte, v některých azylových domech funguje tzv.spolupráce s klinickým psychologem či jiným odborníkem, ale v praxi prakticky NIKDO není ochoten matky dostat do stavu, kdy by se byly schopne dostat do normálního životního procesu.
Ti lidi, kteří se totiž těmto věcem věnujou, neumí vytvořit potřebný most. Nucené konzultace s psychologem jsou úplně kuhovnu...Naprostá absence práce s vnitřní motivací dotyčné osoby...Vytváření pracovních míst pro tuhle skupinu rodičů je naprostá pohádka,
a o tom to všechno je doháje...
Viděla jsem naprosto nepochopitelné věci, které v sobě nosím a čím dál víc mám pocit, že se mi o tom chce mluvit.
...
.
...
Tento víkend byl bohatý opět. Sobota pracovní, deset hodin drhnutí kachliček luxusních koupelen a záchodů (stejně jako v jiných designových studiích i zde částečně předčil styl praktičnost. Materiály a povrchy, které vypadají krásně, ale budoucí majitel je bude proklínat, jakmile si je pořídí domů. Například dlažba, jejíž vzorek je natolik propracovaný, že jej klasický mop anin hadr nemá šanci umýt, ale je potřeba kleknout na všechny čtyři a HOUBIČKOU A TEKUTÝM PÍSKEM rejdit cenťák po cenťáku, aby se to s těch zmolinek vymylo...Gratuluju člověku, který si toto naloží třeba do vstupní haly rodinného domu ;-)...Anebo vysokolesklé toaletní skříňky, které stačí otevřít a zavřít a už jsou otisky viditelné i ze vzdálenosti několika metrů...Taky skvělá věc do koupelny...O výškách poliček, na které se nepostaví nic vyššího 15cm se zmiňovat už nebudu...),
z kolegyň jsem byla jediná Češka (což je pro mě na jednu stranu docela velká pocta, protože to dokazuje, že jsem pečlivá a spolehlivá stejně jako Ukrajinky, které obecně platí za nejkvalitnější úklidovou sílu u nás),
ale byly jsme sehraná parta, jednu z nich mám opravdu ráda, padla mi do oka hned když jsme se viděly loni poprvé,
a protože jsem našla zdroj elektřiny celé prodejny, hrálo nám k práci rádio.
Čudle mělo pohodový den u V., jedné ze dvou kamarádek tady. Mimojiné jsme k V.umístily naše křečky, které jsme si z prostorových důvodů nemohly po odstěhování od KáKá vzít k sobě,
takže se Čudle půl dne bavila pouze mazelním a hňápáním křečíků:).
Vrcholem dne ovšem byla chvíle, kdy jsem přijela v šest večer k V.domů, vybalila nákup do připravené krosny, rozdělila kdo co ponese, a ve čtyřech (já, Čudle, V. a její syn) jsme vyrazily do krásného parního večera.
Pár kilometrů s plnou bagáží včetně kytary stálo za to. Čudle se na spaní venku těšila už od zimy. Snažím se každý rok vypadnout na první nocleh pod širák co nejdřív, letos to nebylo možné skrz zdravotní stav Čudlete a provozní komplikace plynoucí z odstěhování od KáKá,
ale...nevadí.
Ohýnek vzplál krásně, opékaly se opravdové nefalšované klobásky a dobré tofu, a já jsem pak opravdu hrála na kytaru Okoř a podobné vypalovačky, které se nesly přes hladinu jinakztichlého rybníka.
Jak večer pokročil, naložila jsem V.kytaru na záda a rozloučili jsme se. První pokus o úvaz spací hamaky (pořídila jsem letos speciálně pro Čudle novou i s moskytiérou) se nepodařil, hřebík ve stromě, který jsem s jásotem objevila hned po příchodu na místo, neudržel.
Druhý pokus, tentokrát mladá planá višeň, nebyl prozměnu pohodlný kvůli spodnímu porostu. Napotřetí se zadařilo, to už byla tma a Čudle mi musela svítit baterkou.
Pohádka před spaním, a dobrou noc, alespoň tobě Čudle...
Já jsem se půl noci pekla a potila (ano, musím si nutně pořídit kvalitní letní spacák). Dále jsem si poslechla nervozního srnce a celou noc mě provázelo šplouchání hladiny, nad kterou si co chvíli poskočila nějaká ryba.
Ráno mě vzbudilo hřmění blížící se bouřky, v ohništi bylo právě dost uhlíků z večera na to, abych měla na čem připravit snídani,
Čudle se pomalu vyhrabalo, a já sbalila všechno do krosny, která po zákroku vypadala jako šikmá věž včetně velikosti, druhý malý batoh dopředu a vyrazily jsme o pár kilometrů dál k rybníku, v němž jsem slíbila opravdové koupání a pohodičku.
Nedá se slovy popsat ten pocit spokojenosti z celé této akce. Konečně, po XY týdnech a měsících, zase 100% dobrá máma. Klid, sranda, bezpečí oboustranné. Byla jsem maximálně realizovaná, když jsem kráčela ranní trávou po lesní setičce s těžkou krosnou a batohem na zádech, a Čudletem za ruku, společně naslouchajíc ptačím hláskům, obdivujíc pavučiny a další krásy přírody...

K rybníku jsme dorazily krátce po deváté, a s potěchou zjistily, že jsou přítomni pouze další dva lidi. Voda byla chladivá, ale ne ledová a ...to bylo tak ÚŽASNÉ si takto jít zaplavat...Čvachtaly jsme se, Čudle si pak okopla palec o kámen tak šla bečet na břeh a já si dala půl rybníka tam a zpět a pak jsme svačily v trávě jen tak...
Cesta na autobus byla těžší, pro mě uvnitř to bylo hodně na zapření, protože jsem tamtudy chodili XYkrát s KáKá a když jsme se blížili k vesnici, kde jsem myslela, že strávím zbytek svého života, a seděly pak na zastávce, ze které jsem odjížděla s Čudletem každý den do školy a práce, koukala na střechu domu, kde jsem se XYdní probouzela a usnínala, bylo mi téměř mdlo a zvládla jsem se jen vduchu modlit.
Pak se to zlomilo, našla jsem si místo, odkud vyvěrají tyhle pocity,
ráda si tam zajdu ještě jednou dvakrát sama a pak už nebudu přemýšlet nad tím, co bude až se s KáKá potkáme někde zcela bez možnosti odejít, například takto na zastávce autobusu...
.
Cílem cesty byla tentokrát kavárna a K.. Děvčátka se prakticky ihned po našem příchodu sebrala a odběhla do zámeckého parku, kde probíhal dětský den jedné místní fabriky (výhoda- když vaše máma pracuje na zámku, byť jako kavárnice, máte povolenku lézt na všechny sebeuzavřenější akce pro děti, aniž by to komukoli vadilo).
S K.jsme vymyslely oběd a povídaly si,
konečně jsem měla prostor povědět podrobnosti incidentu s předávkou Čudlete jejím bývalým mužem (opět), a vůbec nějak vyhodnotit svůj postoj k němu a naší (ne)komunikaci v situacích, kdy se Čudle nachází v jeho režii. O tom asi napíšu někdy jindy.
Poznala jsem tatínka K., který tam přijel.
Nerada dávám nálepky, ale to, jak fungujem s K., je pro mě obraz sesterství. Vzhledem k tomu, že ona je jedináček a já vpodstatě taky, tak k sobě asi přistupujeme podvědomím vedením.
Opět potřebuju říct, že nerozumím tomu, proč se některé věci dějou, ale vážím si času, který s K.můžu trávit, vážím si toho, že se mnou otevřeně mluví, a že mohu mluvit já s ní...
.
Odpoledne utíkalo, přišla pak i V. se synkem, takže se všichni potkali se všemi,
proběhl další incident s K.bývalým mužem (tentokrát byl problém pustit syna, aby se mohl potkat po delší době s dědečkem...), a pak doběhnout autobus a domů, do zaslouženého odpočinku a postele,
prostě jen tak,
téměř s odporem jsem vybalila opravený noťas a začla pracovat na zpětných vazbách pro svůj tým lidí z letošního festu.
Nakonec mi pomohla jak jinak muzika.
Na uzavření dne jsem si pročetla kus starého blogu a objevení několika velmi podnětných textů, které mi umožnily vidět nějaký vývoj věcí,
něco jako "černé na bílém" (v tomto případě doslova).
.
Příběhy, které jsem během víkendu slyšela, ať už od kolegyň v práci, od V.nebo od K., teď už popsat nedokážu, ale...jo, měla bych sakra začít sestavovat tu knihu.
protože jsme slabí lidi,
tělo a zdraví je jen spotřební materiál sloužící určitému cíli,
chybí nám motivace, chodíme v tmách,
mám strach,
na koho obrátit se jsme jen prach,
co po nás zbude???

Přála bych si být dobrá sběratelka příběhů...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 slunecnyden slunecnyden | 9. června 2015 v 23:29 | Reagovat

Zajímavé... nemám k tomu víc slov... a asi nejsou potřeba.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama