Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

nákupy...21.6.2015

22. června 2015 v 22:32 |  deníček
O některých věcech si už raději nic nemyslím a můj volný čas rovná se hodiny spánku, o které si zkrátím den. Velmi jednoduchá rovnice.
Víkend s kamarádkou S. udělal také hodně; už jen teorietický plán jet na fyzicky náročný víkend s člověkem na RAW stravě, je sám o sobě výzva.
Nemám slova, najednou je hotovo,
bod, o kterém člověk smýšlí jako o iluzi, svírá náhle v pevném objetí. Zááádarmóóó, próóó všechnýýýýý....Na voučr má nárok každý, kdo se sebou něco udělá!

Jen tak někdo se mnou už nevyjebe, shrnula jsem to v pátek večer v boudičce, která svou architekturou čerpala převážně ze socialistických autobusových zastávek (a pak že slovo "altán" označuje místo odpočinku lahodící oku).
Vyfoukla jsem kus dýmu, a zapila to minerální vodou značky Karlovy Vary. S. se živila namletýma oříškama s kakaovými boby, a všude okolo hustě pršelo. Atmosféru tomu dávalo i to, že někde docela nedaleko probíhal koncert tvrdé rockové hudby, a štěkot zpěváka mísící se s rykem obecenstva trhaně plnil mezery mezi usínajícím lesem dlouho do noci.

Poslední, co jsem po cigárku ten den snědla, byla mrkev, a během její konzumace jsem myslela na kluka, se kterým jsem ležela před týdnem v posteli. Takové nenucené "ach", a malý úsměv, který S.nemohla vidět, protože byla tma, a také proto, že lidi často na druhých neumí vidět to, co by nemohli pozorovat sami na sobě.

Já jsem narozdíl od ní několikrát v posledních letech pocítila strach, jestli ještě mohu mrkev vnímat čistě jako zeleninu, a ne jako potenciální nástroj osobní intimity,
stejně jako mám teď strach z toho, jestli ještě mohu cizí ruce na svém těle vnímat bezúčelně, aneb už jedu level, kdy si beru to, co potřebuju a dávám to, co dávat můžu, aniž by to nějak narušovalo osobní morální kodexy a podobné vážné protokoly.
Je to také trochu obchod o tom, že někdy někoho potřebuju,
ale s vlastníma rukama, fantazií a třebas mrkví můžu dojít tam, odkud nebude cesty zpátky mezi smrtelníky, a z toho mám strach úplně nejvíc...
...
.
...Jsem vděčná za chvíle, kdy rozměry a tvar mrkve nejsou to, co sleduju, když je beru do košíku.

I s lidma to funguje vlastně jako v supermarketu. Člověk přijde, podívá se po regálech seznamek, klubových barů, laviček na vlakáči a dalších miliónech míste, a co mu chybí, to si hodí do vozíku. Narozdíl od konvenčních potřeb se s tímhle nákladem nemusí stát fronta na pokladnu a balící služba (takzvaně dizájn kýženého produktu) je často automatickým servisem.
To, co se následně klasifikuje jako "špatně", nebo "dobře", je čistě osobní přístup. Tam je často nad čím kroutit hlavou,
a jediné, co se proti tomu dá udělat je, (v hlavě mi zní Duškova slova "pořád se musí proti něčemu brojit, proti něčemu bojovat...například brýle proti slunci."), že se člověk příliš nerozhlíží.

Osobně jsem také začla demonstrativně používat, aby bylo jasno a čisto, termíny jako "prohnilý", "zkažený", "syrový", "nedozrálý", "šťavnatý" či "tvrdý",
a nebojím se vyhazovat "špatné" do koše,
stejně jako zbytky večeří a další rizikové věci u nás doma.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. června 2015 v 1:24 | Reagovat

Kurde a já se divil, že mám ve vozíku vždycky jenom šlupky od banánu a použité šprcky... nechodím nakupovat do marketu, ale na Hlavák!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama