Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

automatický opis...25.6.2015

25. června 2015 v 23:05 |  deníček
Dnešek jsem překlenula pomocí autopilota, jehož nastavení nerozumím (a to je co říct).
Obtížně jsem dnes také vytvářela časoprostorová okna, do kterých jsem odkládala jednak nahromaděný prach z plic, a druhak kusy práce, které by bylo normálně zcela nereálné stihnout,
přestože jsem z ranního autobusu pozorovala nádherný východ Slunce.
Vzpomněla jsem ale kolem desáté ranní a potom ještě asi dvakrát po poledni na jednu knihu, kterou jsem před několika lety s úžasem četla. Úžas se s přibývajícím načítaným obsahem mísil s hrůzou, která pramenila ze setkání s tak nahou autenticitou,před kterou smekám.
Dnešní připomenutí není první v poslední době a mělo patrně největší vliv na úsilí, které jsem vynaložila, abych onu dotyčnoun vyštrachala z bedny plné knih,
které zatím nemám kam umístit.
Podělím se ráda o některé úryvky, které jsem si, v průběhu četby, podtrhala.


často mi připadalo nepochopitelné, co všechno může vidět pár lidských očí, protože jsem dlouho věřil, že už v mládí jsem vnímal a viděl daleko víc, než kolik lidské vědomí vůbec dokáže zpracovat.

Bez pojmu, jak známo, zůstávají naše vjemy "čirou zkušeností" nepodléhající jasnosti, řádu a disciplíně myšlenky.

Má trpělivá přítomnost v blízkosti bezpráví, mé mlčení k nepsravedlivosti, má schopnost snášet bezpráví - nejen u sebe, ale i u ostatních - přerostla během těchto němých let v nesmírnou sílu. Pochopitelně se tak stalo jen proto, že jsem ani na okamžik neztratil schopnost trpět při pohledu na všudypřítomnou nespravedlnost.

Jejich myšlenkám chybí rozhled a jasno.

Tu a tam myslí. Je jim to poznat na očích. Tehdy počítají.

Člověk potřebuje svou dialektickou nadstavbu, aby říkal pravdu, a on to věděl. Potřebuje ji i k tomu, aby zemřel, protože tyto dvě věci spolu souvisejí: na každé pravdě ulpěl pach smrti, cosi z bezostyšnosti smrti. Ostatně i lež má svůj vztah ke smrti. Ale to je jiný vztah. Není tak nezvratný, protože lež se dá zase napravit, může se korigovat novou lží, není konečná a absolutní. Ale pravda - když už se jednou vysloví, pak je nezvratná, sestra smrti.

Eschatologové

Přirozeně ne všechny knihy mohou být zality Duchem svatým, když mimo Pathmos vznikají každoročně tisíce knih a Duch svatý nemůže mít čas na to, aby vyléval svou milost na všechno, co jde do tisku.

Svoboda je jako jediná věc na světě ještě strašnější než pravda. Lze ji vydržet jen z Milosti a s pomnocí Ducha svatého. Duchem svatým můžeme mít případně na mysli i Promhetea či Lucifera, kteří přece svého času oba ukradli bohům světlo a svobodu, a darovali je lidem.

Svobodu můžeme najít jen za svými iluzemi.

Na slova podivuhodně působí, jsou-li uvedena v uvozovkách. Slovům dodáte jakési nepopsatelné mnohoznačnosti...
do uvozovek bychom mohli vkládat například spojky a předložky...rychtář "a" jeho žena.

Budeme-li dost nihilističtí, mohli bychom takto vzít, zneužít a zneuctít i nejnevinnější ze všech slov, zvratné zájmeno.
Začal "se" smát.

Lidé, kterým není nic svaté, by byli schopni dát do uvozovek přibližně všechno, jednoduše proto, aby zpochybnili celý vesmír.

Co by u všech všudy zbylo z naší mílované, páchnoucí, krásné Evropy bez našich narkomanů, pijanů, homosexuálů, tuberáků, duševně nemocných, syfiliků, nykturiků, kriminálníků a epileptiků?

Vášniví antifašisté a veskrze loajální komunisté

Všichni bylo ohromní dialektici čistého srdce.

Odstup mezi námi zůstával i proto, že nosila tlusté brýle a na ulici, ba dokonce i na naší chodbě mě poznávala těžko.

Instinktivně jsem věděl, že to, co říká, přirozeně není její vlastní, skutečný názor, ale něco, co doslova vyvěrá z celé její dědičné hmoty, z krve, z masa i ze samotného jazyka, jímž mluvila. Ale skutečnost, samotná konkrétní situace byla takový, že tu přede mnou leží komunistka a Židovka a křečovitě štká, protože se nám Hitlerovo impérium hroutí před očima.

Lze mluvit o míře subjetivní nevinny, ale objektivně se provinili.

Protože jsem nesnášel tohle nutkání podřizovat se, ohýbat záda a duchovně se ponižovat. Už tenkrát jsem je nesnášel, což znamená, že už jsem tušil svou vlastní nemoc;
Jestliže někdo tak silně nesnáší intelektuální podřízenost-pak přirozeně proto, že zračí jeho vlastní situaci. Proces byl v pohybu.

Jednou ráno jsem se probudil a nedokázal si vybavit,kde jsem strávil předešlé odpoledne a večer. Nebyl jsem opilý.

Jako dítě jsem hrozně rád mlel kávu na mlýnku. Neskonale jsem tíhnul ke starým lidem, abych mohl mlít na mlínku.

Často dostávám dopisy od lidí, o nichž nevím, kdo jsou.

kladu jeho obří vrásčitou ruku vedle měkkéuo květu ruky desetiletého dítěte...

deprese a alkohol se vzájemně zhoršují, a když tma pronikne na samé dno a mění se v naprostou noc, v čirou podzemní kobku...když propuká opravdové peklo, tehdy s pitím končím

Je mi nad slunce jasné, že bych neměl zůstávat na svobodě, že bych se měl uchýlit do péče nějakého ústavu. Na druhé straně chovám zvláštní jistotu, že jen pokud to dokáži prožít sám, přinese mi to požehnání a zdraví.

Navíc vím, že ten, kdo si neprožil pravou, dlouhodobou depresi sám, zůstane dítětem.

V okamžiku, kdy člověk bere svět naprosto vážně, je potenciálně duševně nemocný.

Typické jsou okamžiky, kdy záchvat pláče přechází do smíchu a já se ocitám zpátky na druhé straně, uchovav si smích a rozum.

Jak brzy se člověk může dopracovat k životní lži?

Občas ztratí svět a skutečnost veškerou souvislost a stanou se ve vyšším smyslu abstraktními. Jevy se promění ve volné, samostatné obrazy.

Člověk se hrozně rozstříkává.

Bude zajímavé zjistit, jestli to, čím trpím, je nemoc k smrti, anebo k životu.

pokud se tím člověk dokáže protlouct sám, dospěje zároveň k "podstatně větší hloubce prožitku". To zní lákavě.

Bez smíchu vězíme až po uši v jezeru exkrementů a pomalu propadáme rozkladu, autolýze, rozpadu, sami se měníce v živý exkrement.

Výrazy obou tváří.
Snad je to námořnická či rybářská krev nesčetných generací, co si žádá blízkost moře.

Alkohol mi kolem spánků spletl slabounkou svatozář s velmi kocízní myšlenkoi: Svoboda, to je, když nemáme jiné měřítko než vlastní vědomí, když neseme už veškerou zodpovědnost sami.

Byla to obrovská osamělost, okamžik naprosté opuštěnosti mezi hvězdným nebem a zemí. Dnes chápu, že to byl první příznak okamžiku svobody, a že jsem se ho neodvážil chopit.- Byl to okamžik poznání.

Trpím přemírou identity

tolik let jsem strávil ve stadiu duchovní měňavky

šlo o proces, o němž jsem musel vědět od svého dětství, vlastně jsem tuto nadcházející soudní při tušil, co jsem na světě. Od počátku jsem se pohyboval na nepřátelském území.

Nedostatek odvahy a samostatnosti a tato podřízenost přerostla během dalších let v chorobu.

Otázka zněla jasně: jsem šílený já, anebo svět? - Znal jsem odpověď, ale neodvažoval jsem se ji vyslovit: Šílený je svět. Namísto toho jsem se sklonil a řekl: Svět je vpořádku, šílený jsem já - a tím jsem se pasoval na spolupachatele Světa.

Zvláštní věc, tutéž reakci, jakou ve mě vzbuzovala chuť malovat na plátno stejně volně jako na paletu, ve mě vyvolávala i touha zaznamenávat věci do protokolů; obojí se mi jevilo jako zpupná svatokrádež.
Den co den jsem s těmito zábranami musel bojovat.

Dnes je dost zvláštní pomyslet, jak jsem se procházel po Stockholmu a maloval květináče, jablka a krajiny, zatímco celý svět kolem mě vřel: se strašlivou jasností se projevil jako směsice latríny a mučírny, kterou je. A i mé vlastní vnitřní obrazy světa zračily apokalypsu; dobře jsem věděl, že svět je kreamtorium.
Ale neodvažoval jsem se to vyslovit.

Nevyřešena, a to i pro jinak optimistickou vědu biochemickou, zůstává otázka: která z bojujících stran měla nejvyšší agrární výživnou hodnotu - Teutogermáni, Anglokeltové, či Galové?
....
.
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 25. června 2015 v 23:26 | Reagovat

Trpím přemírou identity.
to je skvělý, nikdy mě nenapadlo na ten pocit nazírat takhle. (nebo ne dost) A vůbec, taky to takhle vypisuju z knih. A pak to tam hledám a čtu to pořád dokola a hrozný je, že si to pak mimoděk vybavuju a často to i říkám nahlas a lidi okolo mívají takový prázdný výraz

2 stuprum stuprum | Web | 26. června 2015 v 5:04 | Reagovat

Jednou ráno jsem se probudil a nedokázal si vybavit, kde jsem strávil předešlých 10 let. Byl jsem opilý. :D

Ach, sladké opojení. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama