Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Červen 2015

automatický opis...25.6.2015

25. června 2015 v 23:05 deníček
Dnešek jsem překlenula pomocí autopilota, jehož nastavení nerozumím (a to je co říct).
Obtížně jsem dnes také vytvářela časoprostorová okna, do kterých jsem odkládala jednak nahromaděný prach z plic, a druhak kusy práce, které by bylo normálně zcela nereálné stihnout,
přestože jsem z ranního autobusu pozorovala nádherný východ Slunce.
Vzpomněla jsem ale kolem desáté ranní a potom ještě asi dvakrát po poledni na jednu knihu, kterou jsem před několika lety s úžasem četla. Úžas se s přibývajícím načítaným obsahem mísil s hrůzou, která pramenila ze setkání s tak nahou autenticitou,před kterou smekám.
Dnešní připomenutí není první v poslední době a mělo patrně největší vliv na úsilí, které jsem vynaložila, abych onu dotyčnoun vyštrachala z bedny plné knih,
které zatím nemám kam umístit.
Podělím se ráda o některé úryvky, které jsem si, v průběhu četby, podtrhala.

Zrovna mi do uší hrálo Endlessly od Muse,

24. června 2015 v 22:11 modlitba je, když...
když se cikánka v pantoflích s platem vajíček v ruce odlepila od lavičky na zastávce, a neuvěřitelně pajdavou chůzí zamířila přes silnici doleva. Slunce svítilo proti ní, byl to naprosto nepopsatelný výjev, ta silueta s pokroucenou chůzí, a plato vajíček v ruce k tomu,
But I won't give you up
I won't let you down
And I won't leave you falling
If the moment ever comes...
viděla jsem ji poprvé, ale věděla jsem přesně, kam jde. Tento typ lidí bydlí pouze na jednom místě, u Harmoniky v králikárně. Taky jsem věděla, že příčinou odchodu byla absence jakékoli časomíry a osobní dojem, že nám už autobus odjel. Mohla jsem vstát a udělat pár kroků, dotknout se jí,
But I won't give you up
I won't let you down
And I won't leave you falling
a povědět, že máme ještě pár minut, že nic neujelo.
Jenom jsem se dívala. Jenom jsem se na to dívala, protože to byl neskutečně úžasný obraz,
jak paprsky slunce procházely mezerou mezi ohnutýma nohama a odstávající rukou,
ve které nesla plato vajíček...

nákupy...21.6.2015

22. června 2015 v 22:32 deníček
O některých věcech si už raději nic nemyslím a můj volný čas rovná se hodiny spánku, o které si zkrátím den. Velmi jednoduchá rovnice.
Víkend s kamarádkou S. udělal také hodně; už jen teorietický plán jet na fyzicky náročný víkend s člověkem na RAW stravě, je sám o sobě výzva.
Nemám slova, najednou je hotovo,
bod, o kterém člověk smýšlí jako o iluzi, svírá náhle v pevném objetí. Zááádarmóóó, próóó všechnýýýýý....Na voučr má nárok každý, kdo se sebou něco udělá!

Jen tak někdo se mnou už nevyjebe, shrnula jsem to v pátek večer v boudičce, která svou architekturou čerpala převážně ze socialistických autobusových zastávek (a pak že slovo "altán" označuje místo odpočinku lahodící oku).
Vyfoukla jsem kus dýmu, a zapila to minerální vodou značky Karlovy Vary. S. se živila namletýma oříškama s kakaovými boby, a všude okolo hustě pršelo. Atmosféru tomu dávalo i to, že někde docela nedaleko probíhal koncert tvrdé rockové hudby, a štěkot zpěváka mísící se s rykem obecenstva trhaně plnil mezery mezi usínajícím lesem dlouho do noci.

Poslední, co jsem po cigárku ten den snědla, byla mrkev, a během její konzumace jsem myslela na kluka, se kterým jsem ležela před týdnem v posteli. Takové nenucené "ach", a malý úsměv, který S.nemohla vidět, protože byla tma, a také proto, že lidi často na druhých neumí vidět to, co by nemohli pozorovat sami na sobě.

Já jsem narozdíl od ní několikrát v posledních letech pocítila strach, jestli ještě mohu mrkev vnímat čistě jako zeleninu, a ne jako potenciální nástroj osobní intimity,
stejně jako mám teď strach z toho, jestli ještě mohu cizí ruce na svém těle vnímat bezúčelně, aneb už jedu level, kdy si beru to, co potřebuju a dávám to, co dávat můžu, aniž by to nějak narušovalo osobní morální kodexy a podobné vážné protokoly.
Je to také trochu obchod o tom, že někdy někoho potřebuju,
ale s vlastníma rukama, fantazií a třebas mrkví můžu dojít tam, odkud nebude cesty zpátky mezi smrtelníky, a z toho mám strach úplně nejvíc...
...
.
...Jsem vděčná za chvíle, kdy rozměry a tvar mrkve nejsou to, co sleduju, když je beru do košíku.

I s lidma to funguje vlastně jako v supermarketu. Člověk přijde, podívá se po regálech seznamek, klubových barů, laviček na vlakáči a dalších miliónech míste, a co mu chybí, to si hodí do vozíku. Narozdíl od konvenčních potřeb se s tímhle nákladem nemusí stát fronta na pokladnu a balící služba (takzvaně dizájn kýženého produktu) je často automatickým servisem.
To, co se následně klasifikuje jako "špatně", nebo "dobře", je čistě osobní přístup. Tam je často nad čím kroutit hlavou,
a jediné, co se proti tomu dá udělat je, (v hlavě mi zní Duškova slova "pořád se musí proti něčemu brojit, proti něčemu bojovat...například brýle proti slunci."), že se člověk příliš nerozhlíží.

Osobně jsem také začla demonstrativně používat, aby bylo jasno a čisto, termíny jako "prohnilý", "zkažený", "syrový", "nedozrálý", "šťavnatý" či "tvrdý",
a nebojím se vyhazovat "špatné" do koše,
stejně jako zbytky večeří a další rizikové věci u nás doma.





pojmy a dojmy

17. června 2015 v 21:55 pod perexem
Něco je se mnou v nepořádku,
ale není to žádná životohrožující choroba, alespoň ne v tom fyzickém slova smyslu. Zatím.
Mám pravděpodobně tlumenou depresi, možná půlrok a možná déle,
anebo mám špatný osobní management a tuídž nemám ani jinou možnost než jen konat a spíše necítit.
Nevím.
Jsou to dojmy, někdy pár dní ani myšlenečka o odborných termínech typu deprese,
a pak den, kdy to jede jako kolovrátek,
rozdíl mezi nimi je velmi dobře měřitelný činnostmi a duševním záběrem.
Včera jsem se zamýšlela, jestli se mi chce vlastně někam o víkendu jezdit, jestli bych radši nezůstala civět do stropu, a nakonec jedu hlavně proto, že místo civění bych šla radši do práce, což nechci.
Není to otupělost,
možná je to opravdu nějaká líná deprese, která má dost důvodů mi aktuálně strašit v životě,
anebo špatný osobní management a tudíž přirozená odpověď na nesprávné zacházení sama se sebou ve smyslu osobnostního rozvoje (docela hodně o tom teď vím, protože dělám zpětné vazby nejen obecné, ale i klasicky hodnotící a překvapivě to není žádná legrace a pohodička sestavovat!).
Plánuju si udělat den, kdy jen budu sedět a psát a psát. Pak bude lépe, ne-li dobře.
pravda je samozřejmě mnohem víc jinde. Pravda je třeba to, že dokud se nepostavím čelem Jasanovu čelu,
tak se nepohnu, tadadadam,
už jsem prostě natolik daleko, že mi zmizel veškerý nouzový obal, zóna růstu,
stojím už, stejně jako on stojí, mimo bezpečný kruh toho, jak se známe, co o sobě víme,
a co cítíme,
je nám o téměř pět let víc,
než kdy jsme se ještě vídali hodně často,
situace je jiná,
a vyžaduje jiný přístup,
stabilita vyplývá z osobních podstat,
a ne z toho, jak, kde a s kým žijeme,
ať se nám to líbí, anebo ne. Po posledním setkání mám poměrně jasno v tom, že je to nepohodlné oboustranně.
Mluvit ale musím já,
budu brečet a asi budu hysterická,
budu se klepat a tuším i další doprovodné efekty od destě po výpadky elektrických obvodů,
a je mi stydno, že se to stane proto, že to nejde jinak,
a ne z nějaké radostné potřeby se vyčistit zevnitř.
Vydat ze sebe city,
které se ještě zbytkově dotýkají toho, co bylo,
a pak už snad bude dobře,
nebudu za oponou,
Jasan mě nebude muset chránit před svými vztahy a lidmi a místy, kde je mu dobře,
nebudu dostávat milosrdné ticho tam, kde potřebuju slova,
a nebudu bezemoční stvůra která putuje světem se svým dobrým životem,
a bezpodmínečným přijímáním.





pohled...16.6.2015

16. června 2015 v 23:14 deníček
Nejblaženější chvíle,
to rozhraní světla a temna pod purpurem božího stropu,
kdy se z bělma očí vytratí popílek města
a srdce se uvolní ze stisku všednosti.

motivy Ze mě ve mě...11.-13.6.2015

13. června 2015 v 21:53 deníček
Příroda a lidské tělo, dva zázraky, na které jsou všechna slova krátká.
Cesty vlakem, tramvají, autobusy, pěšky,
ve snech
a také úplně mimo značené cesty,
pohybuju se prostorem v určitých časech,
všimla jsem si jak zase jedu v konkrétních tématech týkajících se lidí okolo a taky mě,
cetovatelka roku,
a přitom v některých ohledech stojím hrozně dlouho na místě.
Chtěla bych o prázdninách vylézt na jednu vysokou horu,
takový one woman výstup k Bohu,
nakonec nikam nepolezu, protože chci i dalších tisíc věcí,
které mi umožní se hýbat viditelně.

V přírodě to teď frčí naplno, spousta vůní a zvuků a barev,
koukala jsem na volavky u rybníka,
jak se vznešeně roztaženými křídly čekají na kořist,
po několika desítkách minut jsem rozpoznávala to napětí a strnulost na hranici únosnosti,
které jsou ale klíčové pro dobrý lov.
Našla jsem letos také hnízda ptáků, které by mě nenapadly, že se dají lidským tvorem objevit,
a překvapuje mě, kolik lip má ulepené listy.
Jedny balerýny poletí do popelnice, protože jsem už příliš mnohokrát pocítila potřebu jít bez nich, a pak zas s nimi,
je příjemné mít na chodidlech psí chcánky a popel z cigaret,
všechno se umyje,
všechno se umyje,
lidské tělo je v tomhle geniálně vyřešeno včetně XYmiliard roztočů a dalších breberek sídlících na každém čverečním milimetříku lidské kůže,
a nejhorší součást běžného omývání je tedy pouze štípání a pálení možných odřenin a popálenin,
nic víc tomu běžně zvenku nehrozí,
a o ten vnitřek se dá starat snad jen v ohledu pohlavních chorob,
zbytek je vždycky tak trochu o náhodě,
i když to každý vidí jinak.
V dnešní době se rodí jiné děti. Říkáme jim děti se zvláštním obdarováním, povídal pan Dušek během své Páté dohody,
a také popisoval obsah dopisu od jedné autistické dívky, která čelí nepříjemnům, vyplývajícím z toho, že čte myšlenky paní učitelce, a to včetně připravovaných testů z matematiky.
Některé dítě zase nesnáší, když rodiče lžou anebo se přetvařujou,
a já jsem někdy natolik slabá tím balastem chodit, že své dceři vysvětluju, že je někdy správné to takhle přijmout a zatlačit v sobě to něco, co to vnímá.
Chce se mi někdy zařvat "už stačilo", protože furt courám na rantlu pomyslného balkonového okna v činžáku,
a dávkuju si záchranné kousky přírody a milých lidí akorát tak na to, abych se nechovala jako svině anebo nepodlehla skepsi.

příběhy

9. června 2015 v 22:51 (Fe)minimum
Měla bych konečně začít konstruktivně sestavovat knihu a nechat ji vydat. Nemám nejmenší obavy, že by o ni nebyl zájem, naopak spíš pociťuju obavy z toho, jak to všechno udělat a nenarušit si vlastní soukromí.
Měla bych konečně oslovit ty, které budou slyšet, a setkávat se a mluvit.
Dost mě teď motivuje jeden můj kamarád, který po několikaletém "stažení do sebe" roztahuje perutě a chystá se vzlétnout.
Kniha, kterou sestavil, se pohybuje a protíná s územím, jež jsem dosud poznala. Kult přírody a duchovního společenství je stále jedním z kořenů, kterýma držím na Zemi,
i když by někteří rejpalové a rigidní katolíci namítali spoustu námitek ;-). Myslím si, že Maťo půjde tam, kam má jít.
Odkaz na projekt, kde jej můžete podpořit : https://www.startovac.cz/projekty/krkavec-suvislosti/

všechno je provázáno se vším

7. června 2015 v 21:38 (Fe)minimum
Tohle je výňatek z jednoho článku z roku 2012: