Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

to místo, odkud se díváš na svůj život

28. května 2015 v 22:40 |  pod perexem
Na psaní je zrádné, že objemný text ale i prostičká myšlenka v překladu vyjadřují určité stanoviště/sko pisatele. Příběh, který se tvoří pod rukama autora, má nějakou atmosféru.


Celý týden, počínaje minulým pátkem, je všestraně bohatý. Momentky, které si stíhám poznačovat na papírky, jízdenky a do pamněti jsou malým odrazem toho všeho, ale už několik let uznávám, že každý krok se počítá. Tak alespoň minulý víkend, a snad se později prokoušu i aktuálním týdnem...
.
...
V pátek jsem měla sbalenou krosnu a nemusela jsem se nijak stresovat s tím, že budu potají utíkat z práce na otočku domů, a tam ve chvatu pakovat oblečení a jídlo a k tomu dělat tři věci naráz (jako se mi to dělo v předchozích třech případech odjezdu na celý víkend pryč). S K.jsem byla domluvena, že mi Čudle vyzvedne po obědě, a v určený čas posadí na místní MHD (žasněte, ale je tu MHD bus!), ze kterého ji vyzvednu a pofrčíme na vlak směr Praga a následně na Moravu.
Na vlakáči v cíli sraz s mámou, celodenní jízdenka, první signál o prázdnotě žaludku a pak vlna úzkosti z plánovaného jednohubkového večírku se Světlíkem.
S příchodem domů se úzkost vystupňovala na maximální volume. Hlad byl totiž utišen večeří. Nezvládla bych dvě hodiny čekat a kručet. Navečeřím jsem se ale odsoudila k morálně mnohem větší prohře. Mám již zaběhlý režim spočívající mimojiné v tom, že večer pár hodin před spaním prostě nejím protože nemám důvod ani hlad, a nejsem schopna řízeně jíst bez podnětu ze strany těla nebo hlavy. V danou situaci pro mě bylo nemožné najít způsob, jakým bych své blízké kamarádce odřekla několik dní plánovaný pochutinový večírek, na který jsem se až do pocitu hladu na večeři opravdu těšila. Pomazánky, zelenina, veka, vínko, balená cigára a tak blízký pokec, úžasná kombinace...Nemohla jsem ji nechat to všechno přinést a oznámit, že se bude živit sama.
Nervozita se projevila při uspávání, myšlenkama jsem těkala i jinam než k pohádce a klidnému ležení, několikrát jsem musela odejít jakoženazáchod, abych se aspoň trochu dala do kupy. Prodloužení doby uspávání oproti běžnému standartu poměrně velké. Světlík přišel, a na stole se začlo objevovat JÍDLO...
Konec. Prohra. Fakt jsem ty některé kousky uboze vyhazovala z balkonu, protože jsem pro ně v sobě neměla místo. Nebylo nic, čím bych se dokázala sama pro sebe omluvit a doteď jsem nenašla slova pro omluvu Světlíkovi (potřebuju jí to říct. Nejen proto, že se mnou prošla jako jedna z minima lidí celým XYletým procesem hledání balancu a zdravého fungování, ale i proto, že je pro mě fakt blízká). Pominu-li ale tento fail s jídlem, večírek luxusní. Když jsme to po třetí ráno rozpouštěly, cítila jsem vesmírnou únavu, ale i osobní uspokojení. Jak nejsem běžně vystavována osobním konverzacím a mluvím spíše účelově, tak takovýto dlouhý rozhovor s kamarádkou je jako balzám na duši:).
Do peřin jsem odpadala s textovou zprávou, potvrzující zítřejší lehce obchodní, ale osobní setkání. Les, který už mohutně obrůstá letošním listím, ševelil stejně jako loni, předloni a předpředloni.

Sobotní ráno na mne čekal Jasan v kavárně a já šla (samozřejmě) pozdě, protože jsem se cestou seznámila nejen s výlukou na tramvajové trati, ale i s novými architektonickými počiny na bývalém trhovém náměstí. Oba jsme byli velmi hezcí a nadšení a já si nedala kafe ale čaj z čerstvé máty, kterou jsem nakonec jako obvykle žvýkala a vychutnávala. Převážně pracovně-kreativní rozhovor vyústil v předání prototypu obalu cédéčka, jež se bude vyrábět v režii "naší" firmy, hezky jsme si ukazovali detaily a bilancovali možnosti co a jak, venku to vypadalo hezky a mě bylo krásně. Věci byly v daný okamžik na svých místech, a pak přišla Jolana, projektová kolegyňka,
se kterou jsem se neviděla několik měsíců, ale přivítání bylo jako včera a vůbec nebylo nepříjemné, že jsme seděli skoro další půlhodinu u stolu ve třech,
pak jsem se zeptala Jasana, jestli bude mít ještě čas, dostala odpověď a přišlo mi jako dobrý nápad vstát a přitisknout se, což se stalo oboustranně a nevímjakdlouhojsmetamstáli, ale bylo to dobré.
Jolaně jsem řekla věci, které by mě nenapadlo, že jí říkat budu. Naprosto otevřeně jsem ale mohla (i díky několikaměsíčnímu odstupu) hodnotit rozchod, zrušení zasnoubení a odstěhování od KáKá a říct nahlas, že se uchyluju k úplnému vytěsňování některých věcí a prožitků z tohoto období. Připustit si toto znamená pozitivní krok k pozvolnému smiřování se s průběhem uplynulého roku, a nekráčet pouze marastem z toho plynoucím.
Tanec jako prostředek k budování lepšího vztahu k vlastnímu tělu. Jolana tančí víc než deset let, a já až se příště potkáme, budu jenom poslouchat její zkušenosti, protože z ní proudí úžasná energie. Byla jsem na dvou tanečních hodinách, a to, co se mi tam dělo, asi vystačí na samostatný článek.
Myslím si, že každá žena má ve svém životě určitá období, kdy je potřeba změnu posilovat zvenčí. Celý život svoje tělo beru jako nástroj, prostředek. Před pár lety jsem začla objevovat něco jako feminitu v sobě, což sebou strhlo lavinu pocitů a řešení a hledání informací a aplikačních metod a dalších věcí, pomocí kterých jsem se potřebovala identifikovat. Proces opravdového vyproštění se z poruchy příjmu potravy se nesl vpodstatě ve znamení ochrany vlastní ženské identity. Přes všechny dosavadní počiny, myšlenky a přemítání ale se svým tělem stále zacházím spíše jako s nástrojem, než svou vlastní podstatou. Starám se "o něj", užívám "si ho", zlobím se "na něj", přijímám "ho" s přirozenými nedostatky, udržuju "ho" ve formě, snažím se "mu" neubližovat...je to moje součást, ale nejsem s ním za jedno.
Při hodině tance jsem si uvědomila to kouzlo mé intoxikace hudbou. Ten stav, který mě vysouvá mimo relitu (a jednou jsem to už zmiňovala) má základ pravděpodobně v pohybu, a hudba je něco jako plamen zapalovače pod lžičkou s "cukříkem".
100% v sobě, v pohybu. O cvičení to mám ověřené, stejně tak outdoorových činnostech a obecně manuální činnosti. Narozdíl od tance se ale jedná o tvrdé přístupy (ať jsou jakkoli s láskou a radostí vykonávané).
Když Jolana mluvila o tom, jak jí to nejde, když se příliš snaží, měla jsem v očích slzy. Stejně jako jsem si musela oslzet zlomový bod taneční lekce, kdy jsem v určitém okamžiku pocítila soucit k sobě samé v tělesném kontextu, což je historicky podruhé za celý můj život. Doposud jsem si prožila a vnímám city "ke svému tělu", což je zase trochu jinde od skutečné podstaty.
První zkušenost na téměř magické rovině s Pierrem kdesi na odlehlém parkovišti, kde jsem vytančila snad třetinu knihy "ženy, které běhaly s vlky", vzpomněla jsem si na to ale až večer doma, když jsem si myla záda. Zvláštní, jak má člověk tendenci zapomínat a zpomalovat ve spojování zažitých zkušeností...
Čaromoc pohybu, konkrétně tance, je všeobecně známá věc už od prapočátků lidské civilizace. Věřím tomu, že i neandrtálci se vlnili a skákali kolem ohně. S Jolanou jsme otevřely otázku, zda náš projekt může skrze tanec a ještě více divadlo posunout svoje hranice. Vzhledem k osobním problémům a komunikačním obtížím je takováto neverbáloní činnost možná o dost víc namístě, než kafíčkové sedánky...ale uvidí se...
Neměla jsem žádný plánovaný časový limit, který jsem potřebovala dodržet, ale po více než třech hodinách mluvení upřímně jsem cítila potřebu rozloučit se, a potěšilo mě, že to bylo ooboustranné, a ještě víc mě potěšil časový údaj, který oznamoval, že mám čas tak akorát dát si kousek klidu sama pro sebe, a nechat se odvést kus za město, mezi lesy do jednoho miniměstečka, kde bydlí můj nejmilejší programátor a vývojař Tom, a setkat se s ním a dalšími přáteli.
Déšť, který přišel namísto procházky nadělil prostor pro povídání, testování nových her, poslouchání nové hudby a především pro relax, který jsme už hrozně dlouho nezažili. Moc hezké to bylo.
Večerní setkání s AlJir už bylo horší, moje sociální kapacita byla téměř vyčerpaná, ale (opět) nebylo jak z toho úplně ven, takové věci, na které se člověk chystá několik mesíců, prostě ještě rušit neumím,
stejně jako neumím utéct hledat cestu k autobusu, který by mě zavezl do deštivého lesa k Jasanovi, který mi volal, jak na tom jsem s časem a prostorem já.
Myslím, že ještě před pár lety, bych si prožívala hrozná peklíčka a řešení v hlavě, jak to mám všechno stihnout, trápila bych se tím, že mě Jasan nepřemlouvá nebo nenavrhuje jiné časy,
teď jsme na tom naštěstí dobře natolik, že nemusím mít žádné myšlenky a být tam, kde reálně být mohu.
Další možný autobus jsem nechala odjet. Příliš křeč na celý pohodově se nesoucí večer s živou brazilskou hudbou a domácíma burgerama.
Skutečné nepříjemno přišlo kolem jedenácté, tedy hodinu před mým posledním (a již touženým) autobusem zpátky do města. Došla mi společenská šťáva, po včerejším balkonovém večírku a pár hodinách spánku jsem už vyloženě potřebovala ticho a spánek, ale nebylo možné. Propříště budu dbát na opravdu kvalitní spánek předchozí noc, a taky se nenechám vyprovázet na zastávku, ale využiju tuto cestu sama pro sebe.
Noční hodinovka do města ale byla odměnou za všechno nehezké, co jsem prožívala. Miluju jízdu prázdnýma autobusama, jsou tam slyšet zvuky, které při běžném naplnění zanikají náporem lidských projevů, hází to sebou taky úplně jinak, a pachy asi nemusím zmiňovat. V noci to nabízí ještě spoustu dalších efektů, kousky silnice a okolí vynořujících se ze tmy počínaje, ideálním prostředím pro kreativní zpracovávání myšlenek končeje.
Behem této jízdy mě napadla krásná koláž a pár návrhů na textová pole. Přebrala jsem si dnešní den, znovu se přitulila s Jasanem, počítala červené bundy a plnovousy kluků, které jsem minula cestou z města, vzpomněla na některé lidi, které jsem mohla vidět, a dalších XY věcí probíhaly mou hlavou, zatímco se prázdný autobus, řízený odměřeným řidičem, řítil tmou a deštěm. Déšť...
Usínalo se mi blaze, s kapkami bušícími na parapet.

Neděle se nesla v duchu tvoření, a taky stresu z toho, že nestihnu sbalit všechny krámy včetně dvou jízdních kol ze sklepa. Když se moje nálada začla rovnat bombě před výbuchem, dala jsem si stopku a rozhodla se, že se ještě před odjezdem vlaku zastavíme, najíme a zabalíme. Taky velký rozdíl oproti minulým rokům, kdy bych dostala solidní paralýzu (ne, že bych od ní měla v tu chvíli daleko, ale nějaká osobní dovednost dokázala správně rozlišit, že není nic, čím bych mohla zvládnout sbalit se a současně vypravit sebe a Čudle.
Výtvarný ateliér, na který jsme pospíchaly, nebyl žádná smrtelně důležitá akce, ale vzhledem k tomu, že jsem byla jedna z vedoucích, nebylo na místě přijít pozdě o hodně.
Naštěstí mají umělecké akce jednu výhodu - relativně shovívavé prostředí.
A., moje nejlepší kamarádka ze základky, se kterou se spíše nevídám než vídám od té doby, co jsem přestala zvládat sebe i lidi okolo, mě potěšila s nabídkou spoluúčasti. Jelikož se jednalo o ateliér určený i pro děti s PAS (poruchou autistického spektra), neměla jsem obavy, jak tam bude Čudle trávit několik hodin. Programy konkrétně pro děti s PAS jsou pro mě jedny z nejbezpečnějších akcí, kam Čudle svěřím i bez své účasti.
Moje stanoviště bylo "kouzelné tetování", což v praxi znamenalo hrátky s obličejovýma barvičkama, třpytkama a nalepovacíma tetovačkama.
Kolegyňka Katka byla milá a vůbec mi bylo příjemně a domácky, byť jsem krom A. nezanala nikoho ze dřívějška.
Asi pětadvacet dětí, jeden příběh, pět stanovišťat.
Barevné děti, konkrétní jména a tváře, živá kůže. Svět plný barevných bublin. Dotkni se jiného světa...zn.můžeš se nechat i provést.
Zvonil mi pak telefon a stavil se za náma na chvíli Jasan, bylo to tak automatické všechno a těší mě to doteď.
Z původně dvou bloků nakonec vznikl jeden, což mi časově pasovalo akorát. Cesta přes město, oběd, balení věcí a přesun zpátky na nádraží proběhly napjatě, ale nevyšly mimo rámec únosnosti.

V Praze nás čekal Čudlete táta, který poskytl dostatečný support při nošení zavazadel a ještě víc jsem si užila pohodu večer, kdy si vzal na starost veškeré odbavení a uložení Čudlete, takže mou jedinou starostí bylo oprchovat a uložit svoje dva dny nevyspané tělo.
...
Je fajn psát hezky o hezkých věcech. Místo, odkud se díváš na svůj život, určuje atmosféru děje. Jsou příjemné věci. Je to nastavení a nálada, co mi umožňuje nebo neumožňuje to hezké vnímat. Dobrou noc.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama