Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

strach ze strachu...23.-25.5.2015

25. května 2015 v 21:14 |  deníček
Nemám dlouhé prsty a tak si musím brát chirurgickou pinzetu,
takovou tu táhlou ocelově blyštivou z ORL,
a trochu neohrabaně si šmátrám hloubš než končí hrdlo,
jde to totiž ještě o kus víc zespodu a zleva,
titěrná práce,
dotknout se alespoň rožku,
ucítit alespoň okraj,
pomalinku jej uchopit,
ocelové sevření
a já už konečně vím, že přesně tenhle úkon je ta chyba ale tím mé dosavadní poznání končí,
a opatrně ten zmuchlaný cárek papírupopsaný city tahat ven,
abych alespoň něco mohla přečíst, ohraničit slovy a rozumět tomu,

jedno objetí dokáže držet týdny,
některá má usínání jsou tak pokojná, protože se necítím sama,
a mám strach, že by tě to vystrašilo, kdybych ti to řekla.

Protože nemám zatím slova


pro to, vysvětlit ti,
že chci opravdové věci, a nezasírám se tudíž představama,
ale že někdy cítím soiznění skutečně komplexně between us a málem jsem ti včera dala pusu,
stejně automaticky jako když můžu drbat ve vlasech kamaráda,
ale narozdíl od všech ostatních mám k tobě city.
Trvá to už dlouho, nejsem vpohodě ale skutečně se hodně věcí hýbe a mám strach z toho že tě vystraším nedostatečnou kapacitou vlastních vyjadřovacích dovedností. Mám strach, že ti způsobím strach tím, že nejsem schopna dostatečně popsat to,
že mě nemá čím zranit odmítnutí,
a sama bych odmítla drtivou většinu standartních vazeb, které bys navrhnul (tohle je jediná představa o tobě, kterou bilancuju dýl než ty čtyři roky. Potřebuju si někdy představovat situaci, ve které chceš být vedle mě normálně oficiálně, podle standartů naší civilizace.
Zatím jsem ve většině z těchto představ nemohla kývnout bez ohledu na to, co k tobě cítím. A není to žádná umělá bariéra, prostě na to nemám. "Nemám" není konstatní.-Někdy nemám kapacitu, někdy zodpovědnost, někdy nejsem ještě úplně zdravá, někdy nemám dostatek upřímnosti a pocitu z toho, že stojím na dobré straně, někdy nemám náladu, ale stálepřítomným elementem je pocit, že ještě nemám patřičný skill na to, abych unesla a uměla přijímat do konce života to, co bude přicházet, jestli se k sobě zase dostaneme.
Nevím taky, jak bysme zpracovávali fyzickou koexistenci například, ale cítím, že pokud se tímto aspektem zabývám, jsem daleko od možnosti být blízko).
Ale že současně nejsem schopna vnímat kohokoli jiného úplně a celistvě, přestože jsem přesvědčena o tom, že jsem otevřená a nemám důvod blokovat se.

Nečekám na tebe,
prostě jen zpětně hodnotím FAKT, že ve vztazích před tím, než jsi mi byl představen, ani po té, co naše koexistece dosáhla vrcholu neúnosnosti a muselo to skončit, jsem nic takového nezažila v takovém rozsahu. To, co mělo potenciál, jsem buď nepoznala, nebo jsem nebyla v situaci, kdy jsem v tom viděla prioritu.
Pokud na někoho čekám, tak na sebe a na nějaký jiný postoj, Bože, ať to je či není srozumitelné, ať to hlavně dopíšu...
Věc se má tak, že jsi ten, s kým Svět funguje,
a to bezpodmínečně
(což nemůžu říct ani o otci Čudlete protože nám je dobře společně skrz Čudle, ale fakt nevím, jestli bysme spolu udržovali kontakt v takovéto četnosti a hlavně tak upřímně, jako to máme,
kdybysme nebyli rodiči jednoho úžasného tvora. Narozdíl od tebe s ním prostě mám nějaké skutečné hmatatelné pojítko).

Zajímalo by mě, jak by to s náma bylo, kdybys byl holka. Jsou to možná rozdílná pohlaví, co vyvolává občas potřebu přemýšlet nad věcma v jiných souvislostech, než je potřeba.
Proto mi vyhovuje ten bezpohlavní kontakt s tebou, a chtěla bych se zase čvachtat bez oblečení v blátě nebo dělat jiné věci,
chtěla bych tě potkávat častěji,
abych měla možnosti vnímat,
připadne mi, že teď potřebuju intenzivní workout ve tvé společnosti,
a že jsem to já, kdo pro to má vymezovat prostor,
zažila jsem člověka, který na mě čekal deset let, a opravdu untenzivně jsem dva roky pronikala do mysli člověka, který to nemyslel zle,
ale přesto to bylo natolik skutečné, že to napáchalo strašný věci,
Hranice mezi destrukcí a posilujícím elementem je hrozně tenká, a mám strach. Mluvit, říkat, ukazovat něco konkrétního,

raději spoléhám se na sebe samotnou, vyjadřuju se city (a od té doby,co jsem se začla uzdravovat, zažívám intenzivní pocity blaženosti, když dokážu cítit navenek)
přistupuju blíž když se mi chce,
neozývám se když se (mi) to nehodí,
a většinově se už fakt necítím v tísni z přímých kontaktů,
ale z nějakého důvodu, který zatím nechci objevovat, cítím, že to takhle nemůže jít nafurt.

Naše situace se transformuje (stejně jako všechno) další už šestým rokem, a někdy je to hmatatelnější a někdy ne.
Teď je to palčivě taktilní fáze, a já čelím strachu ze tvého strachu, který můžu způsobit a napadají mě i jiná synonyma důsledků - znechucení, úděs,zlomení holi, a nejvíc děsivé nepochopení.
p.s. jsi úžasný člověk, a dobrý muž.





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama