Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

mami...10.-12.5.2015

12. května 2015 v 21:23 |  modlitba je, když...
v jednom z předchozích článků si stýskám, že nemám k Bohu takový vztah, abych jej dokázala zváti "tati",
tak teď k tomu přidám žalozpěv za matku,
kterou sice mám,
ale...vztahy jsou někdy natolik osobní, že se nedají nacpat do kolonek "rodiče" či "rodina".


Mám ve svém okolí ženu,
z jejíž vagíny jsem před lety vylezla a naše těla byla doopravdy spojena pupeční šňůrou,
ale nevímpročanějakoudobusetímužninezabývám tělo někdy není dost na to, aby to fungovalo komplexně.
Připadám si někdy jako tříska na otevřeném moři,
hrozně těžko se mi hledají některé mantinely a stabilita ve vlastních názorech,
nemám se o co opřít, chybí mi nějaké naučené znalosti. Dala jsi mi málo, fakt málo vzoru v tom pozitivním slova smyslu, od malička si pomyslně v hlavě sepisuju položky toho, co být nechci, v čem rozhodně nechci být taková, jaká jsi (byla) ty, a s přibývajícíma rokama přibývají prázdná místa na opačném pomyslném seznamu věcí, které bych si z tebe chtěla uchovávat.
Je pro mě opravdu nevýslovně těžké dávat ti najevo, že se (už) za to na tebe nezlobím, ale že to nejde přecházet,
protože už to nejde nijak nadále schovávat...

Ani kdybych se na hlavu postavila, nemůžu fungovat tak, jak fungujou lidi, kteří mají od malička určité jistoty (a vím, že víš, že jsem se už na hlavu několikrát postavila...).
Musíme obě nějak trávit a zpracovávat to, že se mi některé věci daří obtížně nebo vůbec, a že ty nemáš právo mě za to kritizovat,
protože ve spoustě věcech jedu od nuly (a v některých případech už i na několikátý pokus),
aniž bych si to nějak zapříčinila sama.
Někdy jen tak brečím nad vzpomínkama na to, jak jsem tě vidívala zmordovanou večer v obýváku,
strašně jsi vždycky brečela a kvílela pod palbou toho chlapa,
mám teď dceru, která je o dva roky starší, než jsem byla já, a když si jen představím, že by se to mělo dít u nás doma, dostávám slušný hysterický záchvat breku,
vpodstatě tě nechápu, jak jsi mohla takhle žít,
ale nechci ti do toho mluvit, vím o tom příliš málo,
a nic to neřeší ve věcech například nějakého uchopení sebe samé,
které (znovu)objevuju poslední roky následně po mnohaletém střídání pokusů smazat vlastní existenci ze Světa, a následném povstávání z popela a následném držkopádu...
Připadá mi najednou téměř nesmyslné, že k uvědomování si sebe samé jsem potřebovala tolik let prožívat poruchu příjmu potravy a další přidružené sračky,
a to mimojiné proto, že jsem nikde neměla zažité, že se dá člověk taky vnímat, ne jen posuzovat.
Mami, někdy mi tak moc chybíš...
Někteří lidi jsou udiveni a obduvují mne za některé způsoby myšlení a přístupu k věcem tady na Světě,
ale část z toho je prostě jen odosobněná matematika,
protože o emoční přístupy se nemám jak ani čím opřít, neb je mám nakoukané z okolí, a to neberu jako průkazné.
Není legrační, že ve svých natřicítkuhledících letech najednou začínám postrádat vůdce, vzor?
Možná je to tím, že jsem se v pubertě neshlédla v žádné zpevačce či kapele?
Nevím, kam mám teď jít,
fakt nevím a nemám nic než vlastní zkušenosti, co mohu využívat při rozhodování. Ty by jsi udělala úplně jiné věci, nemám ti to za zlé, ale prostě fakt nedávám tvoje ustrašené a úzkostné způsoby uvažování...Když jsi mi "radila", abych s Ká zůstala alespoň bydlet, když má ten velký dům, že se tam určitě nějak porovnáme,
můj Bože, měla jsem chuť telefon zahrabat někam pod sebe do záhonu, ve kterém jsem se zrovna brodila,
ty by jsi neodešla zavčas, to je jasné,
nechala bys to vyhrotit do nějaké nesnesitelné krize, ze které bys nakonec doslova unikla a měla zářez na pažbě za to, jak ti bylo ublíženo,
dostávám se do špatné spirály, píšu o tobě místo o sobě, nelíbí se mi to, ale asi to ze mě potřebuje vylézt,
a vím taky, že jsi to nemyslela ustrašeně, ale že jsi myslela na to, abych se měla co nejlíp a nejbezpečněji,
je fakt, že si zakouším správný peklíčka, jak bydlím sama a lítám jak hadr na tyči mezi prací, školou, volnočasovýma aktivitama a domácností,
jsem někdy fakt vyřízená, fyzicky i psychicky,
je to fakt těžké stíhat všechno,
dneska jsem K.povídala o tom, že zvažuju výpověď, protože v této konkrétní firmě, kde uklízím, nemám možnost mít čudle u sebe,
a vzhledem ke znovuobjevujícím se poruškám sociálního zvládání bych ji potřebovala brát z družiny dřív, než mi oficiálně skončí pracovní doba,
což je takhle hrozně obtížně realizovatelné a znamená to pro mě fakt úletové stíhání autobusu nebo tříkilometrový běh do práce a z práce ve večerních hodinách kdy už Čudle spí, abych měla uděláno, co mám mít.
A pak se mi opravdu těžko třeba žehlí nebo sedí do noci u PC,
dneska se mi chtělo brečet, protože tu žijeme trochu jako na skládce,
je to vpodstatě každotýdenní rituál,
kdy jeden den dovrší prádlo na žehlení určitého vrcholu a začne ladně přepadávat přes okraje IKEAcké tašky, z ledničky zmizí poslední sýr a rajče, u linky je podlaha víc černá než hnědá a z kouta na špinavé prádlo to začne podezřele zapáchat (ještě že nádobí a denní hygienu neflákáme),
to jest den, kdy končí legrace,
a to si potom s čudlou nehraju ani nečtu pohádku, ale jen lovím minuty na to a tamto, aby se u nás dalo zase žít i bydlet dohromady,
ale z druhé strany jasně a každý den cítím, že to k něčemu je, že se o sobě něco učím, že mám konečně nějaké právo na volbu, protože z hlediska vnějšího fungování získávám solidní osobní skill a mám reálná fakta (konkrétní zážitky, pocity), která na sebe navazují a dají se nějak vyhodnotit spolu s mým vnitřním nastavením.
Tenhle stávající příběh je více můj vlastní život, než následek emoční krize v dětsví.
Nevím co bys dělala ty na mém místě, asi by jsi koukala po nějakém chlapovi...
Kolikrát sedím a pozoruju Čudle a mám strach mami. Mám strach, jestli nedělám nějakou chybu, nějaký fakt epic fail, něco, co Čudleti znemožní fungovat přirozeně a v souladu se Světem, ve kterém žije a bude žít,
jsou to z velké části paranoidní úzkosti a strachy a bludy,
ale...podloženo to mám zase jen sama sebou, protože mám v rovnici známé pouze na straně toho, co vím určitě že je špatně a že dělat nechci (převážně dosazované tebou), a na druhé straně ideály a předtavy o tom, jak to je ideálně,
a chybí mi to zasraný rovnítko, to VŠECHNO, co v tom má být obsaženo,
něco skutečného...
...
povzdech nad tím, že vyhazuju zbytky kváskového chleba a výčitky z toho, že i kus celozrnných těstovin s mořskýma řasama, které jsi mi nabalila, skončil v záchodě.
Vaření prostě není tvoje parketa,
cítím se svázaně, protože vím, že se částečně snažíš vařit jinak, když se máme vidět,
vím že nad tím sedíš a přemýšlíš,
stejně jako nad tím, co za sladkost "můžeš" koupit Čudleti,
zase v tom je tak málo přirozenosti,
bolí mě to vidět,
nejde mi ani modlit se za náš vztah,
je to v prdeli,
seš mi u prdele asi už,
ale ne úplně, ne celistvě, jsem ráda za to, že se spolu můžeme vidět, i když je to většinou takové upachtěné a je spousta věcí, které se nevyslovují,
protože moje pojmenování je příliš silné a ty zas nemáš žádná slova pro to, jak to sdělit,
někdy mi připadne, že furt čekáš na to, kdy zas kvůli něčemu vyletím, v každé vteřině čekáš facku,
je to na hlavu vidíš, už jsme zas u toho obracení ve vzhůru nohama...
učím se brát z toho co nejvíc,
nejde mi se na tebe těšit,
ale umím si opravdu užívat některé chvíle s tebou, a líbí se mi, že někdy i ty jsi klidná a uvolněná v mé přítomnosti.
Ani jedna nemáme kam utéct před faktem, že něco je hodně špatně a nefunkční,
ale obě tomu nechceme propadnout a nechat to nadále zahnívat,
což je základ.
Mám tě ráda. Dokázala bych popsat konkrétní tvou "polohu", která mi je nejbližší, ale mám strach, že by jsi to vzala příliš osobně a že by jsi měla pocit, že ty ostatní jsou nějak nepřijatelné.
Možná bych ti mohla být u prdele o trochu víc tam, kde není potřeba lpět na názorech a (po)citech,
ale chtělo by to pak asi vyrovnat tam, kde tápu a balancuju a dělám bugy,
připadá mi, že tak půlka mých vztahů (hlavně těch v dospívání a potom takových těch polovztahů v době rozpuku PPP) , byla pouze následkem mého odpichování se o představy,
a strach z toho, že jsem natolik mimolidská, že nemám šanci potkat vhodný protějšek.
Tuším, že jste taky často nevěděli, co se mnou,
ale ...jak je tohle možné?
Dívám se na Čudle a ať dělá sebevíc nepochopitelnější věci,
je to moje dítě a jde mi o to, aby byla vpořádku mohla pokračovat...

Prosímtě, pokračujme my dvě v tom, co teď přirozeně děláme.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama