Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Květen 2015

to místo, odkud se díváš na svůj život

28. května 2015 v 22:40 pod perexem
Na psaní je zrádné, že objemný text ale i prostičká myšlenka v překladu vyjadřují určité stanoviště/sko pisatele. Příběh, který se tvoří pod rukama autora, má nějakou atmosféru.

život

27. května 2015 v 22:28 pod perexem
Děda (už) má nálezy.
Smutné je, že jsem informována od matky, a tímpádem oficiálně nezůčastněná.
A nejsem schopna dědovi cokoli napsat ani říct, protože mi to nepřipadne na místě a vím, že sms nebo nedejbožezavolání "jen tak, jak se máš?" by mu způsobilo mnohem víc nepříjemných pocitů, než dobrého.

Smutné je taky, že tak málo lidí chápe, že hrdina není ten, co drží se zaťatými zuby, jede v plném nasazení a nakonec najednou odpadne, ale ten, kdo dokáže v případě nouze přeřadit na tlumené volume, ale nevyletět z provozu úplně. Hrdina musí být uvěřitelný. O tom to je...



A tak, přestože naše rodina si na hrdiny vždycky jenom hrála a vypadá to, že v naší rodině buduju historicky první hrdinskou linii po XY generacích, chci věřit tomu, že mi děda něco o tomhle řekne, a neumře s tím, že mě budou všichni okolo považovat za chladnou sobeckou a špatnou kvůli tomu, že se teď nezhroutím a nezačnu vyvolávat a vypisovat jak to vypadá...
Nemůžu. Nemůžu.

strach ze strachu...23.-25.5.2015

25. května 2015 v 21:14 deníček
Nemám dlouhé prsty a tak si musím brát chirurgickou pinzetu,
takovou tu táhlou ocelově blyštivou z ORL,
a trochu neohrabaně si šmátrám hloubš než končí hrdlo,
jde to totiž ještě o kus víc zespodu a zleva,
titěrná práce,
dotknout se alespoň rožku,
ucítit alespoň okraj,
pomalinku jej uchopit,
ocelové sevření
a já už konečně vím, že přesně tenhle úkon je ta chyba ale tím mé dosavadní poznání končí,
a opatrně ten zmuchlaný cárek papírupopsaný city tahat ven,
abych alespoň něco mohla přečíst, ohraničit slovy a rozumět tomu,

jedno objetí dokáže držet týdny,
některá má usínání jsou tak pokojná, protože se necítím sama,
a mám strach, že by tě to vystrašilo, kdybych ti to řekla.

Protože nemám zatím slova

ani šepot

18. května 2015 v 21:36 modlitba je, když...
amen.

nejsem vpohodě

14. května 2015 v 21:07 (Fe)minimum
Nejsem vpohodě, ani moje tělo není vpohodě. Achjo.
Zpoždění emocí oproti realitě - 6 měsíců (!).


Aspoň pro malé zlepšení nálady má velmi velmi oblíbená kapela a velmi proženská skladba:


kontrastem:

mami...10.-12.5.2015

12. května 2015 v 21:23 modlitba je, když...
v jednom z předchozích článků si stýskám, že nemám k Bohu takový vztah, abych jej dokázala zváti "tati",
tak teď k tomu přidám žalozpěv za matku,
kterou sice mám,
ale...vztahy jsou někdy natolik osobní, že se nedají nacpat do kolonek "rodiče" či "rodina".

čistě tobě...5.5.2015

5. května 2015 v 23:04 deníček
vůbec nevím, kam jdeme. Mám pocit, že jdeme spolu, ale můžu se mýlit, nechci to řešit, prostě jdu, a učím se přicházet blíž, když to tak cítím
zase,
a bolí mě to a stydím se a furt si s sebou tahám ty hnusy, co jsem dělala, říkala, ale také cítím soucit a pochopení sama k sobě vzhledem ke stavu těla i duše, který jsem měla.
Asi s nikým jiným nemá i blbej podpis váhu života,
Já Sám se prostě podepíšeš jenom ty
a já se můžu buďto ptát, jestli to můžu vzít tak (v kontextu oznámení, že bys rád přijel),
že jsou některé dveře otevřené,

anebo si "jásání před Jasanem samotným" (doslova Já Sám, jásám, jasan) vzít jako oslavu toho, že jsem ti vzdálená...

Každopádně se ti učím říkat některé své pocity,
a nedělám si ambice ani nemám očekávání v dlouhodobém horizontu,
mám spoustu věcí a lidí, kterýma si s radostí můžu plnit život,
nezvládám tě stále ještě příliš často, vím že to zní hrozně a že bys to měl asi říkat spíš ty "nezvládám tě příliš často", ale je to tak, že já mám problém s tebou než ty se mnou na té základní bázi,
ale mám pocit, že jdeme spolu,
napříč rokama.

Další z otázek, které ti položím, až bude ta správná doba bude: "taky jsi nepotkal nikoho takového, jako jsem ?"