Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

zpoza stolu

3. dubna 2015 v 16:23 |  deníček
se dívám jak si Jasan hraje s Čudlou. Venku svítí slunko, celý stůl je pokrytý velikonočníma perníčkama, v krbu praská oheň.
Nejsme tu ani jeden z nás tří doma, ale ani na návštěvě. Tohle je něco, co se nedá vysvětlit žádnýma slovama.
Slovanka si myje vlasy než ji ostříhám, její mažel spí i se synkem nahoře v pokoji, kočky jsou zapelešené všude po domě a zahradě, na okně chladne beránek...
Vesměs nepotřebuju nad takovýmato věcma přemýšlet, ale forma potkávání se někdy vyloženě vyvolává potřebu nějak to uchopit, pojmenovat...
Míra spoléhání se je asi opravdu bezmezná. Už si ani není potřeba psát, že sem pojedeme. Možná to utkvělo v paměti někdy z kraje roku, když jsem se tu ochomýtla. Možná. Jenom si o tom potřebuju napsat pár vět, protože už o tom nechci nikomu povídat nic reálně.
Chvílema mám pocit, že až jednou řeknu teď? , něco velkého se stane. Anebo nestane, protože nějak já ani nemám potřebu něco měnit, a celé to nepojmenované spočívá v čistě mé privátní touze vědět, jak to vidí druhá strana (s tím, že si nějak nedovedu představit, že by jakýkoli názor/postoj něco měnil na celkové situaci).

Zatím ale nedostávám ani podněty k tomu, abych se mohla zeptat, a konkrétní potřebu opravdu se zeptat jsem zatím pocítila jen ve chvílích, kdy jsme byli každý na druhém konci republiky.
Takže budu růst, hledat a opečovávat svou ženskou identitu, hojit se, nebudu se podivovat nad tím, že to existuje a jak to funguje, a budu dělat to, co mi připadne jako dobré.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama