Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

nevůle k životu

21. dubna 2015 v 22:29 |  pod perexem
Trochu nucené psaní, ale ta úleva po, která přijde, za to stojí. Splňuju poslední dobou paramtery příšerného rodiče. Ulevuju si sprostýma slovama a frázema, který mohou zanechávat hluboký stopy v dítěti po celý život. Já. Hrozné. Jsem pesimistická, tady je to hrozný, lidi jsou strašní, nic nefunguje nejde mi nc, jsem unavená, jsem unavená, máma je unavená, už tě opravdu nezvládám, já to prostě celé nezvládám, běž prosímtě někam pryč abych na tebe neviděla, potřebuju KLID!!!, prosimtě proč se chováš jako idiot?, to snad ani není možný, že taková chytrá holčička jako ty má takovýhle nápady/vymyslí takovouhle pitomost, no ty jsi úplně blbá, ne?, prosímtě mohla bys mě chvíli nechat opravdu napokoji?, ne, já tohle už opravdu nezvládnu, zblázním se, řekla jsem NE!, už toho mám opravdu DOST!, jsem vyčerpaná, potřebuju jen chvíli ticha, rozuměla jsi tomu?, já už to s tebou všechno nezvládnu, proč je to tak hrozný?, lidi jsou nechutní, jsem unavená, jsem uvanená...

zapněte k četbě (jsou to hodně hluboké linky):
Připadám si hrozně. Není to pořád. Je to tehdy, když toho je prostě opravdu moc, což teď je. Někdy je to lepší anebo dobré. Nechcípám konstatně.
Všechny ty přípravky samostatného fungování, co jsem zažívala relně a vymýšlela v hlavě v uplynulých několika letech, k něčemu byly. Nevím, jak by to vypadalo, kdyby jich nebylo. Nemyslím to egoisticky, ale mám dojem, že hodně lidí by se posralo z toho, kdyby nastupilo do mé role.
Cítím se hrozně zoufale coby rodič. Já bych se sama sebe bála, kdybych byla dítě. Vím, že se mě čudel chvílema bojí.
Taky vím, že neexistuje nic, co by to dokázalo hned změnit/zmizet, ale že je potřeba ihned začít dělat cokoli, co je v danou chvíli možné pro zlepšení sitace.
Zatím se mi po dvou týdnech podařilo omezit intonaci a fyzické projevy zkratu, ale neupadám do chudáčkování, spíše chladného konstatování s příměsí odevzdanosti.
Taky jsem eliminovala všechny náznaky fyzického řešení konfliktu (nechce se mi to teď rozepisovat, ve zkratce - jsem zastánce nefyzického konfliktu ať už mezi dítětem-rodičem nebo dvěma dospelýma lidma. Použití fyzické převahy většinově považuju za projev selhání a taky zcela neefektivní způsob reakce. Naučila jsem se žít s tím, že se může stát, že čudleti dám přes ruku nebo pusu, ale takové ty chvíle, kdy jako rodič mám potřebu po čudleti skočit a nějak ji IHNED umlčet nebo zpacifikovat - vím, že to má většina rodičů - ty jsou pro mě těžko trávitelné, a mám tendence se obviňovat a tahat si to s sebou. Nedejbože, když se něco stane doopravdy!).
Je to příšerený kolotoč. Ubíjím sama sebe tím, že nemám všechen volný čas a sílu jen na hraní a práci s čudletem, přitom potřebuju více posilovat ty chvíle, kdy si spolu opravdu hrajeme.
Pro dítě je mnohem lepší a přijatelnější třeba jen 20minut 100% nasazeného rodiče, než třeba 3 hodiny ve kterých rodič od hry odbíhá chvilkově k pc, vaření či čemukoli jinému...v mém případě do vlastních myšlenek (prosímtě zopakuj mi to, byla jsem zamyšlená)...
.
...
Konečně se mi dějou taky nějaké vnitřní procesy emoční, v sobotu jsem se vytančila mezi desátou večerní a čtvrtou ranní do větší skutečnosti, (i když je prostě taky fakt, že mám své obvyklé několikaměsíční emoční zpoždění),
a skutečností mimojiné je, že se snažím některé věci nakroutit a nějak je pojmenovat pro ostatní víc než pro sebe.

Dneska jsem měla chuť dát výpověď na hodinu, jsem přecitlivělá na některý věci, aktuálně mě kosí to, že se u nás v práci kradou mýdla a toaleťáky a že na pánských záchodech někdo už několik měsíců odkládá sople na zeď. Po všem z toho je mi prd, hygienické a čistící prostředky nakupuje firma, a kachle myju stejně,
ale vadí mi to z principu, koukám se na lidi když mě zdraví a mám stažený žebra, protože někteří z nich jsou zloději a prasata,
až teď nacházím správná slova i pro Ká, nemám potřebu mu něco říkat, ale uvědomuju si, že mě hrozně podvedl sám sebou, a že jsem se neuměla nazlobit dřív hlavně proto, že jsem velmi podobným způsobem kdysi obelhávala jiný lidi včetně Jasana, a že se s tím neumím ještě úplně v sobě srovnat.
Mám pocity. Mám pocity a bilancuju, co mám teď dělat. Pocitově se nehci vrátit zpátky do Brna, ale uvědomuju si taky, že jsem jako bakterie, schopná adaptovat se kdekoli, kde mi nejsou narušovány primární osobní zóny,
čímž vlastně nedokážu příliš dobře rozhodovat o tom.
Můžu reálně uvažovat o tom, že si s K.rozjedeme vlastní alternativní podnik, kde se budeme věnovat nejen kávě a zdravým zákuskům a jídlům, ale i dětem a budeme tam dělat výstavy a autorské čtení a vůbec tak něco,
(pokud byste někdo chtěl přijet teď v kěvětnu-červnu-červenci přečíst vlastní tvorbu, zahrát nebo vystavit vaše výtvory, ozvěte se mi do vzkazu autorovi, nebo do komentu. Krajina kulturního barbarství vám bude vděčna, tady se nežije, tady se jenom bydlí)...
nebo jít od září do školství, nebo zůstat u úklidu...K tomu můžu nadále plnit funkci asistenta logistiky a zástupce HR na Festu, dělat si nadále výcvik horského průvodce, jezdit na vandry, a starat se o čudle...je jedno co budu dělat, potřebuju to hlavně prožívat.
Když jsem v sobotu přišla do klubu, sjela jsem se hudbou během první hodiny. Bez zbytečného hledání srozumitelných slov pro ostatní - ano, sjedu se hudbou. Celou noc si na tom dokážu frčet, stav přibližně jako na speedu, bez vyjadřovacích neschopností a dalších přidružených projevů chemických drog, jen ta přítulnost se občas vyskytuje. "Zatancovala by sis se mnou?" "No...tam není místo." "Cože? Ale je, když teď začínají ty Kromestar, což jsou hvězdy večera. Já jsem Štěpán."
Tohle patří do Trosek.
Další věc je, že potřebuju dělat věci, které můžu dělat. Strach z toho, že dělám špatné věci, může odejít pouze tehdy, když budu dělat to, co můžu dělat.

...
.
...
A ztráta nejlepší kamarádky bolí možná méně než smiřování se s tím, že jsme se postupně vzdálily až do statusu "dobré kamarádky".
dobrou noc.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellaria Ellaria | Web | 23. dubna 2015 v 16:31 | Reagovat

Jak už jsem tu tuším psala,někdy toho má člověk až nad hlavu a pak reaguje přehnaně/neadekvátně, samotného ho to mrzí, ale zpátky to nevezme.
Nicméně ze své pozice děcka jsem měla vážně lepší pocit, když si pro máma tu intenzivní půl hodinu věnovala, kdy se mnou probrala/řešila, co bylo třeba, než abych se jí dožadovala celé odpoledne bez valného výsledku, protože při tom dělá tisíc jiných věci :-)

Sjíždění hudbou je vlastně docela úchvatné vyjádření. Takové stavy mám nejspíš taky.
Jen už někdy nevím, kdo jsem... A co dál?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama