Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

inspirace, sebepotvrzení, ladnost, autorita

3. dubna 2015 v 23:40 |  (Fe)minimum
Seděla jsem ve středu v měkkém křesle naproti K. Pily jsme čaj a povídaly si.
K.je pro mě ztělesnění ženskosti, napříč věkovým rozdílem mezi námy táhnou společná témata a pociťuju k ní určitou náklonnost, která má pramálo co dočinění s nějakýma emocema či pocítkama.
K. je v kraji kulturního barbarství odpovědí na moje nevyřčená přání, prostor kavárny, kterou provozuje, tomu dává další rozměr,
a já přemýšlím, jak uchopit výzvu péct zdravé zákusky ke kafi či čaji. Takovéto přizvání do provozu je pro mě v situaci, jaké jsem, něco jako potvrzení vlastní identity v prostředí, ve kterém jsem se rozhodla pokračovat se žitím.

Vážím si času, který spolu můžeme trávit, vážím si toho, že si naše dcerky mohou spolu hrát, vlastně bych měla poděkovat paní učitelce, že je vedle sebe posadila...
Vážím si toho, že s K.můžeme mluvit o tématech, která se nehodí pro běžné hovory, vážím si toho, že mohu vidět kam až se dá žena ohnout brutální nevěrou a následným rozvodem, smrtí vlastní matky,
a že to nemusí znamenat zlom, pouze dlouhotrvající znovunapřimování se.

Mluvila jsem s K. o ztrácení ladnosti, které u sebe vnímám. Je to pro mě palčivá záležitost. V posledních měsících společného soužití s exsnoubencem (je to taky K., ale pro pořádek jej ponechám jako "Ká." ) jsem měla pocit, že jsem zhrubla i v obličeji, okolí mi to nepotvrdilo, ale to je vlastně jedno, co vidí ti ostatní. Léčitelka, ke které jsem si šla uvolnit záda (moje první návštěva nějaké ezoterické existence) začla náš kontakt po pár dotecích oznámením, že mám záda jako chlap, že si toho asi moc nakládám,
bylo fuk, že jsem se den předtím vrátila z výcviku v horách, kde jsem chodila ve sněhu s batohem a vůbec se tak porůznu zatěžovala, o tom ona nemluvila...
Sebelítostí trpím už velmi málo, ale tohle mužnatění mě děsí, a dokáže přimět k rozmanitým projevům na hranici patologického chování. Příběh mojí kamarádky o tom, jak šla se svou rodinou k léčiteli, a ten už ode dveří vítal "dva muže a tři ženy", přitom ona kamarádka pochází ze tří sester, a jediný muž v rodině je otec,
je pro mě hraniční kámen. Tam nechci dojít.
Velmi mě překvapilo, když K. rozuměla tomu, co povídám, protože tohle je něco, co málokterá žena dokáže chápat.
Potřebuju si koupit karimatku a začít zase cvičit na záda, a taky se přestat stydět něco nezvládat. Protože v hlavě vím, že nemusím zvládnout všechno, unést všechny batohy, přetahat všechny krabice, nebo mít perfektně uklizeno, navařeno a napečeno. Nemusím za prvé proto, že to nemám komu předvádět (leda bych se rozhodla, že chci mít s čudlete perfekcionistického kripla), za druhé proto, že to opravdu nepotřebuju.
Trpím z čistě racionálního důvodu - nevypadám dobře a nepohybuju se odpovídajícím způsobem.
K. mi řekla, že mě nevnímá nějak zhruble nebo nežensky, nemám důvod si myslet, že mi to řekla jen proto, abych se necítila tak špatně,
ale ani mi to vlastně nezmírnilo moje pocity. Umím se hezky oblékat, mám vlasy po ramena, hezky tvarovaný obličej a postavu typu hruška.
To je ovšem pro narušenou vazbu sama k sobě někdy nedostatečné.

Existují totiž další "kritéria", která mám někdy problém nevnímat jako ta klíčová. Týkají se převážně opravdové "ladnosti", toho onoho nepsaného a nevrozenéhu "umu být ženou"...Je mi stydno o tom psát, ale už jsem to načala.
Jsou to bodíky jako např. rozeznatelné klíční kosti (neplést se slovy vystouplé, trčící), nulová druhá brada, krk který nenasedá šířkou přímo k hlavě, jemná gestikulace, neprkenné pohyby těla při chůzy, větší prsa než břicho.

Žádné parametry o váze či velikosti oblečení. Napsala jsem někdy schválně tučně, abych zdůraznila, že se nejedná o permanentní sebekontrolování.
Posledních pár let si ale uvědomuju vnitřní rozpory o svém vizuálním-pohybovém-výkonném projevu a vlastní ženskou identitou.
Nepotřebuju být (už) drsný macho, který všechno zvládne. Potřebuju být silná žena. Matka. Moudrá. Pokorná. Statečná.
Dokázala jsem si už několikrát, že chlap má být chlapem a že problém není v žádném mém feminismu (a podobných blábolových označováních), ale v jejich neschopnosti přijímat sami sebe respektive neznají rámec svých možností a neopanují "svoje" území,
takže ne, není to tak, že já potřebuju chlapům dokazovat, že se o sebe umím postarat sama, ani že jsem schopnější nebo výkonější.
Prostě jen nejsem pevně usazená v ženské identitě, což nemusí znamenat neschopnost tvořit s někým pár.
Je rozdíl nemít funkční protějšek a nebýt schopna vytvořit pár.

Vdechuju s přirozenou dychtivostí to, o čem mluví K., obdivuju ji, a uvědomuju si, že autorita nemůže vyplývat z touhy autoritou být, ale z přirozeného uznání ostatních. Vdechuju i utrpení, které přináší druhá strana mince, je mi zle z toho, co jsou schopni někteří lidé na sobě (nechat) páchat. Jsou to pro mne ale také cenné zkušenosti, které mi např.moje máma nikdy nebyla a nejspíš nebude schopna předávat. Ale nepřipadám si jako žačka hltající učitele, je to vzájemná inspirace, vycházející z ladících osobních nastavení.
Myslím, že takhle nějak se utváří ženská společenství...


Kolegyně z projektu mi posalal pár zajímavých odkazů, velmi mne zaujalo tohle: http://www.druna.cz/kosti-v-letu-pohybova-technika , a vážně uvažuju, že do toho půjdu. Nechci přestat věřit, že k sobě můžu budovat lepší vztah.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama