Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Duben 2015

ještě než otevřu...28.4.2015

28. dubna 2015 v 22:22 modlitba je, když...
ještě než otevřu tu další složku, tentokrát to budou směrovky,
a začnu stoprocentně vědět, že se v tom nevyznám,
chci spočinout na Tvé dlani,
nechat se odpočinout Tvým povzbuzením, vím že tam jsi...

pár bodek

24. dubna 2015 v 13:58 (Fe)minimum
  • uvědomuju si sebe jako ženu, znám svou hodnotu.
  • necítím sebelásku, necítím lásku, necítím...
  • žena je především o citech
Jsem už úplně vyčerpaná opakujícími se pokusy "snížit" svoje laťky, nebo "změnit" typ svých emočních toků.
Bloguju už přes čtyři roky převážně pocitovky, vypisuju se z niterních prožívání, a stále se potkávám s názorama (a i vlastníma pocitama),
že doprdele "necítím lásku"?

Je to BLBOST! Já cítím, vnímám, dějou se ve mě věci...Akorát mám hodně, hodně hodně úzkou styčnou plochu s většinový vnímáním. Ještě užší bude moje spektrum běžných/ulidísepřevážněvyskytujících věcí, na které slyším/vážu se/zajímají mě opravdu/cítím je.
Ale protože takové věci existují, zažila jsem je a zažívám, potřebuju se přestat trápit tím, že bych měla být jiná.
Žiju v některých ohledech mnohem víc, než ostatní okolo. Bez nadřazenosti.

nevůle k životu

21. dubna 2015 v 22:29 pod perexem
Trochu nucené psaní, ale ta úleva po, která přijde, za to stojí. Splňuju poslední dobou paramtery příšerného rodiče. Ulevuju si sprostýma slovama a frázema, který mohou zanechávat hluboký stopy v dítěti po celý život. Já. Hrozné. Jsem pesimistická, tady je to hrozný, lidi jsou strašní, nic nefunguje nejde mi nc, jsem unavená, jsem unavená, máma je unavená, už tě opravdu nezvládám, já to prostě celé nezvládám, běž prosímtě někam pryč abych na tebe neviděla, potřebuju KLID!!!, prosimtě proč se chováš jako idiot?, to snad ani není možný, že taková chytrá holčička jako ty má takovýhle nápady/vymyslí takovouhle pitomost, no ty jsi úplně blbá, ne?, prosímtě mohla bys mě chvíli nechat opravdu napokoji?, ne, já tohle už opravdu nezvládnu, zblázním se, řekla jsem NE!, už toho mám opravdu DOST!, jsem vyčerpaná, potřebuju jen chvíli ticha, rozuměla jsi tomu?, já už to s tebou všechno nezvládnu, proč je to tak hrozný?, lidi jsou nechutní, jsem unavená, jsem uvanená...

po(v)zdech několika večerů

16. dubna 2015 v 20:01 pod perexem
Štěrk i stojící auta před mým oknem padaj do stínu,
napsala bych ti balakrylkou milostné vyznání
na protější zeď,
slízala kus omítky místo podpisu.

A šeď, kterou mám v obličeji
použila místo pečetidla,
když mi dáš správnou adresu...

když se řekne červená, řekneš si "červená jako..."

13. dubna 2015 v 23:37 (Fe)minimum
Krev.
O tři týdny zpožděná menstruace. Takhle fatální výkyvy jsem měla naposledy před několika lety. Nejvyšší čas se podívat do očí skutečnosti, že mám skvělého autopilota,
ale klíček k tělu jsem při narození nedostala, tudíž si musím sakra hlídat, abych si nepřetáhla pérka (vůbec můžu být ráda, že patřím mezi šťastlivce, kteří nemají pouze jedno).

Netěhotná samozřejmě jsem, ale test jsem si koupit musela. Ano, právě pro tu absurditu celé situace jsem také musela pokat paní z práce přímo před lékárnou. Tady se všechno otvírá nejdřív v osm, takže přijdu raději do práce dýl, a čekám s touhle paní, která patří mezi největší drbny v práci, abych si mohla požádat o těhotenský test (prosím máte nějaký, ve kterém jsou testy dva? Víte, pro jistotu).
Chudinko, ty už bys možná raději zabřezla, než abys musela připustit, že jsi se na sebe docela vyprdla? Ne, tak špatně na tom nejsem. Jen se mi na chvíli vrátila iracionální úzkost z možných příčin zamlknutí menstruace (prošla jsem si nehezkým paranoidním obdobím, kdy jsem si dělala testy při jakémkoli zpoždění bez ohledu na reálná rizika=pohlavní styky.)
Možná právě proto, že jsem se z toho vyhrabala, jsem usnula na vavřínech a přestala počítat s tím, že by mi tělo takto znova vypovědělo.
Nejvyšší čas se probrat. Aneb jak řekla paní kartářka na hradě Točník: pro vás je dobrý čas začít kdykoli, protože se potřebujete nutně pohnout z místa. Urazila jste velký kus, to ano. Ale už stojíte tam, kam jste došla, příliš dlouho.

...a poté, co jsem ze sebe před asi dvaceti minutama vypsala velkoobjemový osobní email spřízněným duším z projektu, menstruce přišla.
Takže psychosomatika je blbost? Ale jdětě...

lidi...9.4.2015

11. dubna 2015 v 9:45 deníček
Holka s vlasy "modročerná", každé oko ujíždí na jinou stranu, zimní bundu nezapne přes to, jak má velká prsa. Za uchem naslouchadlo,
ale přece ani jedna věc z toho nemůže být důvodem pro to, jakýho chlapa na sebe nechává sahat.
Roztržený kalhoty v rozkroku, prsty na rukou špinavý a začernalý,
skla brýlí by potřebovaly taky vzít jarem aspoň nadvakrát,
smrdí.
Ta holka přece musí mít čich...Ne, nemá. Nemá nejspíš ani dostatečné množství synapsí v mozku.
Nechci se na to dívat. Nedokážu se k tomu nijak postavit, akorát jsem stažená v hrudníku a mám záškuby za krkem, v hlavě mi vyskočilo Prosímtě zachraň mě. Je tohle láska? Vidím okolo sebe hrozně jednoduchý lidi, párujou se a různě nacvičujou množení se, denně mě svíknou očima dva až tři lidi,
divím se že se ještě nestydím mít také nějakou potřebu těla,
a snažit se na ni odpovídat, když mi to možnosti dovolí. Nechci se stát zase asexuálním mrzákem prosím.
A prosím nelíbejte se když sedíte třicet čísel ode mě!
.
Její blond by záviděla i EmEm,
vrstvu make-upu měřitelná obyčejným pravítkem s milimetrovýma ryskama,
poznávací znamení: kabelka se vzorem leopardí kůže (tohle znám i odjinud takže dobrý),
zápas voňavky a chlastu je však už příliš.
.
Včera jsem se málem pozvracela z toho, jak se dva lidi vášnivě líbali během toho, co kouřili cigaretu. Ne, nikdy jsem nikoho nelíbala během toho, co jsem kouřila cigaretu. Ani v pubertě, ani v opilosti.
.
Vé. má rozpočet asi dvacet korun na den pro sebe a dvě děti. Kromě financí jsou i sociální sousedi příčinou osobnostního úpadku celé rodiny.
.
Záškuby v hrudníku holčiny, kterou doučuju angličtinu, jsou skutečné. Je to tik, který má ona protože je v takovým vypětí, že to z ní už leze ven přes fyzično.
Vůbec mi to není neznámé, je to naopak velmi povědomé a když to shrnu i s tím, co má doma, tak vlastně doučuju někoho velmi podobného sobě před patnácti lety. Netahat si práci domů, to je velmi důležitá poučka. Když pak sedím s její mámou na čaji a poslouchám co vypráví, mohu jen mlčet, protože nemám potřebnou slovní zásobu na to, abych jí mohla sdělit, že už jsou příliš daleko od sebe na to, aby to šlo rychle zpátky k dobrému, a že je mámou vlastně jen papírově.
.
K.nemůže svého exmanžela ze života vymazat ani kdyby chtěla sebevíc. Protože spolu mají děti. Může s ním alespoň přestat spát, když ji u toho tolik ponižuje?
.
Zatím jsem příliš konsternovaná tím, co se děje okolo. Nejsem v tom.

pět neúspěšných pokusů si ubalit

8. dubna 2015 v 22:46 modlitba je, když...
...rolku lehkýho javanse i s pěti natrhlýma papírkama vyhodím do koše,
beru si krabičkovou,
už nejsem v době půstu a snesu fakt, že prostě dneska balit nedokážu.
Na ztichlým "dvoře" stojím jako tříska, ruku obtočenou kolem pasu,
vyfukuju dým.

Načichlou mikinu pak tiše pověsím mezi dělnický hábity do kumbálu, jestli si někdo tu krabičku z kapsy vezme, tak ať mu chutná,
jeden zapalovač ale domů beru,
pečlivě zavřu dveře,
a taky tam zhasnu, aby se zbytečně nesvítilo.
Doma si umýt nohy,
myšlenky na zbytkový kouř, který naruší-nenaruší zdravý spánek děcku,
poslední hlt čaje,
a odevzdat se do peřin, uložit ke spánku, přijmout dar odpočinku.
amen

ošklivá poruchopříjmupotravová....6.-8.4.2015

8. dubna 2015 v 21:29 deníček
tělo vražený do kůže
kosti natěsnaný v mase
a kde je člověk...?
ptá se duše

která může
kamkoli se jí zachce, není-li připoutána k strachu
z vlastní ubohosti zase
bych brečela nad tím jak jsme hnusný,
nehmotně vyžraný zpocený a tlustý!
Čím víc jsem z toho venku tím víc se štítím nejen sebe,
nebe prý taky neexistuje.
...a kde budeš zítra ty?

Stalo se jednou, že na horách přicházela velká bouřka, a nebylo se kde schovat. Nikde v dostupnosti nebylo ani bezpečné místo na postavení přístřešku. Jedna věřící dívka řekla "No, kdyžtak budeme u Pána už dnes.". Na to zaregovali dva nevěřící sourozenci památnou větou "A co bude s náma?"
Kde budeš za pár let? Chceš aby tvoje děti vyrůstaly s matkou, která se neumí vlastně postarat ani sama o sebe?!? Ty jako opravdu plánuješ rodinu?!?
Ty máš chlapa? Co jsi se to chudákovi rozhodla provést? Normální vztah? Ty? No tak to se nezlob, ale takováhle kombinace neexistuje. Ve tvým vztahu sama k sobě s tebou nikdo normální nevydrží. Možná že si za pár let budeš honit ego, až jej budeš držet a konejšit (protože mu z tebe zákonitě začně hrabat), a budeš ta silná přítelkyně, která se nevysere na žádnou trosku, která kdysi bývala chlapem k světu otevřeným.



...jen strachem nacpaný svý žgraně
trávíme emoce,
a čísla z kalorických tabulek, nesmyslný cvičení a diety tasíme místo zbraně.



inspirace, sebepotvrzení, ladnost, autorita

3. dubna 2015 v 23:40 (Fe)minimum
Seděla jsem ve středu v měkkém křesle naproti K. Pily jsme čaj a povídaly si.
K.je pro mě ztělesnění ženskosti, napříč věkovým rozdílem mezi námy táhnou společná témata a pociťuju k ní určitou náklonnost, která má pramálo co dočinění s nějakýma emocema či pocítkama.
K. je v kraji kulturního barbarství odpovědí na moje nevyřčená přání, prostor kavárny, kterou provozuje, tomu dává další rozměr,
a já přemýšlím, jak uchopit výzvu péct zdravé zákusky ke kafi či čaji. Takovéto přizvání do provozu je pro mě v situaci, jaké jsem, něco jako potvrzení vlastní identity v prostředí, ve kterém jsem se rozhodla pokračovat se žitím.

Vážím si času, který spolu můžeme trávit, vážím si toho, že si naše dcerky mohou spolu hrát, vlastně bych měla poděkovat paní učitelce, že je vedle sebe posadila...
Vážím si toho, že s K.můžeme mluvit o tématech, která se nehodí pro běžné hovory, vážím si toho, že mohu vidět kam až se dá žena ohnout brutální nevěrou a následným rozvodem, smrtí vlastní matky,
a že to nemusí znamenat zlom, pouze dlouhotrvající znovunapřimování se.

Mluvila jsem s K. o ztrácení ladnosti, které u sebe vnímám. Je to pro mě palčivá záležitost. V posledních měsících společného soužití s exsnoubencem (je to taky K., ale pro pořádek jej ponechám jako "Ká." ) jsem měla pocit, že jsem zhrubla i v obličeji, okolí mi to nepotvrdilo, ale to je vlastně jedno, co vidí ti ostatní. Léčitelka, ke které jsem si šla uvolnit záda (moje první návštěva nějaké ezoterické existence) začla náš kontakt po pár dotecích oznámením, že mám záda jako chlap, že si toho asi moc nakládám,
bylo fuk, že jsem se den předtím vrátila z výcviku v horách, kde jsem chodila ve sněhu s batohem a vůbec se tak porůznu zatěžovala, o tom ona nemluvila...
Sebelítostí trpím už velmi málo, ale tohle mužnatění mě děsí, a dokáže přimět k rozmanitým projevům na hranici patologického chování. Příběh mojí kamarádky o tom, jak šla se svou rodinou k léčiteli, a ten už ode dveří vítal "dva muže a tři ženy", přitom ona kamarádka pochází ze tří sester, a jediný muž v rodině je otec,
je pro mě hraniční kámen. Tam nechci dojít.
Velmi mě překvapilo, když K. rozuměla tomu, co povídám, protože tohle je něco, co málokterá žena dokáže chápat.
Potřebuju si koupit karimatku a začít zase cvičit na záda, a taky se přestat stydět něco nezvládat. Protože v hlavě vím, že nemusím zvládnout všechno, unést všechny batohy, přetahat všechny krabice, nebo mít perfektně uklizeno, navařeno a napečeno. Nemusím za prvé proto, že to nemám komu předvádět (leda bych se rozhodla, že chci mít s čudlete perfekcionistického kripla), za druhé proto, že to opravdu nepotřebuju.
Trpím z čistě racionálního důvodu - nevypadám dobře a nepohybuju se odpovídajícím způsobem.
K. mi řekla, že mě nevnímá nějak zhruble nebo nežensky, nemám důvod si myslet, že mi to řekla jen proto, abych se necítila tak špatně,
ale ani mi to vlastně nezmírnilo moje pocity. Umím se hezky oblékat, mám vlasy po ramena, hezky tvarovaný obličej a postavu typu hruška.
To je ovšem pro narušenou vazbu sama k sobě někdy nedostatečné.

Existují totiž další "kritéria", která mám někdy problém nevnímat jako ta klíčová. Týkají se převážně opravdové "ladnosti", toho onoho nepsaného a nevrozenéhu "umu být ženou"...Je mi stydno o tom psát, ale už jsem to načala.
Jsou to bodíky jako např. rozeznatelné klíční kosti (neplést se slovy vystouplé, trčící), nulová druhá brada, krk který nenasedá šířkou přímo k hlavě, jemná gestikulace, neprkenné pohyby těla při chůzy, větší prsa než břicho.

Žádné parametry o váze či velikosti oblečení. Napsala jsem někdy schválně tučně, abych zdůraznila, že se nejedná o permanentní sebekontrolování.
Posledních pár let si ale uvědomuju vnitřní rozpory o svém vizuálním-pohybovém-výkonném projevu a vlastní ženskou identitou.
Nepotřebuju být (už) drsný macho, který všechno zvládne. Potřebuju být silná žena. Matka. Moudrá. Pokorná. Statečná.
Dokázala jsem si už několikrát, že chlap má být chlapem a že problém není v žádném mém feminismu (a podobných blábolových označováních), ale v jejich neschopnosti přijímat sami sebe respektive neznají rámec svých možností a neopanují "svoje" území,
takže ne, není to tak, že já potřebuju chlapům dokazovat, že se o sebe umím postarat sama, ani že jsem schopnější nebo výkonější.
Prostě jen nejsem pevně usazená v ženské identitě, což nemusí znamenat neschopnost tvořit s někým pár.
Je rozdíl nemít funkční protějšek a nebýt schopna vytvořit pár.

Vdechuju s přirozenou dychtivostí to, o čem mluví K., obdivuju ji, a uvědomuju si, že autorita nemůže vyplývat z touhy autoritou být, ale z přirozeného uznání ostatních. Vdechuju i utrpení, které přináší druhá strana mince, je mi zle z toho, co jsou schopni někteří lidé na sobě (nechat) páchat. Jsou to pro mne ale také cenné zkušenosti, které mi např.moje máma nikdy nebyla a nejspíš nebude schopna předávat. Ale nepřipadám si jako žačka hltající učitele, je to vzájemná inspirace, vycházející z ladících osobních nastavení.
Myslím, že takhle nějak se utváří ženská společenství...


Kolegyně z projektu mi posalal pár zajímavých odkazů, velmi mne zaujalo tohle: http://www.druna.cz/kosti-v-letu-pohybova-technika , a vážně uvažuju, že do toho půjdu. Nechci přestat věřit, že k sobě můžu budovat lepší vztah.

zpoza stolu

3. dubna 2015 v 16:23 deníček
se dívám jak si Jasan hraje s Čudlou. Venku svítí slunko, celý stůl je pokrytý velikonočníma perníčkama, v krbu praská oheň.
Nejsme tu ani jeden z nás tří doma, ale ani na návštěvě. Tohle je něco, co se nedá vysvětlit žádnýma slovama.
Slovanka si myje vlasy než ji ostříhám, její mažel spí i se synkem nahoře v pokoji, kočky jsou zapelešené všude po domě a zahradě, na okně chladne beránek...
Vesměs nepotřebuju nad takovýmato věcma přemýšlet, ale forma potkávání se někdy vyloženě vyvolává potřebu nějak to uchopit, pojmenovat...
Míra spoléhání se je asi opravdu bezmezná. Už si ani není potřeba psát, že sem pojedeme. Možná to utkvělo v paměti někdy z kraje roku, když jsem se tu ochomýtla. Možná. Jenom si o tom potřebuju napsat pár vět, protože už o tom nechci nikomu povídat nic reálně.
Chvílema mám pocit, že až jednou řeknu teď? , něco velkého se stane. Anebo nestane, protože nějak já ani nemám potřebu něco měnit, a celé to nepojmenované spočívá v čistě mé privátní touze vědět, jak to vidí druhá strana (s tím, že si nějak nedovedu představit, že by jakýkoli názor/postoj něco měnil na celkové situaci).

Zatím ale nedostávám ani podněty k tomu, abych se mohla zeptat, a konkrétní potřebu opravdu se zeptat jsem zatím pocítila jen ve chvílích, kdy jsme byli každý na druhém konci republiky.
Takže budu růst, hledat a opečovávat svou ženskou identitu, hojit se, nebudu se podivovat nad tím, že to existuje a jak to funguje, a budu dělat to, co mi připadne jako dobré.