Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Zdravotní komplikace jako projev problematického uchopení ženské role II.

29. března 2015 v 20:30 |  (Fe)minimum
Mělo by být normální, že se puberta přežije bez vleklých, natož trvalých násedků. Dívka se proměňuje, roste, osamostatňuje se, stává se silnější a schopnější, osvojuje si nové dovednosti.
...
Vzpomínám, co jsem v té době prožívala já...Období 12-16let.
Nejsem v tomhle ale dobrý příklad.
Když si vzpomínám na holky ze třídy, z farnosti nebo ze skautu, vybavuju si takové to "holčičí klevetění", čtení Bravíček, hodnocení kluků, velkoplošně zprecizněl přístup ke svému vzhledu (např. ladění barvy očních stínů, laku na nehty a trika), vzory ze světa šoubyznysu...
Když mi bylo mezi 13 a 16 lety, užívala jsem si volnost a svobodu ve výběru oblečení, nechala jsem si zaplést dredy a pořídila pleťovou kosmetiku, začla se angažovat v hnutí za práva zvířat, nechala si koupit několik originálních kazet a následně CD, s Monou jsme začly vyrážet na vandry ve dvou, koupily si zkušební krabičku cigaret, začly jsme jezdit stopem, a pak jsme se začly zajímat i o mužské pohlaví, protože krátce po mých patnáctinách jsme potkaly na jednom cyklozávodě partičku kluků z Brna a okolí, kteří se s námi dali do řeči. (Hezké je, že partička funguje doteď. Mimojiné si Mona loni po víc jak sedmiletém vztahu vzala za manžela jednoho z nich :-) ).
U nás doma se objevily brožurky o pubertě, ve škole jsme dostávaly balíčky se vzorky vložek a tamponů včetně obrázků "jak na to", a v sexuální výchově jsme si na obrázcích podrobně popsali mužské i ženské pohlávní orgány a jejich funkce.
Dostala jsem se na prestižní gymnázium, chodila jsem do několika kroužků, náboženství a taky do skautu, jednou týdně k nám chodila na odpoledne babička s dědou. Jako rodina jsme chodili k rodinné terapeutce na sezení, která měla vést ke zlepšení mezilidského vztahu 1. mě a otce, 2. mě a matky, 3.mě a vůbec všech okolo, a všechno doromady to bylo nazváno "zlepšení vztahů v rodině" :-D.
Do svého prvního přítele, ex-člena výše zmiňované party, jsem se zamilovala opravdu na první pohled, a proto jsem si ho taky vybrala za muže. Zaujal mě bez jediného slova, s tmavě modrým pleteným svetrem a šátkem kolem krk, a myslím, že se mi líbily jeho oči a rysy v obličeji (našla jsem v děníčku zápisek, kdy zvažuju, jestli se mi líbí, resp.čím, a přišla jsm na to, že má pronikavé oči a hezky řezaný obličej a bradu :-) ). Ale byl to vytahaný měkký a voňavý ( pšt :-) ) svetr, co mě přimělo zvednout oči a omrknout jeho nositele.
Kamarádit a více si povídat jsme si začli o měsíc později na společném vandru celé party. Neuvěřitelně mi imponoval svými zájmy, myšlenkovými pochody, vztahem k přírodě a také galantností (aneb ustlal mi u sebe v posteli a sám spal na zemi). Poprvé jsme se sebe dotkli po dalších někola měsících, první oficální pusu jsme si dali o den později, první sex přišel po sedmi měsících našeho vztahu. Mě bylo krátce před šestnáctinami, jemu táhlo na devatenáct.
Takto vypsané fakty nepůsobí nijak nespořádaně. V tomto vnějším popisu/obalu faktů se neobjevují známky toho, že by byly důvody k tomu, aby bylo něco špatně.
A přesto by stačilo pozvolna přidávat na detailech, podšívkách, a celý obraz by se proměnil. Znáte ruskou dřevěnou panenku Bábušku? ...
U nás doma totiž asi odjakživa existoval jen obal.
Nepíše se to lehce, a prostě už ani nedokážu takhle jednoznačně obvinit všechny okolo,
takže to shrnu takto: model naší rodiny vypadá tak, že priority směřují od obalu od středu s tím, že obal má prioritu nejvyšší.
A obalem nemyslím vizuální podobu jednotlivých členů, ale výsledný projev celého rodinného společenství ve společnosti ,což volně přeloženo znamená dbát na plnění jednotlivých bodů kategorie "normální", jako např.děti mají chodit spát s vyčitěnými zuby, neměly by mít nepořádek ve skříních, v neděli se chodí do kostela, a v létě se jezdí na rodinnou dovolenou atd atd.
Jemnější komunikací, vyjadřováním názoru a tomu podobnými sociálními dovednostmi, se u nás šetří.
Slovesa vyjadřující slova "chápat", "pokusit se", a další do praxe uveditelné dovednosti, u kterých je zapotřebí podívat se i sám na sebe trochu zvenčí, se u nás prakticky nevyskytují.
Je tedy faktem, že navzdory tomu "uhlazenému obalu" v naší rodině, jsem prožívala strašlivou dezorientaci v životě. (Nezvládnu o tomhle napsat. Nezvládnu to reflektovat takhle do počítače ani sama před sebou. Mám to "před očima" v hlavně, ale ještě nemám schopnost vyhodit to ze sebe ven, přestože se tím příliš netrápím.)
Tak aspoň něco - neměla jsem vůbec páru o drtivé většině "IN" věcí a zájmů a potřeb a povinností mýc vrstevníků, dost jsem se ztrácela v sociální komunikaci,
a v hlavně jsem absolutně netušila, co nebo kdo jsem, a co mám dělat.
Pocity, které jsem dovedla pojmenovat (dle deníčkových zápisů), byly tyto: SAMOTA (Mona byla jediný člověk, který to automaticky zmizel svou přítomností. Např. v přítomnosti přítele tento pocit samoty přetrvával, nebo dokonce vzrůstal).
Dále jsem u sebe vnímala jakýsi stálepřítomný nedostatek "něčeho", neohraničená závist lidem, kteří se dokázali radovat a bavit se, nenávist vůči otci, nenávist a deprese ke zbytku rodiny, strach ze spolužáků, láska k Jakubovi, a učila jsem se mít ráda Monu(Monu jsem měla vnitřně ráda od začátku :-), takže to spíš bylo o zvykání si na to, že mi někdo tak skvělý opravdu vešel do života a že je tam dobrovolně a baví ho to, a že se na to můžu spolehnout).
Občas se mi stalo něco jako "pocit, že se mi něco děje", ale nevěděla jsem, co to je. Dařilo se mi ventilovat se poezií, která sklízela úspěch. To, že popisuju realitu, zůstalo ovšem tajemstvím ;-).
Naučila jsem se proto používat pojmy jako "smutek", "je mi hezky", "chci něco", "myslím si, že...", "líbí se mi", a naučila jsem se je sakra hojně používat. Stejně jsem se naučila rozlišovat názory, které se týkaly lidí v mém okolí.
Při tom všem zmatku existovaloěla jsem ale naprosto jasno ve věcech, které umí ubližovat.
Obecně jsem spoustě věcí vůbec nerozuměla, a snažila se vypadat, že rozumím. Kopírovala jsem v mnoha vnějších projevech své okolí, zatímco hlava absolutně nechápala, k čemu to má být, a čím dál více jsem se dostávala do stavů nesouhlasu sama se sebou.
Protože většina toho, co jsem viděla okolo sebe (ať už v rodině, nebo mezi vrstevníky) se vzpíralo a příčilo "něčemu uvnitř mě", ale přesto jsem to dělala stále a stále a stále...a stále a stále...
Děsím sama sebe pouhým faktem, že jsem to všechno přežila.
...
Zdravotní okénko této doby 12-16 let : prodělala jsem komplikovaný úraz nohy, který mi zajistil na několik týdnů sádru od špičky prstů po zadek, menstruace byla velmi bolestivá a silná, bolesti břicha se objevovaly v různé intenzitě. Do toho se přidaly agresivní stáleseopakující horečnaté agníny. Z toho vyplývalo množství vyšetření a následně užívání spousty antibiotik, léků z imunologie a dalších medikamentů.
...
Myšlenky k přemýšlení a vyvrácení/podpoření:
  • Myslím si, že normálně se neděje, že by během několika let okolo patnáctky došlo k nějakému záhadnému pomatení smyslů i mysli, a dívky v pubertě měly potřebu jít do ofenzívy vůči sobě samé, "zablokovávat" se, nebo ještě dál - bojkotovat zdravý život. Přesto se u takto mladých dívek objevují cysty na vaječnících, deprese, nejrůznější bolesti v oblastni solaru a podbřišku. Rozběhnutí PPP je v době puberty velmi časté.
  • Může se dlouhodobý (nebo i krátkodobý) pocit odmítání ze strany rodiny promítnout do průběhu puberty? Mám teď na mysli, jestli může rodinná nejistota nebo chybějící zázemí nasměrovat dospívající dívku k odmítání "dalšího levelu" (něco ve smyslu vnitřního vyhodnocení dívkou: "Nemám nasbíráno dost lásky, bezpečí a přijetí pro dobu dětství. Nejsem tedy dostatečně vybavena na další krok.")
  • Onemocněním ženských pohlavních orgánů, nebo jiným narušením přirozeného fyzického vývoje ženy, se dospívající dívka může chránit. Před čím? Musí to být něco opravdu velmi ohrožujícího. Něco, co by dokázalo na dívce-ženě napáchat více škody, než je následek ochrany-zdravotních komplikací.
    Můžou zdravotní komplikace "zaměstnávat" především dospívající dívku, která nezískala dostatek informací a podpory při růstu a poznávání sebe samé? Takováto dívka má totiž předpoklad být ženou s kolísající sebeúctou, sníženou schopností stanovovat potřebné hranice, tudíž se vyloženě vystavující riziku zprznění nebo ublížení ze strany muže.
    (To znamená narušení intuitivního (vrozeného) nastavení ženy, které je primárně o užívání si možností ženského těla a smyslů).
  • Stejně zranitelné a "nedostatečně vybavené" mohou být dívky naopak úzkostně střežené rodiči a dívky, kterým je věnována nepřiměřeně láskyplná péče.
Fascinuje mě, jak "dávám za pravdu" učebnicovým poučkám. Líbí se mi, že všechno má asi opravdu svůj čas. A také svoboda, se kterou můžu přemýšlet "nahlas".
Dost často se zmiňuje potřeba "nedospět" i v kontextu poruchy příjmu potravy. Nejčastěji u mentální anorexie, kdy se měnící vnější znaky ženského těla stávají vyloženě ohrožením (rostoucí prsa a zvětšující se boky a zadek především). Reakcí je pak snaha zamezit těmto tělesným jevům odmítáním jídla a cvičením, vedoucímu k hmotnostnímu úbytku. Snem dívek trpících mentální anorexií by v těchto případech měla být dětská postava nenesoucí typicky ženské rysy. Ideální postava nese útlá ramena a pas splývající s boky, vystouplé pánevní a klíční kosti, malá ňadra a mezeru mezi horními stehny pod rozkrokem.
...
Přemýšlím nad ženami s MA a PPP mířícím spíše k anorexii, které přestaly díky své PPP menstruovat. (Je potřeba nezapomenout na to, že vynechávání menstruace nemusí být spojeno s podvýživou).

Jak toto vynechání periody tyto ženy vnímají? Přináší to úlevu, nebo strach ?
  • Čistě teoreticky by některé ženy pociťovaly znepokojení a obavu. Dalo by se z toho usoudit, že probíhající PPP anorektického charakteru (= nedospívání) nevychází z niterní potřeby "zůstat dítětem", ale z určitého disbalancu (ať už nedostatek, nebo přebytek něčeho) , který je třeba "vyrovnat". Napětí a nepříjemné pocity, případně obavy o svůj zdravotní stav ("budu mít někdy děti?", ale i "dá se to dát nějak popořádku, aniž bych musela příliš přibrat?") značí snahu intuitivní -vrozené ženy přežít.
Myslím, že právě tenhle drobný zájem o svůj zdravotní stav lze vnímat jako klíčový při hledání smyslu "proč se uzdravit". Tak jako jsme schopny slyšet podvědomý hlas obavy (slyšíme jej, protože prožíváme obavu), můžeme objevovat, odkud tato obava vyvěrá. Pokud jsme schopny samy sobě vyvolat obavu o svůj zdravotní stav, jsme schopny nacházet i zdroje pro vyvolávání jiných, příjemných, hovivých impulzů.
Objevování sebe samé, následování pocitů neřízených vědomě, může být klíčové pro obnovu základních funkcí těla a životaschopnosti. Znamená to také vpodstatě částečně terapeutický krok, během kterého žena s PPP alespoň částečně převede energii a úsilí vynakládané nemocným způsobem, k záchraně sebe samé.
  • Dívky a ženy, které naopak vnímají vynechávání menstruace jako úlevu/pozitivní skutečnost, tvoří dost možná skupinu vyžadující zcela jiný přístup než první. Na rozdíl od první skupiny, tyto ženy dosáhly se svou PPP určitého "cíle", bezpečné zóny, ve které se cítí plně realizovaně. Na rozdíl od první skupiny, u téhle intuitivní -vrozená žena ještě nebyla probuzena, nepřišel její čas. Nenapadá mě k tomu teď akorát myšlenka, že tyto ženy potřebují asi vytvořit prostředí a získávat podněty, které je přimějí k rozhodnutí vybudovat komfort a zónu bezpečí jinde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama