Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

slovo úvodem

29. března 2015 v 22:51 |  pod perexem
Nechci si měnit jméno, a vlastně ani blog. Ale vycházím z toho, že člověk je schopen orientovat se jen v určitém množství informací, a že přirozená lidská zvědavost, domýšlivost a pocit "vím všechno líp než ti druzí", orientaci deformuje.

Blogovala jsem čtyři roky na jednom místě, a před nějakou dobou blog ukončila.
Důvodem je dokončení určitého děje/procesu, který byl na onom místě zaznamenáván. Také jsem přestala zvládat pohyb lidí, kteří si tam četli.


Konkrétně mi bylo čím dál víc úzko z toho, jak se lidi doslova prokopávají do článků, které jsem nesmazala, ale "zneviditelněla" (ano, zneviditelněla, protože jsem je chtěla nechat jako součást blogu, ale současně jsem je vnímala jako prvky, které můžou znejistět, odvést z kontextu, nebo prostě jen ...není potřeba je číst).
Je pro mě rozdíl mezi čtením/hledáním a lustrováním.
Myslím, že můžu věřit svým pocitům, které mám ze čtyřset zobrazovanýcvh stránek denně. Je mi opravdu hodně nepříjemné vést rozhovory o tom, jestli má právo člověk, který píše na net, prožívat emoce ve spojitosti s tím, že to někdo čte.
Jsem ráda, že to někdo čte. Nejsou mi jedno určité konkrétní věci, které se mezi čtením vyskytujou. Lidi stojí mimo můj úhel pohledu. Nejde o nikoho konkrétního. Jde mi o zvrhlou potřebu, o představy, které z toho potom jdou. Bolí mě to. Dá se tomu v dnešní době, kdy se na internetu smí úplně všechno, věřit? Že mě to bolí?
Jo.
Napsala jsem už asi dvacet článků, které jsem chtěla někam přidat, ale nebylo kam, protože můj uzavřený blog už nemá místo, a do trosek píšu jen o chlapech.

Tenhle prostor jsem si vytvořila, abych měla kam psát. Blogování je pro mě totiž určitým nástrojem zlepšování sociálních a komunikačních divedností.
V mezihře svého uzavřeného a tohohle blogu jsem se stihla sbalit, odstěhovat od jižbývalého snoubence, projít úspěšně výběrovým řízením na poměrně vysoký post ve struktuře AF, s Čudlou jsem absolvovala týdenní pobyt ve špitále, naučila se skypovat, byla v Rumunsku a taky v Beskydech, několikrát navštívila rodinu, stopovala rysy na Šumavě, potkávala Jasana a těšila se na něj, vedla diskuze v rámci festivalu Jeden svět, stála a představovala projekt na konferecne o poruchách příjmu potravy, našla jsem několik spřízněných duší v místním kraji, rozhodla se nechat kastrovat kocoura a vůbec se toho stalo docela dost a potřebuju o tom psát, protože mám čím dál větší problémy s živou komunikací,
směřuju zase tak trochu do středu spirály,
spoustě kraválu navenek a uvnitř ticho,
žila jsem v tom dost dlouho na to, aby se na to nedalo zapomenout,
a ať je příjezdová cesta jakákoli,
poznám to po čuchu (jestli vám tohle spojení sedne)...
Nechci tam jít, ale asi poprvé si uvědomuju, že to tak fakt je
svému tělu už jsem malým pánem,
a ani hlava si nenechá diktovat téměř nic, co nemá smysl. Díky za to, ale je to pro mě trochu hrozný,
nedá se tomu totiž téměř věřit, "to musí být psychikou, to prostě jinak není možný", říká mi J. když se bavíme o tom, jak hubnu bez kupovaných čokolád,
ale je to tak, to není žádný psychika, to je prostě fakt. Je skvělé vnímat, že se můžu na sebe spolehnout bez ohledu na to, co mi běží hlavou,
z druhé strany je to však další plus pro izolaci,
nedokážu prosit Věř mi,
vždyť já už pomalu nemůžu přetahovat ani ty příjemné limity, natož si poručit "po kupovaným sladkým budeš přibírat a jinak po ničem ne, jasný?"
Nevím...
O jídle tady ale nechci psát, projekt je pro mě místem, kde mohu ubytovávat všechny své myšlenky o jezení a těle.
Ráda bych tady spíš mudrovala o otázkách ženské identity, které jsou pro mě velmi osobní. Taky zde chci zdokumentovat své putování do Santiaga, ale nejsem si zatím jistá, jakým způsobem.
Jinak vše při starém.


Narozdíl od uzavřeného blogu tenhle nemá žádný cíl nebo pojmenování. Je možné, že se budou objevovat dílčí cíle, smysl celý blog má určitě. Trochu se stydím, že se mi nepodařilo vytvořit nějaké nové "prostředí", kterým bych mohla demonstrovat posun/vývoj na první pohled, ale...prostě jsem doma tam, kde jsem doma. Věřím tomu, že nebudu otravovat nikoho z mých přátel chaotickýma vyprávěníma, roztěkanýma a útržkovitýma větama, když zase budu moci hovořit na blog.
Je totiž fakt, že za ty čtyři problogované roky jsem se nejen uzdravila z velmi závažného onemocnění, ale také se mi výrazně zlepšilo osobní fungování ve smyslu uchopení svého já- práce-volný čas-rodina-přátele-Čudle. Chci, aby tomu tak bylo i nadále.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krvavý koleno Krvavý koleno | 30. března 2015 v 9:01 | Reagovat

Dík :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama