Beru si vše, co potřebuji ke svému uzdravení.

Březen 2015

jakoby nahá

30. března 2015 v 23:39 pod perexem
V práci jsem dneska s nelibostí zjistila, že nemám pracovní triko. Přišla jsem v černém, poměrně klidném civilním, ale v kombinaci se savem zacákanýma elasťákama a vozíčkem s hadříkama a pometlem to vyznívalo jinak.
Pro mě to bylo na hranici únosnosti.
Mohlo to dopadnout hůř, vím...
Utěšovala jsem se, že mám docela srovnaná záda a tudíž si můžu dovolit nepanikařit. Plandavý svetr kolem pasu jsem si ale uvázala.
Nevím proč je pro mě práce natolik "boční" prostor pro existenci, že je mi zatěžko podělit se se zaměstnanci o něco ze svého skutečného života, byť se jedná o takovou věc, jako je oblečení.
Do práce přicházím výhradně zadním vchodem. Je to hlavně proto, že to mám blíž do šatny, ale už několikátý měsíc si uvědomuju, že je to i částečně proto, abych neukazovala rozdíl mezi mým pracovním a skutečným zevnějškem.
Osobnostně se přitom nijak nekrčím ani nemaskuju, naopak je mi téměř blaženě z toho, jak moc v práci skutečně jsem. Je to zvláštní paradox.
Možná, že to je strach z toho, ukázat, že neuklízím proto, že musím, ale proto, že můžu...
Možná, že si potřebuju teprve urovnávat to, že jsem výkonná stejně jako lidi v kancelářích, kterým každý den vynáším odpadky a vytírám pod stoly, případně umývám hrnečky nebo vyhazuju zkažené jídlo a mlíka z ledničky.

Možná, že mám prostě jen naplněnou určitou svou kapacitu tím, že za toho víc než půl roku, co tu pracuju, mě mimo práci znají dvě paní i víc civilně, a že tím pádem občas v práci vedu i nějaký osobnější dialog.
Jinak totiž na osm hodin práce mezi cca stovkou lidí připadá cca 30 jednoslovných pozdravů/omluv. Jsem tichá eminence, ale vidím a slyším toho tolik, že domů odcházím plná, někdy i přeplněná...
Před chvílí jsem pověsila do prádelny pět pracovních triček. Doufám, že alespoň nějaké do rána uschne.

bilancuju (únor 2015)

30. března 2015 v 21:37 modlitba je, když...
bilancuju vztahy a sociální interakce, ve kterých funguju.
Chtěla jsem napsat figuruju, ale to bych se upsala.
Na otázku "Co chci?" mám docela odpověď, kterou ovšem dost neguje fakt,
že co nedostanu od někoho druhého, dám si sama,
nebo mi je dáno.
Případně se začnu snažit o smazání toho ze seznamu svých potřeb.
Bože prosímtě zůstávej se mnou i nadále, přestože začínám tápat...a hlavně tě Bože prosím o čisté smysly,
abych viděla to, co vidět můžu, slyšela to, co slyšet mám a...má ústa, má ústa ať mluví upřímně.
Stejně mám hnusy z myšlenek, tam v hlavě to všechno frčí a až pak se filrtuje, to už bych chtěla příliš mnoho nemít bordel v představách...
Poslední věc proteď- děkuju MOC za to, jak to dopadlo s náma s Ká. Ackoli nevím, co s tím dál a neumím pojmenovat, k čemu to bylo, mám v plánu i nadále se modlit za jeho život.
Tak mě Bože provázej, abych si nezačla připadat jako orodující matrona. A jo, vím že tenhle pocit si můžu ovlivnit jen já sama tím, jak se k tomu stavím srdcem.

slovo úvodem

29. března 2015 v 22:51 pod perexem
Nechci si měnit jméno, a vlastně ani blog. Ale vycházím z toho, že člověk je schopen orientovat se jen v určitém množství informací, a že přirozená lidská zvědavost, domýšlivost a pocit "vím všechno líp než ti druzí", orientaci deformuje.

Blogovala jsem čtyři roky na jednom místě, a před nějakou dobou blog ukončila.
Důvodem je dokončení určitého děje/procesu, který byl na onom místě zaznamenáván. Také jsem přestala zvládat pohyb lidí, kteří si tam četli.

Dredatému...12.2.2015

29. března 2015 v 21:30 deníček
lížeš
ranní rosu
na mých stehnech
a tak nějak
bez patosu
se ti ve dne
práší z vlasů
jen polykat
kokain
v letních vedrech
a na vařeném vlasu
utáhnout
si mašli

pro kostky masa
na kokosu
slehne ve dne medvěd

dnes
povedeme příčný řez
od kořene nosu
ať i ladná
naučí se
típat cigaretu
do rtu

Zdravotní komplikace jako projev problematického uchopení ženské role III.

29. března 2015 v 20:31 (Fe)minimum
Vnímám rozmanitost ženských životů. Každá z nás má jiné biorytmy, cíle, a situace přichází do života každé jinak. I přesto existuje určité pojítko mezi všemi ženami. Je to několik velmi významných přechodových období, a to puberta, období mateřství, a potom klimakterium.
Jsem přesvědčena o tom, že nesoulad mezi intuitivním (základním-vrozeným) nastavením a umělým nastavením (pod tímto označením můžeme rozumět "rozhodnutí o sobě na základě určitých životních situací"), stojí na pozadí většiny gynekologických a psychických obtíží, která se objeví, propuknou právě během jednoho ze tří životních období, která jsem jmenovala.Rovněžtak zhoršení již stávajících obtíží může úzce souviset s výše uvedeným nesouladem.

Zdravotní komplikace jako projev problematického uchopení ženské role II.

29. března 2015 v 20:30 (Fe)minimum
Mělo by být normální, že se puberta přežije bez vleklých, natož trvalých násedků. Dívka se proměňuje, roste, osamostatňuje se, stává se silnější a schopnější, osvojuje si nové dovednosti.

Zdravotní komplikace jako projev problematického uchopení ženské role I

29. března 2015 v 20:29 (Fe)minimum
Endometrioza je pro mě citlivá věc. Jedna z dost blízkých kolegyň v projektu docela nedávno dostala tuhle diagnozu.
Existuje jen několik věcí, o kterých dovedu psát s jakousi "jistotou" (říkejme tomu "bezpečná zóna vyplývající z dostatečných vlastních zkušeností"), jmenovat můžu primárně přírodu, PPP, vliv rodiny na psychosomatiku člověka, děti, nevyzrálé chlapy, hledání a nacházení ženy v sobě. Docela bych ještě zvládla psát o magii a bohu, ale k tomu nedisponuju dostatečnou odvahou (a připadne mi, že to je tak vpořádku).
Napadlo mě (protože jsme v procesu stěhování, a píšu si pro sebe o věcech, které už tady nechci mít), hodit sem kus takové "eseje", pojednání o ženských onemocněních, kterou jsem psala loni.
Tohle téma je pro mě teď totiž dost aktuální.
Vepisovat budu do původního textu šedou barvou.